Daňové úniky budou bez trestu
25.7.2016, Lidové noviny, str. 5, Kristián Léko
Advokát Ondřej Trubač vysvětluje, že kvůli přísnosti českých zákonů soudy osvobodí daňové defraudanty
* LN Pokud vám finanční úřad doměří daň, kromě ní musíte zaplatit i penále ve výši 20 procent a také úrok z prodlení, momentálně zhruba 14 procent. Je to přiměřené?
Absolutně ne. Daňové zákony patří v Česku mezi nejčastěji novelizované, a tím pádem i nejméně přehledné předpisy. Málokdo může tvrdit, že se v nich opravdu vyzná, a proto si myslím, že v daňovém právu v podstatě přestává platit zásada, že neznalost zákona neomlouvá. Vezměte si, že celý život řádně platíte daně a nikdy jste neměl ani korunu nedoplatku a ani den zpoždění. Poté se náhodou spletete nebo něco nedopatřením přehlédnete a v případě, že na to přijde až finanční úřad při daňové kontrole, máte rázem na krku sankci ve výši 34 procent! Mám přitom problém s oběma částmi sankce. Úrok z prodlení je přehnaně vysoký, skoro dvojnásobný, než jaký platí pro soukromé vztahy (ten dnes činí zhruba osm procent – pozn. red.). Úrok by přece neměl působit jako sankce, ale spíše odrážet „cenu peněz“, respektive vyrovnat újmu, která státu vznikla kvůli pozdnímu zaplacení daně. Proč má stát za prodlení inkasovat více než firma nebo občan od svého dlužníka? Adekvátní by mi přišla sazba v řádu několika málo procent než dnešních čtrnáct. Asamotné daňové penále má trestní povahu, jak v roce 2014 jednoznačně řekl Evropský soud pro lidská práva.
* LN Mluvilo se o tom v Česku už dříve?
Diskuse o výši sankce za dodatečně doměřenou daň sahá až do devadesátých let. Před více než deseti lety vyšel článek daňové expertky Lucie Vorlíčkové, která napadala tehdejší úpravu v zákoně o správě daní a poplatků jako zcela nepřiměřenou. V některých případech činilo tehdy penále dokonce astronomických 73 procent! A to za situace, kdy odvolání proti doměření daně nemělo odkladný účinek (dnes už de facto má – pozn. red.). Takže pokud přišla daňová kontrola a například po dvou letech doměřila milion korun na dani, tak poplatník musel do dvou týdnů zaplatit hodně přes dva miliony. Mnoho firem tuto přísnost zákona ani nemuselo přežít. A navíc byl tehdy ustálený názor Nejvyššího správního soudu, že daňové penále nemá sankční povahu.
* LN Zlom přišel až s předloňským rozhodnutím štrasburského soudu v případu Lucky Dev proti Švédsku?
Přesně tak. Soud navázal na svá předchozí rozhodnutí a jasně řekl, že daňové penále spadá pod pojem„trestní obvinění“ ve smyslu Evropské úmluvy o lidských právech. Na to zareagoval i český Nejvyšší správní soud a loni v listopadu potvrdil, že daňové penále podle českého daňového řádu má povahu trestu. Rozhodoval ale jen v kontextu daňového řízení před finančním úřadem. Rozhodnutí se tak netýkalo běžících trestních řízení o zkrácení daně, to musí nyní rozhodnout Nejvyšší soud. Podle předsedy jeho trestního kolegia Františka Púryho se tak stane v nejbližších měsících.
* LN Jak myslíte, že soudci rozhodnou?
Nejspíše tak, že bylo-li v dané věci již uloženo daňové penále, tak musí být trestní řízení zastaveno. Pokud je totiž daňové penále „trestem“, tak další trestání za stejný skutek není možné. To vyplývá ze zásady zákazu dvojího trestání, známé také pod latinským souslovím ne bis in idem. Garantují jej mezinárodní smlouvy i česká Listina základních práv a svobod.
