Advokátka Marešové: Jen osvobození nestačí
30.7.2016, Mladá fronta DNES, str. 1, Artur Janoušek
Kauza bývalé zdravotní sestry Věry Marešové, obžalované z toho, že draslíkem zavraždila šest pacientů v nemocnici v Rumburku, patří k nejpozoruhodnějším v novodobé historii české justice. Obžalované hrozilo doživotí, nakonec byla zcela zproštěna viny. Většího obratu už u soudu dosáhnout nelze. Obhájkyně Iva Jónová z Litoměřic přesto úplně nadšená není.
„Jsme spokojeni s výsledkem, samozřejmě, ale už ne s odůvodněním,“ řekla.
Advokátka včera poprvé promluvila o tom, jak celou kauzu vnímala. A prozradila tajemství úspěšné taktiky, kterou v mimořádném procesu zvolila. Vylíčila, jak nabádala svou klientku, aby v přípravném řízení policistům nic nesdělovala a detailní výpověď si nechávala až k soudu. Jak se měnila i obžalovaná Marešová. Zprvu rázná žena se naučila mluvit diplomaticky. A měnil se i její vzhled: zprvu vystrašená a unaveně působící osoba získávala sebevědomí.
* Říkáte, že nejste spokojení s odůvodněním soudního rozhodnutí. Není to jen slovíčkaření? Vaše klientka přece byla osvobozena.
Trestní řád je založen na tom, že státní zástupce má dokazovat vinu. Tu neprokázal. Já chci ale zdůraznit nevinu klientky, protože o nevině jsme zajistili dost důkazů.
* Jak jste se k tomuto případu dostala?
Bylo to v srpnu 2014, zvedla jsem telefon a ozvala se kriminální policie, která uvedla, že jsem na řadě v pořadníku advokátů ex offo a zda mi může přidělit případ. Odpověděla jsem, že do hodiny mohu dorazit do Rumburku. Policista se mě ještě ptal, zda mi nevadí, že je to vražda. Řekla jsem, že nevadí, že právě na jiném případu vraždy pracuji.
* Co jste v té době o kauze paní Marešové věděla?
Po příjezdu do Rumburku mne policista nechal přečíst připravené usnesení o zahájení trestního stíhání, kde byl popis vraždy. Sdělil mi základní informace a dal mi možnost promluvit s paní Marešovou.
* O čem jste mluvily?
Vzpomínám si, že když jsem ji poprvé viděla, seděla v koutku na policii v Rumburku a tvářila se z nastalé situace vyděšeně. Při rozhovoru se mnou zcela odmítla, že by vraždu či vraždy spáchala. Již v té době věděla, že se může jednat i o další možné případy, což zjistila z jakési listiny ve spisu.
* Vzpomenete si na první věc, která vás napadla, když jste se s případem seznamovala?
Ano, to si vzpomínám přesně. Sdělila jsem policistovi, že muselo dojít někde k omylu, že to bude muset být jinak, že nevěřím tomu, že by paní Marešová spáchala vraždu tak, jak bylo popsáno v usnesení. Nicméně v té době jsem neměla dostatek informací o tom, kde hledat pochybení nebo zápletku věci. Napadlo mě, že mohlo dojít k nedbalosti, ale úmyslná vražda? Přišlo mi absurdní, aby někdo vraždil jen proto, aby si ulehčil práci.
* S jakou taktikou jste šla do obhajoby? Obžalovaná nejprve odmítla mluvit s vyšetřovateli, po propuštění z vazby i s novináři. Pak přišla před soud a přednesla obhajobu, v níž bod po bodu rozvracela obžalobu.
Paní Marešová na počátku odmítla vypovídat, ale s tím, že uvedla, že vraždy nespáchala, a žádala policii o důvodné prověřování i té možnosti, že celá věc na ni byla vykonstruovaná. V podstatě jsme se dohodly na tom, že věc je velmi závažná a že pro ni bude lepší, když si nechá svou podrobnou výpověď až před soud.
* Proč?
Nechtěly jsme, aby naše argumenty znala obžaloba, mohla se na ně připravit a snažit se nám je vyvracet.
* Bylo těžké uhlídat ji, aby se udržela a vyšetřovatelům, kteří za ní jistě často chodili, se nerozpovídala?
S oblibou říkám, že paní Marešová spolupracovala s vojenským drilem, kdy plně akceptovala pravidla trestního řízení. Hned na počátku si půjčila trestní zákon, trestní řád a vazební předpisy, aby pravidla, kterými se má řídit, mohla nastudovat. Byla velmi poslušná, vzorná, spolupracovala. Navíc by ji nikdo nemohl vyslýchat beze mě.
* S psychology, kteří vypracovali její profil, ale mluvila. Radila jste jí, jakým způsobem se vyjadřovat? Psycholožka Štěpánka Tůmová před soudem uvedla, že při hovorech s Marešovou kvůli posudku si všimla, jak se měnila. Nejprve mluvila o pacientech jako o nevděčných lidech, kteří za pomoc ani nepoděkují, což v její situaci nebylo moc taktické. Pak už si dávala pozor a vyjadřovala se víc diplomaticky.
