Schází tu svoboda přemýšlení
31.10.2016, Lidové noviny, str. 15, Kristián Léko
„Při rozhodování se držíme při zemi,“ říká advokát Martin Šolc, který od ledna povede největší globální organizaci právníků
Korupce nepatří mezi hlavní problémy české justice. Myslí si to alespoň pražský advokát Martin Šolc, který od ledna stane v čele největší globální organizace právníků IBA. Za problém číslo jedna považuje svobodu přemýšlení při rozhodování. „Aby soudce řekl, že určité jednání je nemravné, a proto neplatné, to od něj vyžaduje odvahu,“ tvrdí.
* Jak se jako zvolený prezident největší globální organizace právníků díváte na dění kolem polského ústavního soudu nebo na zásahy proti justici v Turecku po nepodařeném puči?
Polsko a Turecko jsou dva úplně odlišné případy, ale oba mě znepokojují. Vždyť Polsko je členem stejných mezinárodních organizací jako Česká republika a najednou začíná intervenovat do světa nezávislosti justice způsobem, který vzbuzuje obavy. Situaciv Turecku je obtížné rozumět, pokud jde o genezi nezdařeného puče a otázku, kolik z následných opatření bylo legitimních. U mne, a zdůrazňuji, že tady nemluvím za IBA, vyvolává pochybnosti rychlost opatření proti justici. Spíše se mi zdá, že se jednalo o dopředu připravenou akci. Lidé si musejí uvědomit, že nezávislost justice je hodnota pro ně samotné, nikoli pro justici. A když tyto hodnoty začne někdo zpochybňovat, tak tím zpochybňuje i svět, ve kterém žijeme.
* Ukazuje to zranitelnost justice, která je sice třetí mocí ve státě, ale netřímá v ruce meč ani měšec?
Právě na respektu k justici se možná ukazuje rozdíl mezi opravdu demokratickými státy a zbytkem světa. Americký prezident Richard Nixon musel na vyžádání soudu vydat inkriminující pásky v kauze Watergate, přestože měl mocenské prostředky k zásahu proti justici. Společnost by mu to ale nedovolila a on by se znemožnil. V tom máme oproti Americe velký dluh, že si lidé v Česku ne vždy uvědomují, co jim přináší právní stát a nezávislost justice. Dnes navíc žijeme v obtížné době, kdy – podobně jako ve třicátých letech minulého století – slyšíme projevy, které proti sobě kladou bezpečnost a svobodu. A je atributem právního státu, že tento „kšeft“ neudělá. Navíc je to obchod velmi nevýhodný, protože člověk se vzdává svobod, ale kupuje si za ni jen iluzi bezpečnosti, nikoli bezpečnost jako takovou.
* Důraz na bezpečnost je dán hlavně současnou migrační vlnou do Evropy. Přijde vám jako správná reakce, že se posilují policejní sbory a stavějí se ploty na hranicích?
Přijde mi to hrozně smutné. Na rozdíl od některých českých politiků vnímám jako povinnost pomoci lidem ve válkou zmítaných zemích. Nejde přemýšlet jen o tom, jaká nepohodlí a rizika nám to přináší. V první řadě bychom měli být lidmi. Do naší země navíc snad žádný uprchlík nezavítal, a pokud ano, tak rychle odešel. Přesto je to vnímáno jako zásadní politický problém, což pouze dokumentuje, že populistický politik dovede udělat velký problém z čehokoliv, aby jej pak mohl hladce vyřešit, protože to ve skutečnosti žádný problém nebyl.
* Vy jste typický byznysový advokát, zaměřoval jste se na fúze a akvizice, právo obchodních korporací nebo cenné papíry. Jak sledujete třeba dění na Ústavním soudu?
Ta instituce pro mě má naprosto zásadní význam, jsem velký příznivec ústavního soudnictví. U nás navíc stále ještě nemáme bezchybně fungující systém obecných soudů. Většinu soudců stále ovládá myšlenka právního pozitivismu, kdy je třeba všechno mít výslovně v zákonech. Ústavní soud pak funguje tak trochu i jako vzdělávací instituce pro soudce, kterým připomíná, že existují určité principy, které mají přednost před textem zákona. Obecně řečeno je přínos té instituce pozitivní a v některých případech jsem na něj byl velmi hrdý. Byl jsem zrovna na dovolené, když Pavel Holländer odůvodňoval rozhodnutí v kauze Melčák (které zrušilo předčasné volby v roce 2009 – pozn. red.). Přišlo mi hrozně fajn, že i v Česku máme instituci, která řekne: „Milý státe, se všemi svými pravomocemi přece jen nemůžeš udělat úplně cokoliv. Vláda práva nutí i zákonodárce respektovat některá základní pravidla.“ To jsem byl opravdu hrdý na to, že jsem právník a že máme tak odvážný ústavní soud.
* Neukázalo se tehdy, že na tom nejsme tak špatně, když politici verdikt soudu respektovali a volby se prostě nekonaly?
