Stát nesmí lidi zbytečně zatěžovat
8.1.2018, Lidové noviny, str. 15, Kateřina Kolářová
Po třech letech u Ústavního soudu na sebe David Uhlíř upozornil, když plédoval za úplné zrušení elektronické evidence tržeb
* LN Koncem roku vynesl Ústavní soud (ÚS) nález, kterým zrušil část zákona o EET. Se čtyřmi kolegy jste připojili odlišné stanovisko, jež začínalo úryvkem ze satiry Jistě, pane premiére. Co jste tím chtěli říci?
Úryvek z komedie byl jen úvod, ne podstata sdělení. Hlavně jsme chtěli vzkázat státu, že hodláli zavést pro občany nějakou další povinnost, jako je například EET, má důkladně zkoumat, zda již vyčerpal všechnyméně obtěžující možnosti, které existují k zamýšlenému účelu, v tomto případě ke kontrole správného výběru daní. Existovala zde třeba rovnocenná možnost zavést registrační pokladny s fiskální pamětí.
* LNUvádíte, že zájem státu na daňové disciplíně má ustoupit zájmu na zachování silné vrstvy aktivních a odvážných lidí, kteří v podnikání riskují svou existenci místo toho, aby se nechali zaměstnat. Nejsou to ostrá slova směrem k zaměstnancům?
Nestavte proti sobě živnostníky a zaměstnance, v jejich postavení není žádný propastný rozdíl. Oba realizují své ústavní právo opatřovat si prostředky své životní potřeby prací. Přes dvacet let jsem byl osoba samostatně výdělečně činná, až teďmě tři roky takzvaně platí erár. Dobře si proto pamatuji, jaké jsou životní jistoty OSVČ – skoro žádné. Údělem mnoha mladých lidí bez ohledu na jejich vzdělání je dnes pozice prekariátu, pracují na částečný pracovní úvazek, na dohodu nebo na živnostenský list. Ať se jedná o novináře, lékaře, programátory nebo instalatéry. Jako soudce si jsem dobře vědom toho, že můj plat jde z daní, které se vyberou od podnikatelů, živnostníků i zaměstnanců. Často mám ale pocit, že to mnoho státních zaměstnanců slyší nerado.
* LN Disent se přikláněl k plošnému zrušení EET. V čem vidíte jeho největší svízel?
Řádné placení daní nikomu v podnikání nezabraňuje, naopak ukládání a vybírání daní a poplatků na základě zákona je součástí funkčního právního státu. Je zde ale řada dalších a dalších povinností, které stát svým občanům ukládá, a omezuje tak jejich hospodářská i jiná práva. Jde mimo jiné o to, aby stát takové povinnosti ukládal jen tehdy, pokud je to nezbytné. Kromě toho systém EET také začal shromažďovat velké množství dat, aniž by kdo zvážil možnou alternativu, která by byla k soukromí lidí šetrnější. Ale nejde jen o daně a daňové zákony, sešněrováváme si své životy stále novými předpisy, aniž bychom se obtěžovali po pár letech udělat analýzu, zda to bylo k něčemu dobré – takový ex post test racionality právního předpisu.
* LN První tři roky na ÚS jste strávil v senátu s Kateřinou Šimáčkovou a Tomášem Lichovníkem. Jak se vám pracovalo?
Členové senátu jsou ti, se kterými vede člověk nejvíc sporů. Takže hodně záleží i na tom, jak si lidé sednou povahově. Nám se spolupracovalo velmi dobře. Výhoda ÚS je v tom, že když se s většinou senátu neshodnete, tak si vždycky můžete postěžovat v disentu. Já sám jsem ho využil jen několikrát, a to spíš k plenárním věcem. V tomto senátu jsme se snad nakonec vždycky dohodli. Amyslím, že se nám povedlo několik dobrých rozhodnutí.
* LN Jaká rozhodnutí považujete za ta nejzásadnější?
Většinu plenárních, z individuálních stížností si jich připomínám několik. Například kauza pana Tomana z pražského klubu Cross, který byl původně odsouzen za ublížení na zdraví s následkem smrti k trestu 12 a půl roku odnětí svobody. Žádal o obnovu řízení, mimo jiné proto, že jedna novinářka objevila nové důkazy svědčící v jeho prospěch. Návrh na obnovu řízení mu soudy zamítly. Náš senát jeho následné ústavní stížnosti vyhověl, což vedlo k obnově soudního řízení, a pan Toman posléze byl po šesti letech propuštěn. Příběh jak z filmu.
* LN Existuje něco, co byste na fungování soudu změnil?
Ústavní soud je pořád trochu uzavřenou institucí. Trápí mě, že nenařizuje ústní jednání, nebo jen velmi výjimečně. Je to jakási tradice, která postupem doby vznikla. Přitom je to věc, kterou sám ÚS do jisté míry vyčítá obecným soudům – že jejich rozhodnutí jsou překvapivá. My bohužel děláme totéž. Účastníky vidíme většinou až v okamžik, kdy jim oznamujeme, jak jsme rozhodli. Podstatně víc by se mi líbilo, kdyby se častěji jednalo ústně a účastníci přednášeli svá stanoviska a své závěrečné řeči.
* LN Je osobní kontakt důležitý natolik, že by mohl vést i k jinému rozhodnutí?
