Někteří soudci úmyslně porušují právo
24.10.2016, Lidové noviny, str. 14, Kristián Léko
Pražský soudce Ladislav Derka brojí proti letitým justičním funkcionářům, kteří udělají cokoli, aby se udrželi ve svém křesle
Předsedou či místopředsedou soudu se v Česku nikdo nemůže stát dvakrát po sobě. Rozhodl tak Ústavní soud už před šesti lety. Možnost opakovaného jmenování totiž vytváří riziko personální korupce. Již šest funkcionářů bylo i přesto jmenováno na další sedmiletý mandát.
Ladislav Derka patří k nemnoha soudcům, kteří neváhají na nešvary v justici upozorňovat. A to veřejně a pod svým jménem.
* LN Proč je tak špatně, že jsou někteří místopředsedové českých soudů opakovaně jmenováni do svých funkcí?
V první řadě je to protiústavní. Ti lidé nedomýšlejí, že jsou soudci, a přesto úmyslně porušují právo a nedodržují pravidla hry. Zrovna u soudců je to dost smutné. Justice se k tomu chová apaticky, není schopna se tomuto jednání postavit. Což pro ni není dobrá vizitka. A společnost jako celek to nevnímá, protože to nevidí a nepovažuje za důležité.
* LN Proč by měl řadového občana zajímat tento sofistikovaný justiční problém?
Měl by stát o to, že když přijde se svým sporem k soudu, tak jej rozhodne nezávislý a nestranný soudce podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a bez jiných vlivů například ze strany vedení soudu. A že nad ním nebude stát funkcionář, který ve svém křesle sedí už desítky let a tyká si s politiky i lobbisty. Těmto osobním vazbám se vzhledem ke své funkci nemůže vyhnout. A když takového funkcionáře ti lidé osloví, aby ovlivnil konkrétní případ, daleko hůře se mu říká „ne“. Toto nebezpečí není jen teoretické. Slyšel jsem o konkrétních případech, ale veřejně bez důkazů na ně ukázat prstem nemohu.
* LN Opravdu mohou mít soudní funkcionáři vliv na rozhodování jednotlivých soudců?
Zákon to samozřejmě neumožňuje. Ale předsedové i místopředsedové českých soudů mají velmi silné pravomoci. Třeba v Rakousku nebo v Německu nemohou přesunout soudce z jednoho úseku na druhý bez jeho souhlasu, respektive podmínky takového přesunu jsou stanoveny v zákoně. To u nás není a může se stát, že podřízenému řeknou: „Tuto kauzu bys měl dle mého názoru rozhodnout ve prospěch této strany. A ber při tom prosím v úvahu, že vedlejší insolvenční úsek nutně potřebuje posílit.“ Když mu nevyhoví, může nepohodlného soudce ze dne na den přesunout na agendu, kterou nikdy nedělal, a tím jej potrestat. V tom jsou čeští soudci zranitelní. Pokud by se předseda nebo místopředseda soudu snažil ovlivnit konkrétní kauzu, tak záleží jen na osobní integritě daného soudce, který věc rozhoduje. Zda bude tlaku čelit, anebo mu vyhoví – ať už z pohodlnosti, obav z přesunu na jiný úsek, nebo z možného šikanózního kárného řízení.
* LN Vy jste se však veřejně ohradil proti opakovanému jmenování Stanislava Bernarda do funkce místopředsedy Vrchního soudu v Praze. To učinil ministr spravedlnosti Robert Pelikán s účinností od ledna letošního roku. Jak to probíhalo?
