Pověst právníků ničí korupce
15.1.2018, Lidové noviny, str. 15, Kristián Léko
Není-li trestána, podkopává to důvěru v právo a spravedlnost, říká americký profesor James Moliterno
Již několik desítek let učí James Moliterno právnickou etiku na špičkových amerických univerzitách a školí praktikující právníky v USA i jinde ve světě. Opakovaně jezdí i do Česka a diskutuje o etice se studenty práv, soudci i s advokáty. Před křtem českého vydání knihy Globální problémy profesní etiky právníků s ním LN hovořily o otázkách, o nichž se v poslední době živě diskutovalo v Česku – politických projevech soudců nebo jejich soukromých schůzkách s advokáty.
* LN Navštívil jste někdy zemi, kde by lidé měli rádi právníky?
Lidé mají vždy radši vlastního právníka než jiné příslušníky této profese. Je to daň za to, co většina právníků a zvláště advokátů dělá – zastupují soukromé zájmy soukromých osob bez ohledu na to, zda to poškozuje zájmy někoho jiného. Je to jejich práce, byť není vždy populární. Oblíbenost právníků ale drasticky klesá, je-li v systému příliš mnoho korupce. Lidé je vnímají jako součást nepoctivého systému, který nemá zájem o spravedlnost, ale jen o osobní zájmy a finanční zisky. Korupce je v určité míře přítomna všude, záleží ale na tom, jak se ke skandálům systém postaví. Je-li to vnímáno jako něco znepokojivého a aktéři jsou potrestáni, tak je to v pořádku. Ale pokud se to bere jako něco normálního, tak je to doopravdy nebezpečné, protože to podkopává důvěru v právo a spravedlnost.
* LN V souvislosti s pověstí právníků mě napadá Shakespearův citát ze hry Jindřich VI., že „je třeba zabít všechny právníky“.
On si málokdo uvědomuje, že to je pro právníky vlastně pochvala! Je to totiž replika člověka, který chce svrhnout krále a dobře si uvědomuje, že právníci jsou vždy obránci vlády a systému. A chceteli provést převrat, bude lepší je všechny zabít. (směje se)
* LN To je zajímavé téma vzhledem k tomu, jak se různé země vyrovnávaly s totalitní minulostí právníků, zejména soudců. Třeba v Česku jich většina zůstala v taláru. Nakolik to pak ovlivňuje právní prostředí?
Pracoval jsem v řadě zemí střední a východní Evropy s totalitní minulostí. A tam, kde proběhly razantní personální změny, je mnohem více energie pro skutečnou reformu než tam, kde většina lidí v justici zůstala. Když jsou ve vedení soudů nebo advokátní komory třicátníci, tak to vypadá jinak, než když jim je pětašedesát. Ti mladí lídři mají větší zájem na tom, aby jejich země měla kvalitní etický kodex a kárný systém, zkrátka aby justice fungovala lépe a s ní i celá země. Jelikož má země zažívá dlouhodobou stabilitu a trochu zpohodlněla, tak je pro mě osobně velmi inspirativní mluvit s lidmi, kteří s velkým nadšením hledají způsoby, jak zlepšit fungování své vlasti.
* LN Nakolik profesní etická pravidla ovlivňují i soukromý život právníků?
Do určité míry ano. Ve většině zemí etické kodexy obsahují pravidla, která se uplatňují i mimo kancelář. Třeba v USA máme obecné pravidlo, že právník může být kárně potrestán za činy, které svědčí o jeho nepoctivosti a zpochybňují jeho schopnost být solidním právníkem.
* LN Ptám se proto, že v Česku vzbudil pozornost případ, kdy byl pražský soudce Kydalka kárně potrestán za komentáře k lokální politice v obci, kde má chatu. Jak je to s politickými projevy soudců ve světě?
Politická aktivita soudců a jejich svoboda slova, to je hodně ošemetné téma. Pro nás Američany zvláště, protože část soudců si volíme sami… Federální soudci jsou sice doživotně jmenováni, ale státní soudce si ve více než polovině států vybírají lidé ve volbách. Soudci sice nekandidují za demokraty nebo republikány, ale jsou politicky exponovaní. Vedou volební kampaň a musí na ni nasbírat peníze. Divné, že? Nevstupují ale do politiky jako takové, nevystupují ve prospěch konkrétních stran a kandidátů. To ale neznamená, že by nesměli hovořit o veřejných záležitostech. Není neobvyklé, že veřejně kritizují například trest smrti. Soudci jsou vzdělaní a sofistikovaní lidé, takže bychom měli mít zájem na tom, aby se vyjadřovali k věcem veřejného významu. Limitem je, že by neměli komentovat vlastní nerozhodnuté kauzy a věci, které by se jim mohly objevit na stole. Pokud se soudce vyjadřuje k lokální politice, tak hodně záleží na tom, co konkrétně řekl. Pokud by říkal, ať lidé volí jeho kamaráda za starostu, tak to není v pořádku. Kdyby ale kritizoval, že by radnice měla opravit chodníky, tak v tom problém nevidím.