I to by se mohlo stát. Nebo v mnoha případech by to mohlo vést k přiléhavějšímu odůvodnění. Spravedlnost se rodí z dialogu a ústní dialog je lepší než pouhé vyměňování listin.
* LN Ústavní stížnost je hodně specifické podání. Jak to vypadá s jejich kvalitou?Umějí ji advokáti dobře napsat?
Některá podání jsou znamenitá. Na některých je vidět, že si advokát ušetřil práci tím způsobem, že opsal to, co mu nadiktoval jeho klient. To jsou ale opravdu extrémy. V tomto ohledu se mi líbí myšlenka místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy, který navrhuje, aby u nás stejně jako v jiných zemích existoval zvláštní institut advokátů, kteří jsou připuštěni před nejvyšší soudy. To by podle mého názoru pomohlo jak soudům, tak účastníkům.
* LN Jak by takový výběr advokátů mohl probíhat?
O tom jsem zatím nepřemýšlel. Nevím, jestli si tady nevymýšlím nějakou další povinnost... Ale zcela jistě vím, že z těch advokátních podání, která mi prošla rukama, si pamatuji jen asi deset advokátů, kteří píšou excelentně.
* LN V čem je největší problém?
Když to posuzuji z pohledu advokáta, vím, že největším problémem je otázka času. Jestliže napsat dobré rozhodnutí trvá týden, tak napsat dobrou ústavní stížnost by mělo trvat také týden. Ale týden práce dobrému advokátovi je málokdo ochoten zaplatit. Klienti často nevidí, že kvalitně napsaná ústavní stížnost je jen vrcholek ledovce, že za hmotou, která vytlačuje ledovec nahoru, musí být velký objem vědění a práce. A ta se promítne do několika málo stránek.
* LN Co byste advokátůmpři psaní ústavní stížnosti poradil?
Ústavní stížnost musí být stručná, věcná a musí obsahovat pár klíčových argumentů. Nemá moc smysl opakovat argumenty, které zazněly u první a druhé instance. Advokát si musí uvědomit, že o tom, jestli se podáním bude soud zabývat, nebo zda ho odmítne jako zjevně neopodstatněné, rozhoduje také to, zda svoji kauzu podá jako příběh. ÚS totiž nedostane spis, který by si mohl přečíst, dostane jen to podání. To je to první, co čte.
* LN Dalo by se říci, že hned z prvních několika odstavců poznáte, zda je ústavní stížnost kvalitní?
To nevím. Někteří advokáti mají zvláštní talent si to nejlepší nechávat na konec. (směje se)
* LN Podával jste ústavní stížnosti ještě jako advokát?
Říká se, že úspěšný advokát se se svoji kauzou k Ústavnímu soudu vůbec nemá dostat, protože vyhraje u obecných soudů. Ale pár ústavních stížností jsem jako advokát podával, vždycky neúspěšně. Vzpomínám si, že naposledy se mnou vyběhl kolega Stanislav Balík. Advokát takové odmítnutí vždycky bere trochu úkorně, protože má tendenci se sžít se zájmy svého klienta. Tehdy šlo o pražskou budovu galerie Mánes, zda má být vrácena původnímu SVU Mánes. Dodnes je mi líto, že jsem neuspěl, zvlášť když vidím, že se tam občas i vystavují auta nebo prodává sportovní oblečení.
* LNMimo výuku na právnické fakultě zkoušíte i civilní právo u advokátních zkoušek. Jaká je úroveň vzdělání koncipientů?
Nový občanský zákoník mnohdy neumí ani zkoušející, natož ti, kdo jsou zkoušení. A to mluvím i sám za sebe. Stále se setkávám při čtení občanského zákoníku s věcmi, které jsem netušil. Například se mi teď zdá, že paragraf 1878 odstavec 2 a paragraf 1994 věta druhá říkají přesný opak. Takové věci mě vždycky překvapí.
* LN Myslíte si i po třech letech na Ústavním soudu, že práce ústavního soudce je pro právníka nejkrásnější práce na světě?
Měl jsem jako soudce zpravodaj za ty tři roky asi tisíc věcí, takže mohu s jistou nabytou zkušeností říct: Ano, určitě to platí.
David Uhlíř (63) * Původně chtěl být architektem, ale nakonec vystudoval pražskou právnickou fakultu. V roce 1983 se stal advokátem a v této profesi pak strávil přes třicet let, měl úspěšnou praxi v centru Prahy. Věnoval se i insolvenčnímu a rozhodčímu řízení. * Byl místopředsedou České advokátní komory (ČAK) a ve funkci měl nahradit končícího šéfa komory Martina Vychopně. Post předsedy ČAK odmítl kvůli nabídce stát se ústavním soudcem. „Soudit na Ústavním soudu je pocta pro každého právníka, která se neodmítá,“ řekl k tomu. * Ústavním soudcem byl jmenován 10. prosince 2014 prezidentem Milošem Zemanem. Jeho příchod na Ústavní soud podpořil předseda soudu Pavel Rychetský. Vyzdvihl zejména Uhlířovo dlouholetou advokátní praxi, která měla do plenárního zasedání přinést „čerstvý vítr“. * Loni se stal členem republikové rady Soudcovské unie ČR.
