I já se hnal za vidinou úspěchu. Není to správné
8.7.2016, Právní rádce, str. 70, Jaroslav Kramer
Karel Čermák je nejen bývalým ministrem spravedlnosti a dlouholetým funkcionářem České advokátní komory. Stojí také za etickým kodexem, kterým se dodnes řídí největší právnický stav v zemi. A i když tvrdí, že není správné podřídit vše kritériu úspěchu, sám jednou ovace upřednostnil. Advokáti podle něj mají být osvícenci a ne tvrdí byznysmeni.
Osmdesátiny „doyena české advokacie“ Karla Čermáka byly netradiční. Na jeho oslavy v podobě odborného sympozia před dvěma lety dorazili nejvyšší představitelé české justice a řešili s ním ta nejaktuálnější témata, která právnickou obec trápí. Dlužno podotknout, že jak justiční elity, tak problémy, které řeší, jsou téměř totožné jako před více než deseti lety, kdy Karel Čermák vedl resort spravedlnosti.
O JUSTIČNÍCH ELITÁCH
* Proč jsou české soudcovské elity neměnné?
Je to dané kontinentálním konzervativním přístupem k funkci soudce. Je to celoživotní povolání – jednou soudce je navěky soudce. Já se na to dívám sympaticky. Nejsem zdaleka příznivec oné prostupnosti právnických povolání.
* A prostupnost do politiky?
Kontinentální soudce si s politikou moc zadat nemá. Určitě se může stát ministrem spravedlnosti, ale vždy bude výkon této politické funkce víc chápat jako odbornou službu právu než momentální politice… Nebo by to tak chápat měl. Soudce přece není vhodná osoba pro kariéru v politické straně, která vyvrcholí tím, že zaujme to nebo ono důležité místo ve státní správě…
* Pavel Rychetský tento přesah zvládal. Jiné je to ale v advokacii.
Rozdíl je hlavně v tom, že advokacie je v kontinentálním pojetí svobodné povolání. Jako takovému mu nikdo nebrání v jakémkoliv politickém angažmá. Možná je to jen nuance, ale advokát mnohem častěji, ba pravidlem, přistupuje ke svému povolání také jako ke „zdroji obživy“. Soudce by k tomu tak přistupovat neměl. Soudce je kněz, v ideálním případě. Je srovnatelný s duchovní osobou, která si jistě právem představuje, že bude stoprocentně hmotně zajištěná. Kněz přece chce taky faru, kde bude spokojeně žít. Jeho finanční očekávání je nějak limitováno. Soudce se nechce stát miliardářem. U advokáta si tím nejsem jistý…
* Je to dobře?
Není, ale je to daleko víc byznys. Hraje u něj daleko větší roli než u soudce. Když se chce soudce propracovat na vyšší úroveň, je to spíš ctižádost než touha po vyšších hmotných statcích.
Advokát je advokát a tím to končí. Netouží po tom, stát se předsedou komory.
* Vy jste se jím stal. Co vás k tomu motivovalo? Služba právu a spravedlnosti?
Odlišil bych právo a spravedlnost. Spravedlnost je daleko abstraktnější než právo. Není to skoro ani právní pojem, spíš etický. Abstraktním pojmům se slouží daleko lépe než konkrétnímu úkolu.
* Ministrem jste se tedy stal pro spravedlnost?
Dá se to tak snad i říct. Chtěl jsem zlepšit poměry v právnické obci, mezi jednotlivými právními povoláními. Pro spravedlnost to jsou důležité otázky. Státní zástupce musí s advokátem nějakým slušným způsobem vycházet, jakkoliv to vypadá, že se budou mlátit klacky. Totéž platí mezi všemi povoláními až po nové exekutory.
* Proč jste to tedy vzdal tak brzy, po necelém roce? Není vám to líto?
Není. Když se přesvědčíte, že mezi právnickými povoláními je v tu danou chvíli nemožné cokoliv zlepšit, nezůstanete ve funkci jen kvůli tomu, aby za vámi chodila televize.
* Takže to nebylo jen kvůli 13. a 14. platům soudců?