* LN Znamená to, že všechny běžící trestní kauzy daňových úniků spadnou pod stůl?
Takto obecně to nejde říct. Ale tam, kde bylo uloženo daňové penále za tentýž daňový únik, tak tam jsem přesvědčen, že vzniká překážka ne bis in idem a trestní soud bude muset trestní řízení zastavit. Přesně takto už loni rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 s odvoláním na judikaturu štrasburského soudu, toto rozhodnutí citoval i Nejvyšší správní soud.
* LN Jsou nějaké kauzy, kterých se to nedotkne?
Daňové penále vzniká při doměření daně ze zákona, finanční úřad tak nemá sebemenší možnost správního uvážení – k doměrku zkrátka přičte dvacet procent. A tím se de facto automaticky zablokuje možnost trestního stíhání za zkrácení daně. Pokud ale daňové penále v konkrétním případě vyměřeno nebylo – typicky pokud jde o věc již promlčenou z hlediska daňového práva –, tak je trestní stíhání možné. Jsou tam totiž odlišné promlčecí lhůty, obecně tři roky u daní, zatímco u trestného činu zkrácení daně může lhůta činit za určitých okolností až patnáct let. V takovém případě může trestní řízení samozřejmě běžet dál.
* LN Problém se bude muset vyřešit do budoucna, aby pachatelé závažnýchdaňových úniků neunikli trestnímu stíhání. Navrhujete tedy daňové penále zrušit?
Nedovedu si představit, že bychom se obešli bez nějakého zásadního legislativního zásahu. Dnes stát v daňovém řízení bohužel přistupuje ke každému, kdo nezaplatí daň v zákonné výši, ať již z jakéhokoliv důvodu, jako ke „sprostému podezřelému“ a trestá ho vysokým penále a úrokem z prodlení, aniž by ale rozlišoval, jestli tak učinil úmyslně, nebo z nedbalosti. Jsem přesvědčen, že daňové penále by jako takové mělo být zrušeno a osobně bych byl i pro snížení úroku z prodlení, aby více odrážel již zmiňovanou „cenu peněz“ a nebyl de facto jen o něco mírnější sankcí než daňové penále. Držel bych se známého rčení, že švec se má držet svého kopyta. Finanční úřady by se proto měly primárně zabývat správným výběremdaní a případné postihy a trestání by měly přenechat orgánům činným v trestním řízení.
* LN Jak by to v praxi fungovalo?
Pro inspiraci nemusíme chodit až tak daleko a můžeme se podívat například do Rakouska. I tam jsou daně samozřejmě velmi složité, ale stát si dobře uvědomuje, že chybu může udělat každý. Proto se i v daňovém řízení rozlišuje, zda se jedná o nedbalostní pochybení na straně daňového subjektu, nebo o sofistikovanou snahu úmyslně zkrátit daň, a v závislosti na tom k němu přistupuje. V tom prvním případě zaplatí daňový subjekt pouze přiměřený úrok z prodlení zhruba ve výši dvou procent ročně, což odráží právě onu cenu peněz, které stát určitou dobu neměl k dispozici. Ve druhém případě se pak celá věc přesouvá do trestněprávní roviny, tedy působnosti samostatného zákona o finančním trestním právu, kde samozřejmě hrozí i příslušné přísné sankce. Systematické oddělení daňového řízení a trestního práva i v oblasti sankcí mi přijde daleko lepší a férovější řešení než náš systém, kde trestáme paušálně všechny a některé dokonce dvakrát. Uvedené oddělení by podle mého názoru vedlo i k větší profesionalizaci veřejné správy, kde by se každý orgán mohl soustředit jen na to a zabývat hlavně tím, k čemu byl zřízen a v čem je dobrý, právě ve smyslu zmiňovaného rčení.
***
České daňové zákony jsou natolik složité a nepřehledné, že v daňovém právu už dnes neplatí zásada, že neznalost zákona neomlouvá
