Drahá a trnitá cesta za pravdou
26.9.2016, Lidové noviny, str. 14, PETR PLAVEC
DISKUSE
Ani s přibývajícími léty praxe se advokátovi bohužel nezlepšuje odhad, jak určitou situaci posoudí české soudy. Opět se to ukázalo na letní
kauze špatného výpočtu RPSN a následného sporu o vrácení úroků.
Novinové titulky v srpnu hlásaly, že Nejvyšší soud prolomil dosavadní judikaturu okresních a krajských soudů. Na chybně uvedenou RPSN (roční procentní sazba nákladů na úvěr – pozn. red.) se má hledět tak, jako by ve smlouvě uvedena vůbec nebyla.
Protože tuto kauzu pravidelně nesleduji, byl jsem titulkem hlásajícím z mého pohledu očividnou pravdu mírně zaskočen. Novinový článek pod titulkem jsem si proto se zájmem přečetl a opět nevěřícně kroutil hlavou nad tím, proč o takové zdánlivě jednoduché otázce musel rozhodnout až Nejvyšší soud. Text jeho rozsudku mi následně potvrdil, že novinové články nepřeháněly.
Zákon hovoří jasně
Pojďme si alespoň krátce připomenout hlavní fakta, jež je třeba znát pro pochopení tohoto průlomového rozhodnutí. Zákon o spotřebitelském úvěru mimo jiné požaduje, aby smlouva obsahovala údaj o RPSN. Sankcí za porušení tohoto požadavku je, že úvěr se od počátku úročí pouze ve výši diskontní sazby ČNB a žádné jiné platby nemůže poskytovatel požadovat. To v praxi znamená, že splátková společnost musí vracet drtivou část inkasovaných úroků a poplatků. Žádnou jinou alternativu text zákona nenabízí.
I tak Okresní soud v Nymburce a Krajský soud v Praze (a zřejmě i další soudy) ve svých rozhodnutích shodně dovodily, že pokud je údajo RPSN ve smlouvě jakkoliv uveden, je tím požadavek zákona naplněn a sankce nenastane. Pro oba soudy přitom nebylo rozhodující, jestli je uvedený údaj pravdivý, ale pouze skutečnost, jestli smlouva nějaký údaj – byť nepravdivý – obsahuje. Krajský soud se pro ospravedlnění tohoto názoru dokonce domníval, že není v rozporu s dobrými mravy, pokud chybně uvedený údaj pramení z jiného názoru na způsob výpočtu RPSN (způsob výpočtu je mezi stranami sporný a liší se v tomto případě o 7 procent v neprospěch klienta) a nikoliv z úmyslu klamat spotřebitele.
Pravda, ale za jakou cenu?
Nejvyšší soud oba soudy opravil a jasně řekl, že poskytovatel úvěru musí výši RPSN ve smlouvě uvést pravdivě. Jedině tak může být naplněn smysl zákona, tedy poskytnout spotřebiteli pravdivé informace pro jeho rozhodnutí o čerpání úvěru. Nejvyšší soud dále výslovně uvedl, že je irelevantní, jakýmzpůsobem či z jakého důvodu k chybnému uvedení RPSN dojde.
Jak jsem již uvedl výše, rozhodnutí Nejvyššího soudu osobně považuji za správné a domnívám se, že i člověk bez právního vzdělání by takový verdikt očekával. Konec konců, mám-li třeba povinnost podat daňové přiznání, nemohu ji splnit tím, že do přiznání uvedu nepravdivé údaje.
„Pravda“ tedy nakonec zvítězila. Je pro mě však zarážející, proč to trvalo více než dva roky a co by se bývalo stalo, kdyby žalovaný neměl to odhodlání (nebo peníze) žádat o přezkum již pravomocného rozhodnutí Nejvyšší soud. Dále se musímptát, proč předchozí soudy nepostupovaly podle zákona a nezastaly se prostého občana proti nadnárodní finanční instituci? Proč místo toho začaly prosazovat výklad, který nemá v textu zákona žádnou výslovnou oporu, a který jde (jak potvrdil Nejvyšší soud) proti smyslu zákona? V takto nejistém prostředí se pak spravedlnost hledá jen velmi těžce, zdlouhavě a nákladně.
Vzpomeňte si na tento příběh, až od svého advokáta uslyšíte, že „to záleží na posouzení soudu“. Zdaleka ne všechny soudní příběhy totiž mají šťastný konec, a to ani tehdy, kdy je věc zdánlivě jednoznačná.
Proč se soudy nezastaly občana proti nadnárodní finanční instituci a proč prosazovaly výklad, který nemá oporu v zákoně?