To s tím souvisí, samozřejmě. Hovořili jsme o spolupráci právnických povolání. O mnoho důležitější je tento problém o patro výš. Spolupráce jednotlivých státních mocí – soudní, výkonné a zákonodárné. Viděl jsem, že na spolupráci není šance. Jedni chtěli justici šlápnout na krk, druzí moci výkonné. Bylo to bez systémové a připravené diskuse, byť dlouhé. Přepadl mě pocit absolutní marnosti…
* Z čeho jste měl tento pocit nejintenzivnější?
Nebylo to ani tak z justice, jako spíš z moci výkonné. Nechci být moc konkrétní, ale když ve vládě slyšíte, že jejím hlavním úkolem je nenechat si nic od justiční moci líbit a trochu je přidusit, máte pocit marnosti.
* Například Pavel Rychetský tvrdí, že ministerstvo spravedlnosti je orgán, který nemá na chod justice zásadnější vliv.
Já bych si s Rychetským rozuměl. Oba možná říkáme totéž, jenom trochu jinými slovy. Vláda chce, aby ministr spravedlnosti plně stál na její straně. Justice se samozřejmě snaží ministra ovládat ve svůj prospěch. Když je ministr znalý poměrů, dokáže se s justicí rozumně pobavit. S vládou ne.
* Ministrem jste byl před 12 lety. Kdybyste do Vyšehradské nastoupil dnes, měl byste stejné dojmy?
Myslím, že se nic nezměnilo. Je tu pořád mírně přítomná česká hašteřivost. Justice má pořád svoje ambice, které tu legitimně, tu trochu nadprahově prosazuje. Politika… darmo mluvit. To je ne-li horší, než to bývalo, tak stejné.
* Máte dodnes dobré vztahy s justičními představiteli. Jak si jejich zájem o vaši osobu vysvětlujete?
Je to v podstatě tím krátkým působením na ministerstvu spravedlnosti, kdy nemohu říct, že bych s justicí, včetně státního zastupitelství, vycházel špatně. Nechci si ale příliš lichotit. Justice celkem oceňovala, že zrovna já nehodlám zasahovat do její nezávislosti nebo jejích ambicích po větší nezávislosti. Někteří si to pamatují.
* Proč jste nezmínil své působení v čele České advokátní komory? To nebylo tak významné?
Není to tak významné pro justici. Každý je trochu sobecký a myslí víc na sebe…
O ADVOKACII
* Je česká advokacie natolik zaběhlá, že se v budoucnu nemusí obávat o svou nezávislost?
Odhlédneme-li od všeobecně nejisté světové politické situace, advokacii nic nehrozí od českého státu. Ale to není jediný potenciální „nepřítel“, který advokacii ohrožuje. Ona se totiž může ohrožovat sama zevnitř. Je to jako s civilizací, která se taky může ohrožovat zevnitř…
* Takže spíš hrozí občanská válka než mezinárodní?
Je to horší než občanská válka. Ta je totiž vzpourou větší či menší části vlastního obyvatelstva z nejrůznějších důvodů. Toho bych se u advokacie neobával. Může to být spíš takové ohrožení tradičních hodnot, které hrozí zánikem celé instituce.
* To je dost obecné. Kterých hodnot se to týká?
Jsou to věci, které se budeme muset pokusit sami definovat. Jde o to, kde je hranice „advokátního byznysu“. Jestli je advokát ve svých podnikatelských aktivitách limitován, nebo ne.
* Takže narážíte spíš na to, že advokát podniká i mimo advokacii?
Ano. To, co si vydělá, to nereinvestuje do advokacie. Jakmile s tím začne, ohrožuje tím své vlastní povolání. Tento proces nemůže být jednostranný. Když může advokát své prostředky reinvestovat třeba do rozhodčího soudu nebo inkasní agentury, může někdo jiný investovat do advokacie. Když si budu osobovat právo, že to, co jsem vydělal v advokacii, mohu reinvestovat do čehokoliv – realitní kanceláře, rozhodčích soudů, spotřebitelských úvěrů –, tak tomu, kdo podniká ve spotřebitelských úvěrech, těžko upřu právo, aby reinvestoval do advokacie. Aby ji financoval.