On byl místopředsedou soudu do konce září 2013, následně byl výkonem této funkce „dočasně“ pověřen. Výběrové řízení na jeho místo proběhlo až v roce 2015, kdy se přihlásil jediný kandidát – kolega Roman Horáček. Prý byl přesvědčován přímo vedením soudu, aby kandidoval. Pak však kandidaturu stáhl a konkurz byl zrušen. Poté byl kolega Horáček od října jmenován předsedou senátu a od ledna zástupcem Stanislava Bernarda, jehož ministr Pelikán opakovaně jmenoval místopředsedou. Celé to působí jako fraška. V tomto případě jednali protiprávně všichni zúčastnění. Předseda soudu Jaroslav Bureš, protože Bernarda navrhl. On sám, že se o funkci ucházel. A konečně ministr spravedlnosti Pelikán, který ignoroval Ústavní soud a opakovaně jej do funkce jmenoval.
* LN Vy jste se tedy o tento problém začal zajímat ve chvíli, kdy měl být opakovaně jmenován váš přímý nadřízený?
Přesně tak. Když jsem se v polovině roku 2013 dozvěděl, že Stanislav Bernard chce znovu kandidovat, tak jsem si říkal, že to přece není možné. Místopředsedou je od přelomu tisíciletí a po zavedení funkčních období v roce 2008 měl skončit po zhruba čtrnácti letech v roce 2013. Nechci zabředávat do hodnocení jeho manažerských schopností. Ale i kdyby to byl vynikající manažer, tak jsou tu pravidla hry a zákaz opakování funkce prostě není možný. Nikdo mu přece nebrání, aby své manažerské schopnosti uplatnil na jiných soudech.
* LN Takže nesouhlasíte s argumentem, že někteří funkcionáři jsou tak dobří a zkušení, že se bez nich soud neobejde?
To může být pravda na malých soudech, kde je nedostatek soudců ochotných vzít na sebe funkci, ale obecně to rozhodně neplatí. Podívejte se na praxi velkých firem, kde vedoucí manažeři obvykle vydrží ve funkci maximálně sedm, osm let, pak už jsou opotřebovaní, nebo i vyhořelí. U nás se v roce 2008 zavedla funkční období soudních funkcionářů, což je dobře. Je to totiž pozice, kde neexistuje prakticky žádná kontrola odváděné práce na rozdíl od manažerských postů kdekoliv jinde. Pokud funkcionář svou funkci „fláká“, tak jej nikdo neopraví ani neodvolá, v tomto směru je bez jakékoliv zpětné vazby. Mohlo by to sice dělat ministerstvo, není mi ale znám jediný případ, kdy by proti funkcionáři bylo zahájeno kárné řízení kvůli špatnému výkonu funkce. Je přirozené, že když soudní funkcionář sedí ve své funkci několik desítek let, tak podléhá sebeuspokojení, eventuálně vyhoření a stává se slabým místem svého soudu, a tím i celé justice.
* LN Z pohledu řadového soudce se tedy vaši šéfové mají až příliš dobře?
To je dost ostře řečeno, funkce v justici s sebou ale nesou značné benefity. Soudci v nich mají vyšší plat a výrazně nižší nápad věcí. Na úrovni vrchního a krajského soudu obvykle jde o pouhou pětinu rozhodovací práce oproti běžnému soudci. Oni vlastně téměř nesoudí. Když se pak třeba po patnácti letech mají vrátit k normálnímu souzení a zápřahu, tak se toho obávají, někteří toho možná ani nejsou schopni. Jsou zranitelným místem justice, protože se mohou snažit udělat všechno pro to, aby ve funkci zůstali. Je to vidět právě na Stanislavu Bernardovi. Na vlastní uši jsem jej slyšel, jak po asi třech letech ve funkci říkal, že soudce by měl dělat funkcionáře jen po omezené období. Pak ale zcela změnil názor a ani rozpor s právem jej nezastavil. Teď nastoupil po 16 letech na dalších sedm let, takže pokud to odslouží celé, tak v téže funkci stráví téměř čtvrt století.
* LN Je to větší problém na krajských a vrchních soudech, kde je soustředěna největší moc?