Paní Marešová byla samozřejmě ve vazbě pod velkým tlakem, měla čas o všem přemýšlet a dovedla řadu věcí uznat. Tak, jak ji znám, je velmi přímá, energická a rázná a myslím, že to jsou vlastnosti, které vedou k tomu, že je pravdomluvná stylem padni komu padni, i kdyby to mělo být vlastní osobě. Také psycholožka shledala její výpověď věrohodnou. Jinak samotné projednávané trestní řízení vedlo k tomu, že se za pochodu učila diplomacii ve svých slovních obratech.
* Novináři si během soudního líčení všímali i jejího vzhledu, účesu a oblečení. První den měla rozbité brýle, vypadala vyčerpaně, v dalších dnech působila upraveně, a tím i sebejistě. Radila jste jí i s tímto?
Součástí taktiky obhajoby je vždy podpora zdravého sebevědomí klienta a odpovídajícího přístupu k celé věci.
* Soudce vrchního soudu Michal Hodoušek poznamenal, že „ta věc vypadala zpočátku jasně“. Jak jste to vnímala vy?
Nemyslím si, že by to vypadalo jako jasná vražda. Byly zde pouze pochybnosti, žádné přímé důkazy nebyly. Jediný důkaz, z kterého bylo zřejmé, že paní Marešová údajně měla vraždy spáchat, byl znalecký posudek Radka Matlacha (o ten se opírala obžaloba). Kde byla ovšem zamlčena ta věc, že po smrti dochází k rozpadu krve a draslík se u zemřelého zvyšuje samovolně. Navíc tento posudek nevzal v úvahu řadu dalších skutečností a lékařských zpráv a vycházel z hodnocení chorobopisů jiného lékaře, který nebyl soudním znalcem, byl bez dostatečné praxe a pracoval zcela mimo obor posuzování. Nicméně na začátku byl pouze tento posudek, a tak se na něj obžaloba spolehla.
* Znalec, policie i žalobce připouštěli, že po úmrtí se v těle uvolňuje a hromadí draslík. V tomto případě ho ale podle nich bylo moc a stoupal příliš rychle, což podle znalce svědčilo o tom, že ho do těla pacienta musel někdo píchnout.
V odborné literatuře je uvedeno, že v zahraničí byla v těle zemřelého naměřená mnohonásobně vyšší hodnota a také šlo o přirozené úmrtí. A jak vědí, že křivka stoupala moc strmě? Tento případ je mimořádný, žádné srovnání neexistuje.
* Přiznám se, že pro mě obžaloba také zprvu vypadala jasně. Zlom nastal, když psychologové před soudem sdělili, že „nenašli žádný psychologicky vysvětlitelný motiv“. Verzi obžaloby o tom, že si paní Marešová chtěla vraždami ulehčit práci, psychologové zpochybnili s tím, že při některých úmrtích jí práce naopak přibyla, neboť ti pacienti umřeli na konci její služby a ona se musela postarat o tělo.
Nejenže při některých úmrtích paní Marešové přibyla práce, kdy musela zůstat v zaměstnání až o tři hodiny déle, ale například při úmrtí jedné pacientky se dokonce zvýšená hladina kalia našla při směně jiné zdravotní sestry. U úmrtí další pacientky ještě před příchodem paní Marešové na směnu konstatovala ošetřující lékařka, že pacientka umírá, přesto tato zpráva nebyla znalcem vzata v potaz. Těchto fatálních chyb bylo v případu víc.
* Kdy se celý případ lámal podle vás?
Zlom nastal, když jsme doložili znalecký posudek Zdeňka Šňupárka ve spolupráci s Liborem Kameníkem z Ústřední vojenské nemocnice, který soudu sdělil, že úmrtí všech pacientů byla očekávaná a přirozená. Totéž sdělili i další lékaři. Myslím, že začal pochybovat i soudce ústeckého krajského soudu. V první den hlavního líčení jsem obdržela přípis od Milady Emmerové (lékařka, senátorka a bývalá ministryně zdravotnictví), která řekla, že kalium se v těle zemřelých zvyšuje samovolně a že nelze porovnávat tyto hodnoty s hodnotami v krvi živého člověka. To jsem již věděla, že jde o fatální omyl a měla by to být jen otázka času a dokazování. K završení došlo precizním revizním znaleckým posudkem Fakultní nemocnice Olomouc, který nám dal za pravdu.
* Nezapochybovala jste někdy v přípravném řízení nebo u soudu o nevině klientky?
Sdělila mi hned při našem prvním setkání, že trestné činy nespáchala. Požádala jsem ji, aby se mi k nim pravdivě vyjádřila, což provedla, a také spolupracovala velmi aktivně po celou dobu řízení. Mezi námi byla důvěra a nikdy mne ani nenapadlo pochybovat o jejích slovech. Bez důvěry by to v tomto případě nebylo možné.
