Jsme bezproblémový stát
30.1.2017, Lidové noviny, str. 15, Vojtěch Bartoš, Kristián Léko
Z kauzy pomazánkového másla jsme se poučili, říká Martin Smolek, právník hájící Česko při neshodách s EU
Zhruba jednou doměsíce přijde do Černínského paláce psaní od Evropské komise, že Česko neplní nějaký závazek, který pro ně plyne z evropského práva. Obrana českých zájmů je úkolem Martina Smolka, který již od roku 2008 pracuje jako zmocněnec české vlády pro zastupování před Soudním dvorem Evropské unie.
K němu se dostanou případy, kde se Smolkovu týmu nepovede přesvědčit evropské úředníky, že Česko své závazky dodržuje. Státu v tomto řízení hrozí vysoké pokuty.
* Jak často se stane, že se věc dostane až k Soudnímu dvoru?
Za dvanáct let našeho členství v EU jen třicetkrát. Pokutu jsme museli platit pouze jednou. Někdy se také stane, že Komise vezme žalobu zpět. Například v kauze, kdy jsme nestihli včas zřídit rejstřík podnikatelů v dopravě, ale nakonec jsme svou povinnost splnili.
* S jedinou pokutou jsme tedy v evropském měřítku naprosto bezproblémová země?
Je pravda, že v tomto ohledu naprosto vede Itálie, kde jsou lidé zvyklí si stěžovat a bojovat i soudně a posílají i hodně podnětů Komisi. Ta to nemůže ignorovat a zahajuje řízení proti Itálii. Ta je následována Španělskem, první pokuty byly uděleny Řecku a Francii. Na druhou stranu Komise začala být v posledních letech výrazně přísnější, protože v minulosti některé státy zneužívaly její benevolence. Počet řízení tedy značně narůstá. Nicméně v našem regionu jsme, co se týče počtu žalob proti nám, naprostý průměr.
* Je dnes patrná snaha řešit případy mimosoudně?
Ano, ale to pochopitelně mluvím o případech, kdy je zřejmé, že by Komise spor u soudu vyhrála a my museli platit. Je proto výhodnější snažit se dosáhnout domluvy v předsoudní fázi řízení a pochybení co nejrychleji napravit. Týká se to ale pouze specifických případů, kdy by nás Soudní dvůr mohl hned odsoudit k placení pokuty. Takových kauz jsme měli nejvíc hlavně v letech 2004 a 2005, tedy těsně po přistoupení, kdy jsme se s celým systémem sžívali.
* Lze toto řízení pro porušení povinnosti členského státu chápat jako politický nástroj v rukou Evropské komise vůči členským státům?
Je to právní nástroj, který Komise může přetavit v politický tlak. Jako stát máte dvojí volbu. Buď si trváte na svém, ale s rizikem pokuty, nebo uděláte přesně to, co po vás chce Komise. To je politická volba na národní úrovni. Na druhou stranu, když to srovnám s mezinárodním právem, tak evropské právo díky tomuto řízení skutečně funguje. To je neoddiskutovatelný fakt. V nadsázce lze říct, že v mezinárodním právu je jediným skutečně účinným prostředkem vymáhání práva ozbrojený konflikt. (úsměv) Řízení pro porušení povinnosti je v tomto srovnání skutečně efektivní. Skoro bych až řekl, že je to bič, protože úředníci ani politici v členských státech nechtějí být odsuzováni za neplnění závazků vyplývajících z práva EU. Ale myslím, že je to dobře, protože ten systém pak nutí i soudy členských států, aby evropské právo aplikovaly a poskytovaly jednotlivcům i firmám efektivní ochranu jejich práv, která jim z práva EU plynou. Je tedy třeba si uvědomit, že to není „zlý Brusel“, který nás pokutuje za neprosazování „hrozné regulace“. V praxi je to otázka třeba i ochrany českých podnikatelů v zahraničí. Mám několik kamarádů, kteří podnikají v Rakousku a měli problém s tamními úřady, které jim dělaly obstrukce. Poté co jsem jim poradil a oni se obrátili na Komisi, tak byla zahájena některá řízení proti Rakousku a situace pro české podnikatele se objektivně zlepšila.
* A česká kauza pomazánkového másla byla čistě právnímpřípadem, nebo ukázkou politického nátlaku?
Tam šlo o něco jiného. V roce 2005 jsme zažádali o výjimku, kterou nám Komise zamítla zcela v rozporu s tehdy platnými pravidly. Kdybychom se soudili, tak jsme takřka jistě uspěli. Jenže tenkrát vznikla určitá politická domluva, že s ohledem na zemědělské platby a vzhledem k tomu, že čeští politici nevěděli, jak by Komise reagovala na naši žalobu v takové zdánlivé banalitě, tak se řeklo, že od té žaloby raději upustíme. Dostali jsme tedy úkol případ natáhnout na tak dlouho, aby producenti měli možnost spotřebovat předtištěné kelímky. Resort zemědělství se vyjádřil, že jim ten případ za boj o dosažení výjimky nestojí. Prostě tu existovalo jasné politické zadání dotčené rozhodnutí Komise o zamítnutí výjimky nenapadnout.
