Bezpečí a svoboda jsou spojité nádoby
2.1.2017, Lidové noviny, str. 14, Karel Havlíček
Právnickým slovem roku 2016 by měla být svoboda.
Hovořili o ní účastníci takřka všech diskusních setkání v rámci letošního cyklu Pražský právnický podzim.
Nepochybuji o tom, že při hledání nejpříznačnějšího pojmu roku 2016 projeví tuzemská média mimořádnou invenci. Neměli bychom se nechat zahanbit, protože zahraniční konkurence žádnou velkou fantazii nepředvádí – Britové mají svůj „brexit“, Němci si přiznali „postfakticitu“ a rakouský obrat roku nikdo mimo německy mluvící prostor nedokáže ani vyslovit (jde o výraz „Bundespräsidentenstichwahlwiederholungsverschiebung“, vyjadřující posunutí opakovaných voleb spolkového prezidenta – pozn. red.).
Osobně bych se rozhodl pro pojem „svoboda“. Patřil totiž k těm nejskloňovanějším v průběhu pátého ročníku Pražského právnického podzimu, jak může dosvědčit několik stovek jeho účastníků. Přesto (nebo možná právě proto) mám značnou obavu, zda tváří v tvář tomuto běžnému slovu – svoboda – nestojíme příliš často poněkud bezradně, neboť námpřináší tisíce otázek, zato odpovědí nabízí jen pramálo.
Klíčový je vztah svobody a bezpečí. Moderní společnost – vlivem efemérních postojů takzvaných společenských elit, rozbujelého sociálního inženýrství a karikaturně (neboť její črty ani jinak vystihnout nelze) pojaté politické korektnosti spíše vskutku postfaktická, tedy kdesi mimo pravdu se pohybující – staví tyto pojmy do protikladu.
Tvrdím, že svoboda je ve skutečnosti jako hrací kostka, jejímž jádrem je garance rovnosti jako základní hrací pravidlo. Je-li jednou z jejích stran svoboda člověka, jsou všechny s ní hraničící strany dány svobodou ostatních lidí, neboť obsah lidské svobody není (právními prostředky) definovatelný jinak než tímto negativním způsobem. Její hranice jsou určeny prostorem, v němž se svoboda jednoho stýká se svobodou (kohokoliv) druhého.
Protilehlou stranou této zvláštní kostky, nikoliv opakem svobody, nýbrž její integrální součástí, je bezpečí. V diskusi Právnického klubu jsem upozornil na kardinální dialektický vztah, který připomíná filozofie práva: Postrádáli člověk bezpečí, nemůže být svobodný. Nedostává-li se člověku svobody, není v bezpečí.
Svoboda člověka je komplexní fenomén, jehož jakost a množství nelze zvýšit „vynálezem“ nějaké další svobody téhož jedince. Není to pouťový balonek, do něhož můžeme přifouknout kdejakou další „hodnotu“. Zvyšování míry bezpečí je jen jiný výraz pro zlepšování ochrany svobody.
Postmoderní úpadek práva
Lidstvo ovšem bohužel dosud neodhalilo jinou možnost ochrany svobody než omezování svobody. Nejspíš ani žádná jiná neexistuje, v čemž spočívá jeden z nejpodivuhodnějších paradoxů humanistického myšlení.
Potíž ovšem je, že tento paradox vzbuzuje u mnohých nutkavou touhu nastolit svobodu lidstva osvícenstvím elit. Nihil novi sub sole. Instituce všelijakých výborů pro veřejné blaho je známa z celých lidských dějin. Kritické hlasy ozývající se z řad účastníků akcí Pražského právnického podzimu jasně poukazují na problémy, jež jsou s těmito tendencemi spojeny: hypertrofující nesrozumitelné právo, prohibitivní a cenzurní zákazy, tabuizace důležitých témat, rozklad přirozených autorit, zvyšující se vliv parapráva interních předpisů a metodických návodů vytlačujících skutečné právo na okraj významnosti, hodnotový voluntarismus, formalizace právních procesů. To vše by mělo být pro politickou sféru i pro nejširší veřejnost mementem vedoucím ke zpozornění: jak vnímat pojem „svoboda“?!
Pražský právnický podzim se za pět uplynulých ročníků stal – mimo jiné i díky mediální podpoře Lidových novin a jejich přílohy Právo a justice – významným a respektovaným prostorem věcné kritické diskuse o stavu a vývoji českého právního řádu. Jeho početné akce nabízejí hlasy špičkových odborníků. Na společnosti a jejích reprezentantech bude, zda těmto názorům hodlají naslouchat. Vdobě velkého chaosu ideologií nabývá tato otázka na mimořádné citlivosti a významu.
Postrádá-li člověk bezpečí, nemůže být svobodný. A nedostává-li se člověku svobody, není v bezpečí.
