Musíme chránit všechna práva
2.1.2017, Lidové noviny, str. 15, Kristián Léko
Podle ústavního soudce Tomáše Lichovníka by i většinově ateistická společnost měla bránit svobodu vyznání – včetně islámu
Tomáš Lichovník celou svou dvacetiletou soudcovskou kariéru rozhodoval občanskoprávní a rodinné kauzy na Vysočině. Před dvěma a půl lety nastala zásadní změna – prezident Miloš Zeman jej jmenoval soudcem Ústavního soudu.
* LN Jak dlouho trvalo, než jste se stal opravdu „ústavním soudcem“ a zvykl si na agendu, kterou jste dříve nedělal?
To ještě nenastalo. (smích) Pro celoživotního soudce je obtížné udržet určité sebeomezení, abych nechytračil na běžné soudce jen proto, že jsem teď výše.
* LN Nechcete jim dávat lekce z ústavního práva, protože jste nedávno byl jedním z nich?
Přesně tak. A také se mi často stane, že osobně bych jako soudce danou kauzu rozhodl jinak. Jenže to není úkolem Ústavního soudu. Ten nemá říkat, kdo z účastníků měl pravdu, ale spíše zda po cestě k odhalení té pravdy nebylo někomu ublíženo, zda ta cesta byla správná. Rozhodnutí soudu můžeme zvrátit jen v případě naprostých excesů, typicky při extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Teď mluvím o rozhodování o ústavních stížnostech, které tvoří většinu naší práce. Druhá část je přezkoumávání ústavnosti právních předpisů v plénu všech soudců. To je úplně jiná disciplína, mnohem abstraktnější.
* LN Souhlasíte s pohledem předsedy soudu Pavla Rychetského, že debaty na plénu jsou hodně teoretické? Jak vám to přijde jako zkušenému praktikovi?
Je to dáno složením soudu, kde akademici tvoří podstatnou část. Oni logicky předkládají více teoretických argumentů než soudci a advokáti z praxe. Soud je namíchán opravdu pestře a debaty jsou díky tomu zajímavé, plné různých pohledů na věc. Já nemohu soutěžit s pány profesory v teoretických disputacích, ale zase dobře vím, jak to na soudech chodí, a dovedu si představit dopady našich rozhodnutí do praxe.
* LN Dokážete se vcítit do pozice řadových soudců?
Často přemýšlím, jak by si s případným rozhodnutím soudci poradili, jak by se na něj dívali. Ptám se, zda jim nějak pomůžeme v rozhodování, nebo jim naopak zamotáme hlavu. Naše rozhodnutí musejí být v praxi použitelná, nesmějí být čistě akademická.
* LN Ústavním soudcem jste už dva a půl roku. Jaké verdikty považujete za nejdůležitější?
Z plenárních kauz mi přijde velmi důležité rozhodnutí o osvojení nesezdanými páry, jehož jsem byl zpravodajem (verdikt z konce roku 2015, který posvětil právní úpravu, jež de facto znemožňuje osvojení dítěte druhým rodičem u nesezdaných párů – pozn. red.). Přišlo mi důležité, že jsme v něm vyjádřili podporu tradiční rodině. Byť třeba dochází k erozi klasických rodinných vztahů, tak Ústavní soud by k tomu neměl přispívat, ba právě naopak. Justice by měla držet tradiční hodnoty a tato je jednou z nich. Velmi důležitý pro mě byl i nález našeho senátu, kterým jsme zrušili odsuzující rozsudek za pokus vraždy pro kosovského Albánce, jenž střílel na policisty, kteří semu dobývali do bytu beranidlem. Spletl si je s lupiči, bál se o svou rodinu. Nebyl z ničeho obviněný ani podezřelý, v Česku pobýval legálně a byl bezúhonný. Přesto u něj policisté vykonali domovní prohlídku tímto způsobem. Tam jsem cítil, že je to naprostý exces, že takové jednání není normální.
* LN Před časem jste zmiňoval, že část Čechů nemá důvěru v justici a nechce akceptovat její verdikty, v důsledku čehož všechno žene na stále vyšší instance. Je to vidět i na kauzách, které vám přicházejí na stůl?
Ano, často vidím nevůli podřídit se rozhodnutí soudu. Pokud není v můj prospěch, tak jej nerespektuji a soudím se dál. To zatěžuje jak justiční systém, tak ty lidi samotné. Je lepší se smířit s porážkou, než se dlouhé roky užírat odvolacíma dovolacím procesem, řízením u Ústavního soudu, či dokonce štrasburského soudu… Ti lidé se jen utvrzují v domnělé nespravedlnosti a nikdo jim ne a ne dát za pravdu. Navíc je to stojí spoustu peněz. Asi je to určitý rys dnešní společnosti, neochota podřídit se autoritám, včetně té soudní. Na stůl mi přichází spousta hloupostí, bagatelní spory o pár tisícovek. Já chápu, že pro někoho je i to hodně peněz, ale obvykle tam zásah do základních práv opravdu není.
* LN Na konferenci o ústavě v cyklu Pražský právnický podzim jste zmiňoval, že všechna základní práva jsou stejně důležitá. Jak to konkrétně myslíte?