Máte pravdu, že na okresních soudech není funkcionářská práce žádný med. Postavení krajských a vrchních soudů je silnější, předsedové krajských soudů řídí po správní stránce okresní soudy ve svém obvodu. Jsou to prestižní posty. Je snadné zvyknout si na vyšší plat, auto s řidičem a daleko méně soudcovské práce. Je tedy vlastně s podivem, že případů opakovaného jmenování není více. To se však bohužel změní, pokud to bude i nadále procházet.
* LN Zmiňoval jste, že se tomuto nešvaru justice neumí postavit.
Ze soukromých názorů Pavla Šámala a Josefa Baxy (předsedů Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu – pozn. red.) vím, že na nemožnost opakovat stejnou funkci na stejném soudu mají stejný názor jako já. Proti opakovanému jmenování se postavila i Soudcovská unie. Soudcovský stav jako takový je bohužel netečný. Ale pokud zavíráme oči a mlčíme, tak vychází kalkul těch funkcionářů, že jim opakované jmenování projde. Pokud by řadový soudce ve své rozhodovací činnosti úmyslně porušoval právo, tak nemá v justici co dělat a byl by odvolán v kárném řízení. Přitom funkcionáři dělají totéž na úseku správy soudu, úmyslně porušují závazný verdikt Ústavního soudu, o jehož významu navíc mezi drtivou většinou právníků není pochybnost. Když soudce úmyslně postupuje v rozporu s právem, tak to je to nejhorší, co může udělat. Co si pak pomyslí občané a jaký příklad jim to dává?
* LN Co s tím lze dělat?
V první řadě by se měl do zákona o soudech a soudcích včlenit výslovný zákaz opakovaného jmenování soudních funkcionářů do téže funkce. Soudcovská unie navíc navrhuje prodloužení funkčního období ze sedmi na deset let, aby se zamezilo problémům na menších okresních soudech. Tyto návrhy však ministr Pelikán odmítl. Prý se nehodlá zabývat margináliemi a místo toho chystá koncepční reformu justice. Přitom by se nic na jeho koncepci nezměnilo, jen by se ujasnila situace a zamezilo by se zneužívání.
* LNA vidíte koncepční řešení?
Na tomto problému jsou vidět nedostatky českého systému, ve kterém má exekutiva veškeré pravomoci při jmenování vedení soudů. Zůstane-li současný systém beze změny, bude docházet k této „spolupráci“ mezi ministerstvem a jednotlivými soudními funkcionáři při tomto porušování práva. Měla by vzniknout Nejvyšší rada soudnictví, která by převzala personální pravomoci a sebrala by tím exekutivě lákavé pokušení získat prostřednictvím personálních vazeb vliv na justici a v horším případě i vliv na rozhodování konkrétních kauz.
Protiústavní praxe
* Přestože je dle Ústavního soudu
opakované jmenování soudních
funkcionářů nepřípustné, už šest
místopředsedů českých soudů
bylo opětovně jmenováno:
- 1) Jolana Maršíková, Krajský soud v Hradci Králové (2014);
- 2) Rostislav Krhut, Krajský soud v Ostravě (2014);
- 3) Aleš Dufek, Městský soud v Brně (2015);
- 4) Miroslav Veselský, Krajský soud v Hradci Králové (2015);
- 5) Ondřej Rott, Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (2015);
- 6) Stanislav Bernard, Vrchní soud v Praze (2016).
* První dva jmenovala ministryně spravedlnosti Helena Válková, zbylé funkcionáře její nástupce Robert Pelikán (oba ANO).
Pokud by se soudní funkcionář pokusil ovlivnit konkrétní kauzu, záleží jen na osobní integritě soudce, který o ní rozhoduje
Ladislav Derka (56) * Soudce Vrchního soudu v Praze. V roce 1982 vystudoval Právnickou fakultu UK, v justici působí od roku 1992. * V minulosti se specializoval na směnečné spory, nyní pracuje na insolvenčním úseku. * Angažuje se v Soudcovské unii, je členem jejího Etického soudu.