Mám pocit, že historicky politická scéna rozhodnutí soudů měla tendenci respektovat. A to včetně prezidenta Klause, který sice soudy příliš v lásce neměl a upozorňoval na hrozbu „soudcokracie“, ale když rozhodnutí padlo, tak jej obvykle respektoval. Tedy s tou jednou známou výjimkou. (úsměv) Ale v poslední době politici soudní rozhodnutí nejen nerespektují, ale dokonce je relativizují a snaží se předstírat, že neexistují.
* Myslíte kauzy Altner versus ČSSDaHrad versus Peroutka?
Myslím jakoukoli kauzu, kde existuje pravomocný a vykonatelný rozsudek. Ta slova něco znamenají. A politik nebo státní orgán si přesto osobuje právo nekonat podle tohoto rozhodnutí. To je špatně vždycky, posílá to špatný signál občanům.
* Jaké projekty byste rád nastartoval jako prezident IBA?
Prezident vždy nějaké projekty zdědí. Já nebudu výjimkou. Budu chtít pokračovat například v projektu boje s korupcí v justičním systému. Možná si říkáte, proč právě korupce v justici. Tam totiž IBA cítí větší zodpovědnost z toho důvodu, že na obou stranách – kdo dává i kdo bere – stojí zpravidla právník. Nejsme blázni a víme, že se nepodaří vymýtit justiční korupci za dva roky, ale pánbůh zaplať za jakýkoli krok kupředu.
* Jak ten program vypadá?
Nejprve se shromáždila fakta o prokázaných případech justiční korupce v celém světě. Z toho se vytvořily určité typologie, jak to v praxi probíhá. Jen tak můžete hledat cesty, jak korupční jednání zkomplikovat nebo mu zabránit. Acílem je především vytvořit manuál „nejlepší praxe“, který justiční systémy převezmou a v nejlepším případě z něj udělají vynutitelná pravidla. Když se podíváte na fungování českých soudů, tak interně takový manuál musí existovat, protože řada doporučených opatření v ní normálně funguje. Druhá rovina je symbolická. My Češi si ze symbolů spíše děláme legraci, ale někdy možná zbytečně, symboly mají svou váhu a důležitost. Justiční korupce je u nás vnímána jako docela rozšířená, tak by možná nebylo špatné udělat prohlášení, zarámovat si je, aby si je mohli dát do kanceláře všichni soudci a státní zástupci. Řekli by tím, že s tímto jednáním nechtějí mít nic společného.
* Jak si vlastně česká justice v tomto ohledu stojí?
Možná jsem trochu naivní, ale ve své praxi jsem se setkal s korupcí v justici zcela okrajově. A to ještě ne já, ale někdo z kolegů a netýkalo se to přímo rozhodovací praxe. Bylo to spojeno třeba s činností obchodních rejstříků v devadesátých letech. Nemyslím si, že by české sebemrskačství bylo namístě. Naše justice má úplně jiné problémy, než je korupce.
* Co máte na mysli?
Problém číslo jedna je svoboda přemýšlení při rozhodování. To je generační věc. Ve škole jsme se učili, že nejdůležitější je neudělat chybu. Držíme se při zemi a vážeme se na dogmata, nedopřáváme si svobodný pohled na věc. Zákony tradičně obsahují obecné pojmy jako třeba dobré mravy. Ale aby soudce řekl, že určité jednání je nemravné, a proto neplatné, to od něj vyžaduje odvahu. A moc se do toho soudcům nechce. Vidím sice posun, ale nesmírně pomalý. Za druhé jde o nezávislost justice. Ona se chová nezávisle, za což si jí vážím. Ale žádné institucionální záruky její nezávislosti neexistují, naopak je příliš navázaná na ministerstvo spravedlnosti. To je třeba změnit, jenže žádné vládě se do reformy justice nechce a nemíní své kompetence předávat jiným orgánům. Justice je navíc nedofinancovaná. Platy soudců jsou slušné, ale mají nedostatečné zázemí. Ve velkých právních firmách pro vedoucího advokáta pracuje mnoho lidí, kteří dělají rešerše, připravují podklady. Díky tomu má určitou svobodu, dovede se na věc podívat s odstupem. To v justici musí být také, a to na všech úrovních, nejen na nejvyšších soudech. Pokud od ní chceme kvalitní výstupy, ti lidé tam musí být a musí být dobře zaplaceni.
***
Justice se sice chová nezávisle, ale žádné institucionální záruky neexistují. Je naopak příliš navázaná na ministerstvo spravedlnosti.
Martin Šolc v čele IBA * Martin Šolc (1953) je jedním ze zakladatelů pražské advokátní kanceláře KŠB. Advokátem je od roku 1982, v 90. letech byl ve vedení České advokátní komory, krátce byl i jejím předsedou. * Dlouhodobě se angažuje také v International Bar Association, mezinárodní organizaci advokátů.
* IBA sdružuje více než 200 advokátních komor a téměř 50 tisíc individuálních členů. Šolc se stal v roce 2013 jejím generálním tajemníkem, o dva roky později viceprezidentem a od ledna 2017 bude na dva roky prezidentem. * Ve funkci se chce věnovat třeba vlivu technologií na advokacii.