Jde hlavně o to, že všechna základní práva si zaslouží ochranu bez ohledu na to, komu mají sloužit. Jen proto, že nějaké právo nevyužívám, tak na něj nesmím pohlížet tak, že je méně významné. Pro jednoho třeba význam nemá, zatímco pro jiného může být naopak velmi důležité. Někdo třeba vůbec nemusí využívat svobodu projevu, protože se nemá potřebu k ničemu vyjadřovat. Pro jiného je naopak zcela zásadní, aby mohl veřejně říkat, co si myslí. Každý jsme jiný a základní práva využíváme jinak. Proto je třeba chránit všechna. Slouží totiž k tomu, aby společnost fungovala. Je založená na pluralitě, na tom, že každý je jiný a má možnost to projevit. Jakmile se začnou někomu práva odpírat, ve společnosti to začne drhnout.
* LN Máte pocit, že je dnes tendence některá práva ohrožovat?
Zatím ohrožení nevidím, spíše jakousi teoretickou možnost. Mám ale obavy třeba o právo svobodně projevovat náboženství. Ve společnosti vidíme vyhraněné nálady proti islámu. Nechci to zlehčovat, situace ve světě tomu nahrává a není divu, že lidé mají strach. Ale zrovna u nás, kde se po staletí bojovalo za náboženskou svobodu, bychom si na toměli dát pozor. I většinově ateistická společnost by tomuto právu měla přiznávat silnou ochranu.
* LN Měla by si uvědomit, že pro určité skupiny společnosti jsou tato práva důležitá?
Přesně tak. Většina ochranu nepotřebuje, ochrání se sama. A úlohou Ústavního soudu je, aby nemohla prosadit své zájmy na úkor menšiny. Liberální a demokratický režim musí lidem dopřávat svobodu a volnost, ale současně musí být schopen je chránit. Nesmí být naivní a slabý. Nesmí doplatit na to, že je příliš liberální a příliš demokratický. Je důležité dívat se do historie, znát vývoj společnosti a vědět, proč určitá práva začala být chráněna.
* LN Co by znamenalo, kdyby se některá základní práva přestala chránit?
Zrelativizovala by se i všechna ostatní. Je to nesmírně nebezpečné. Podívejte se na nacistické Německo, kde stát určitým skupinám obyvatel jejich práva ukrajoval postupně. Většina byla ráda, že se jí to netýká, takže si toho nevšímala. Jenže restrikce postupně dopadaly na více a více lidí.
* LN Jak lidi přesvědčit o tom, že všechna práva jsou stejně důležitá?
Místo obecných řečí je třeba sáhnout ke konkrétním příkladům. Na osudu jednotlivce si vše představíte lépe. Třeba šest milionů Židů zavražděných nacisty je tak obrovské číslo, že to nikdo nedovede pochopit. Velmi se mi proto líbí třeba projekt Kameny zmizelých (mosazné kostky vsazované do chodníků před domy obětí nacistického režimu – pozn. red.). Když jdu po ulici a přečtu si lidský příběh shrnutý do pár slov a dat, tak mě to osloví. Vidím, že to byl člověk ze sousedství, který bydlel v tomto domě a který kvůli zrůdnému režimu zmizel.
* LN Lze najít paralelu mezi děním v USA po útocích 11. září 2001, kdy byly omezovány svobody, a děním v Evropě, kde dnes panuje strach z teroru?
Vždy mám obavu, aby těchto tragických událostí nebylo využito či zneužito k oslabování práv a svobod. Prolomí se listovní tajemství, svoboda pohybu, nedotknutelnost obydlí… Nabízí se toho řada, co by se státu hodilo, aby nás mohl lépe chránit. Jenže pak už se dostáváme na tenkou hranici, zda ještě žijeme ve státě, který stojí za to chránit. Pokud zmizí to, na čem byl stát vybudován, tak se začne ztrácet on sám. Říkám si, jestli ti teroristé nevyhráli už tím, že donutili západní demokracie, aby byly méně demokratické. Pro politiky je to nesmírně těžké rozhodování. Na jednu stranu musejí něco dělat a bezpečnostní opatření se neobejdou bez určitého omezování práv a svobod. Ale jde o to, aby to bylo nezbytné a přiměřené, aby to nebylo zneužito. Problém je také v tom, že když ohrožení přejde, tak se úroveň práv a svobod obvykle nevrátí na původní úroveň. Je naprosto špatně, když se z opatření přijatých v mimořádné situaci stane norma. Ústavní soud je asi nejvýznamnější pojistkou těch práv.
***
Mám obavu, aby teroristických útoků nebylo zneužito k oslabování práv a svobod. Prolomí se listovní tajemství, svoboda pohybu...
Tomáš Lichovník (52)
* Od června 2014 je soudcem Ústavního soudu. * Po studiích na brněnské právnické fakultě pracoval jako podnikový právník. V roce 1992 byl jmenován soudcem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, kde strávil dvacet let. Mezi lety 1994 a 2011 byl jeho předsedou. * Jeho posledním působištěm byl Krajský soud v Brně, kde jako místopředseda soudu vedl jeho jihlavskou pobočku. Celou svou kariéru řešil občanskoprávní věci. * V letech 2008 až 2014 byl prezidentem Soudcovské unie