* Tím tedy advokacie ztrácí nezávislost. Je to špatně, když to stát umožňuje?
Tuto otázku si budeme muset rozdělit na víc témat. Co to je stát?
* Dobře, moc výkonná…
To je lepší. Stát je lump, tuto jednoduchou poučku u nás zavedl ultraliberalismus. Stát je něco ušlechtilého a pro existenci práva naprosto nutného. Vy tedy říkáte, že to je výkonná moc státní…
* Nedávám tam rovnítko, jde mi ale spíš o tu otázku.
Výkonná moc právní prostředí nevytváří, to spíš moc zákonodárná. To bychom si tedy moc nepomohli.
* Obě moci ale umožňují volné investování.
To je ta druhá teze. Kdyby kombinace moci zákonodárné a výkonné viděla, že volný pohyb kapitálu je nějak detrimentální pro právní stát, tak by zasáhla. Tím si ale nejsem vůbec jistý. Obě moci jsou ovládané politikou.
* Není ale ten problém, který jste nastínil, spíš etický?
Neřekl bych. Je to nakonec problém fungování právního státu. Zapomněli jsme ale na třetí aspekt vaší původní otázky. Zda právní prostředí, legalita, pro podnikatelskou volnost advokáta existuje. Nejsem si úplně jistý, že právní předpisy platné v tuto chvíli v České republice podnikatelskou volnost umožňují. Zákon o advokacii je pro advokáty limitující ve vztahu k obecným předpisům. Podnikání advokáta definuje zákon trochu podrobněji tím, že říká, že advokát může podnikat jako samostatný advokát, v občanskoprávním sdružení, ve veřejné obchodní společnosti anebo ve společnosti s ručením omezeným. Nemůže podnikat v akciové společnosti.
* Kam tím směřujeme?
Snažím se teoreticky přiblížit k podnikání advokáta. Zákon o advokacii dává České advokátní komoře zmocnění, aby upravovala věci advokacie stavovskými předpisy. Komora má balík všelijakých stavovských předpisů. Ten nejméně zbytečný je etický kodex. V něm je partie „jiné podnikání advokáta“. Lze se samozřejmě bavit, že se tato norma změní, ale zatím tam limity pro jiné podnikání advokáta než při poskytování právních služeb jsou. Toto je stav v České republice.
* Zmiňujete, že by se mohl etický kodex časem změnit. Vadí vám, že komora ještě neměla sílu ho upravit?
Mně vadí to, že advokátní komora nemá dost vůle etický kodex prosadit.
* Je problém, že jsou zájmy různých advokátů různé?
V tom máte možná pravdu. Přinejmenším tak, že zájmy malých, samostatných advokátů jsou jiné než těch, kteří tím nebo oním způsobem pracují ve velkých firmách. Nemůžete mít dvě advokacie. Musíte zájmy sjednotit. To je to, o čem mluvíme. To je to ohrožení stavu zevnitř.
* Hrozí mezi těmito skupinami boj?
To není boj, ale různé zájmy, které musí komora dát dohromady.
* Přijde vám reálné zájmy sjednotit?
Není to nadlidský úkol. Je to ale obtížné a vyžaduje to silnou osobnost.
* Ze které ze skupin by taková osobnost měla být?
Někdo neutrální.
* Kdo to je? Třeba vaše kancelář, která se řadí k větším, má jiné problémy a zájmy než kancelář samostatného venkovského advokáta.
Jsme možná někde jinde, než být máme. Váhám, jak to vyjádřit… Advokacie se nezabývá sama sebou. Jakmile se jakékoliv povolání začne zabývat jen samo sebou, přestane plnit úkoly, které má. Advokacie – jedna i druhá – se zajímá o práva svého klienta. A ne tím, kolik vydělá a jak reinvestuje.
* Bylo to, co popisujete, v době, kdy jste psal etický kodex, nepředstavitelné?
V té době nikoho nenapadlo, že to lze zpochybnit. Máte pravdu, že mnozí advokáti to teď zpochybňují a není tu nikdo, kdo by je od toho dokázal odvrátit. Myslím kárné řízení. Všude jinde to je nepředstavitelné…
* Čím to, že u nás jsme „zvlčili“?