* Čím bylo motivované?
Jednoznačně obavou o to, že nedostaneme prostředky ze zemědělských fondů v té výši, v jaké jsme měli. Což jsem i chápal. Ale nevěřil jsem, že Komise kvůli takhle nepodstatné věci půjde do řízení o porušení povinnosti a nechá ho doběhnout až k odsuzujícímu rozsudku. Ale z kauzy pomazánkového másla jsem si vzal aspoň ponaučení: pokud máme pochybnost o legalitě určitého aktu orgánu EU, musíme velmi pečlivě zvažovat všechny důsledky nenapadnutí takového aktu. A to i v delším časovém horizontu – uplynutím stanovené lhůty totiž v zásadě navždy ztrácíme možnost takový akt zneplatnit. Tak jako jsme se tehdy měli bránit rozhodnutí Komise o odmítnutí výjimky na pomazánkové máslo, tak se nyní bráníme jinému rozhodnutí Komise souvisejícímu s denaturovaným alkoholem. Zkrátka, když Komise vydává rozhodnutí, o kterém si myslíme, že je právně špatné, musíme jej hned napadnout a ne se později divit, že nám z něj plynou nepříjemné povinnosti nebo jsme dokonce žalováni za to, že se podle něj nechováme.
* To ale skoro vypadá, jako byste byl závislý jen na politickém zadání a odbornost a právní stránka věci šly stranou.
Ne tak úplně. Uvedu vám příklad. Nedávno se objevil případ nizozemských puncovních značek, které si Nizozemci zčásti nechávají razit v Číně. V EU platí svoboda volného pohybu zboží a v jejím rámci povinnost uznávat za stanovených podmínek puncovní označení. Nicméně tato pravidla platí pouze mezi státy EU a ne pro třetí země. Jsme tedy v situaci, kdy část nizozemských značek je skutečně raženavNizozemsku, ale část v Číně – z ekonomických důvodů. A my nedokážeme rozeznat, které jsou které, takže neuznáváme žádné z nich. Ten případ je zajímavý nejen právně, ale dá se povýšit na úroveň jakékoliv certifikace a může se týkat třeba i elektroniky nebo jakéhokoliv zboží, jehož kvalita má být nějak oficiálně deklarována. Je to principiální otázka. Takový případ si my jako právníci nejprve vyhodnotíme a zjistíme, jaká je pravděpodobnost výhry. Toto je naprosto zásadní otázka ochrany našeho trhu a naše šance jsou vysoké. To jsme od začátku říkali i českému puncovnímu úřadu. Vzhledem k tomu, že jsme neuznávali nizozemské puncy, tak jsme se ocitli v hledáčku Komise pro porušování naší povinnosti, ale byli jsme připraveni jít až do fáze žaloby. Podařilo semi přesvědčit úředníky i politiky, že to má smysl a šli jsme k soudu. Rozsudek potom konstatoval, že přestože bylo špatně neuznávat všechny nizozemské puncy, tak naše zásadní tvrzení, že nemáme povinnost uznávat certifikace ze třetích zemí, je naprosto správné. V tomto nejdůležitějším bodě jsme tedy uspěli.
* A je takové rozhodnutí pak aplikovatelné i v jiných oblastech?
Ten základní princip jistě ano. Mohlo by se to týkat třeba toho, že si někdo nechá outsourcovat certifikaci stavebních výrobků, elektroniky či čehokoliv dalšího do země, kde nad tím procesem nemá žádnou kontrolu a nevykonává tam žádnou veřejnou moc. Představa, že bychom pak všechny tyto výrobky museli bez dalšího pustit na náš trh jako rovnocenné těm evropským, tak ta pro nás byla nepředstavitelná. Puncy tedy byly bojištěm pro větší bitvu, kterou jsme naštěstí vyhráli.
***
Nejde jen o to, že nás „zlý“ Brusel pokutuje za nedodržování „hrozné“ regulace. Jde třeba i o ochranu českých podnikatelů v zahraničí.
Martin Smolek (40) * Od roku 2008 je vládním zmocněncem pro zastupování České republiky před Soudním dvorem Evropské unie. Předtím šest let pracoval v kanceláři vládního zmocněnce jako právník. * V červnu roku 2015 byl jmenován náměstkem ministra zahraničních věcí pro řízení sekce právní a konzulární. * Právo vystudoval na Právnické fakultě UK a na Humboldtově univerzitě v Berlíně.