* LN S vystupováním soudců souvisí i diskuse, nakolik by měli vysvětlovat svá rozhodnutí médiím nad rámec toho, co řeknou v soudní síni. Zatímco mladší generace to vesměs dělá, mnozí starší soudci to odmítají a odkazují na tiskového mluvčího. Lze říci, který přístup je správný?
Abych řekl pravdu, mně se nelíbí ani jeden, a proto mě nemají rádi soudci ani novináři. (směje se) Zdaleka nejlepší podle mě je, když soudci vše vysvětlí přímo v písemném rozhodnutí – dopodrobna a přesně, ale zároveň v jazyce, kterému porozumí i běžný smrtelník. Musí to přitom být ve formě, která je snadno a rychle dostupná pro novináře i ostatní veřejnost. Potom soudce nemusí své rozhodnutí dovysvětlovat žurnalistům s rizikem, že jeho odpověď bude nepřesná a vyvolá zmatek, jak soud vlastně rozhodl.
* LN Je srozumitelnost rozhodnutí důležitá pro pověst justice?
Když se soudci nepovede rozhodnutí vysvětlit, tak je to jeho zásadní selhání. Nemůže jen říci, která strana vyhrála, a doplnit pár formálních a nesrozumitelných vět. To u veřejnosti vytváří dojem korupce, i když to soud rozhodl naprosto poctivě a správně. Je totiž daleko jednodušší korumpovat v systému, kde soudci svá rozhodnutí nevysvětlují. Justice nesmí být jen nezávislá, ale musí i někomu odpovídat. A vysvětlování rozhodnutí je základním prvkem této odpovědnosti vůči veřejnosti. Někdy se setkávám se soudci, kteří nezávislost chápou jako zbroj, která je chrání a díky níž mohou rozhodovat zcela libovolně a jejich rozhodnutí nikdo nesmí zpochybňovat. Tak to ale opravdu nefunguje. Nezávislost justice znamená, že poslanec ani ministr spravedlnosti nesmí přijít za soudcem a autoritativně mu nadiktovat, jak rozhodnout. Ten princip nemá sloužit osobně soudcům, ale veřejnosti, které dává garanci, že soudci budou vydávat nezávislá a nestranná rozhodnutí.
* LN V Česku loni silně rezonovalo ještě jedno téma. Náš list informoval o soukromém obědě předsedy pražského vrchního soudu Jaroslava Bureše a vlivného advokáta Radka Pokorného. Jak se na to díváte?
Soudci by se v žádném případě neměli soukromě scházet s advokáty, kteří u nich mají živé kauzy. Pokud je tématem rozhovoru snaha advokáta „posunout“ nějakou kauzu, tak to je zcela nevhodné. Není ale vůbec neobvyklé, že soudci a advokáti jsou osobní přátelé – chodí spolu lovit, hrají karty, znají se z univerzity, jsou členy stejných sportovních a společenských klubů, stejné církve... Podle mě mohou být i „přáteli“ na Facebooku. Tyto sociální kontakty jsou naprosto normální. Ani bychom přece nechtěli vyčleňovat soudce jako zvláštní kastu mimo společnost, která nesmí opouštět domov nebo soudní palác. Vždy ale hodně záleží na kontextu čili na tom, o čem se spolu baví. Je důležité, zda je to dlouhodobé přátelství, nebo jen blízký vztah založený na byznysových a lobbistických vazbách. Pokud osobní vztah soudce a advokáta vzbuzuje pochybnosti nebo přímo podezření, tak je legitimní se na to ptát.
***
Guru právní etiky
* Sympatický šedesátník James Moliterno působí jako profesor na právnické fakultě Washington and Lee University ve Virginii. Akademicky se věnuje především právnické etice, a to již téměř pětatřicet let. * V posledních patnácti letech se jeho pozornost zaměřila kromě USA i na zahraničí. S etickými otázkami radil v patnácti zemích Evropy a Asie. „Asistoval jsem při přípravě etických kodexů nebo s nastavením kárného systému například ve Španělsku, Gruzii nebo na Slovensku,“ říká.