Já na to nemám jinou odpověď, než že Václav Klaus rozšířil podivnou myšlenku ultraliberalismu. Laissez faire, laissez passer.
* Co napojení advokátů na státní instituce? Poskytování poradenství státu ve velkém…
Je to možná mimo téma. To už bylo na ministerstvu. Dostat z vlády 50 milionů na bezplatnou právní pomoc, na právo chudých, absolutně vyloučené. Ale že protékají miliardy tak, že si ministerstva a centrální státní úřady objednávají za neprůhledných podmínek právní služby u advokátů, to nikoho nezajímá. To bylo korektní a v pořádku. Není to ale otázka podnikání mimo advokacii. Samozřejmě že advokát může poskytovat právní služby státu a jeho složkám. Musí to podléhat předpisům a korektní soutěži. Dovedu si představit, že si malé obecní zastupitelstvo objedná u tamního samostatného advokáta drobné služby, třeba že se jim postará o přestupkovou agendu. Když ale ministerstvo dopravy chce vést spor o 20 miliard, musí vyhlásit průhlednou soutěž. V obou případech advokát poskytuje právní služby.
* Dochází spíš k tomu, že je soutěž sice průhledná, ale advokáti jdou výrazně pod cenu. Znehodnocují svou službu?
Je to otázka konkurence mezi advokáty a toho, jestli si konkurují nekalým způsobem, nebo přípustným. Dumpingové ceny jsou jednou formou nekalé soutěže. Etický kodex je zároveň soutěžní. Komora musí přijít, případně se pokusit o to, říct: Hodinová cena 250 korun je nekalá soutěž. Chceš se chytit drápkem, vyřídit věc se ztrátou tak, aby si tě příště vzali za 10 tisíc.
* Proč tak silně oddělujete podnikání mimo advokacii a nekalou soutěž ve stavu?
Protože to, co přesahuje poskytování právních služeb, tedy výkon advokacie, to už není vnitroadvokátní věc. Nekalá soutěž ano. Když si někdo založí rozhodčí soud, neohrožuje to moji vnitroadvokátní konkurenci. Ohrožuji ale celý stát tím, že majitel cizího kapitálu může podnikat v advokacii. Miliardář založí síť advokátních kanceláří po celé zemi. Vezme si zaměstnané advokáty a jednoho, který to zaštítí. V každém větším městě bude pobočka Miliardář Legal. Kapitál ale nebude advokátů, bude cizí. To je nebezpečí, které advokacii hrozí, a je větší, než analogická situace třeba ve službách lékáren. Tam to existuje. Vevnitř je zaměstnána magistra, členka lékárnické komory. Přitom neví, která bije. Kolik stojí léky, kdo je jejich dodavatelem.
Jde to úplně mimo stav a rozhoduje o tom někdo jiný. Je to prostě prodejna.
* A co průhlednost zahraničních matek, které se rozhodují čistě dle čísel a ziskovosti?
Když je ta zahraniční matka advokátní kancelář, mám pro to pochopení. Je to advokátní kapitál, byť britský či americký. Ve skutečnosti začaly advokacii decimovat v zahraničí velké auditorské firmy, velká čtyřka. Není to advokátní kapitál. Jsou to advokáti gigantických auditorských firem.
O BUDOUCÍCH GENERACÍCH
* Hned v úvodu jste zmínil, že se vám nelíbí prostupnost právnických profesí. Proč?
Právník v obecném slova smyslu je něco, co špatně existuje. Právník musí dělat právnické povolání. Stejně jako lékař, který je buď chirurg, nebo internista. Souvisí to s jistým mísením anglosaského a kontinentálního systému. Smísit je není vždy šťastné. Prostupnost právnických povolání není kontinentální výmysl. U nás je někdo buď celý život soudcem, státním zástupcem, nebo státním úředníkem.
* Je, nebo by měl být?
Zatím to tak chodí. Samozřejmě jsou výjimky, ale ty se týkají spíš špičkových soudů. Dovedu si představit, že povolávají někoho z těchto povolání k Ústavnímu či Nejvyššímu soudu. Je to o dovednostech. Dovednosti advokáta, soudce i státního zástupce jsou úplně odlišné. To, co by měli umět, je „jiné kafe“. Každý v tom svém povolání absolvoval přípravu. Ne na jiné povolání, ale na to své. Mimochodem, v zákoně o advokacii volná prostupnost je.
* A to je problém?
Bezúhonnost advokáta ve formálním pojetí, tak jak je v zákoně, neexistence numeru clausu, vede bohužel k tomu, že „odpad“ ze všech ostatních právnických povolání skončí u advokacie. Advokacie není schopna se tomu ubránit. Když má někdo malér na státním zastupitelství nebo u soudu a není to malér, který by vedl k trestnímu odsouzení, advokacie nemá, jak se mu ubránit.
* Jaké máte pocity z toho, jak je na tom v Česku advokacie?
Já jsem zásadně optimista. S odstupem pětadvaceti let víme, že je řada věcí určitě pozitivních. Třeba to, že jsou advokáti odborně velmi dobře připravení. Vědí, co to je promlčení a jak se to liší od prekluze. Jazyková úroveň nových advokátů je nesrovnatelně lepší, než kdy byla. Pak jsou tu zase věci, které tak pozitivní nejsou. Souvisí se vzděláváním a vůbec s tím, co za vzdělávání považujeme. Vzdělání má tři složky. Jedna složka jsou znalosti, druhá dovednosti a třetí složka je formace. O dovednosti jsem před chvíli hovořil. My jsme po těch pětadvaceti letech velmi slušně obsloužili znalostní složku, úplně jsme ale zanedbali formaci.
* Co to znamená?
Výchova osobnosti. V ní jsme se hodně zpozdili. Nebezpečí je i to, že tlak podnikatelských prostředí a klientely je na dovednosti. Je to všeobecný problém vzdělávání. Každému jde o to, aby absolvent, majitel diplomu, uměl podat rozkazní žalobu. Jestli ví, co to je, podnikatele nezajímá. Začíná to být jedno i advokátovi, podnikateli. Nabere si dvacet studentů a chce, aby mrskali praktické věci. Poměr znalosti a dovednosti se mění.
* Když v rámci kanceláře rozhodujete o tom, koho přijmout, jdete i vy po dovednostech?
U nás dovednostní kapacity spíš hledáme u administrativy. Vadná je ale obecně výchova ve smyslu osobnostní hodnoty člověka.
* Neměla by probíhat v advokátní praxi?
Ne, už na školách. Je to především etická záležitost. Základní etika, s tím se musí pracovat už od základní školy. Propedeutické věci: lhát se nemá, musíme být poctiví. Vypadá to velice úsměvně, ale cosi na tom je. Vrátil bych se ke vzdělávání a výchově. Patří k nim i něco, co bych nazval znalost reálií. Nedávno jsem poslouchal v televizi Martina Hilského, slavného anglistu, který přeložil kompletní dílo Shakespeara. Nedokázal jsem se od něj odtrhnout a poslouchal jsem ho až do konce. I ten Hilský mi ohromně padl do noty tím, že říkal: Nikdo, kdo nezná reálie z té doby, nemůže překládat. Vyvolal ve mně vzpomínky na nižší gymnázium, které jsem začal poslední rok války. Měli jsme latinu, ke které se vyučovaly římské reálie. Právníkům to je docela blízké. To, co podle mě ve výchově a vzdělávání právníků dost osudově chybí, jsou reálie.
* Na právnické fakultě se jak římskému právu, tak českým právním dějinám věnuje dost času…
Jen jestli to stačí. Mám takový pocit, že ani ty nejsoučasnější reálie moc frekventované mezi studenty nejsou. Trochu to přeženu. Na mnoha aktuálních úrovních se mi zdá, že reálie chybí. Snad mezi právníky vědí, kdo to byl Václav Havel. Když byste ale zabrousil na odlehlejší věci, které se nás ve skutečnosti bezprostředně týkají, jako kdo to byl Chruščov a Brežněv, Novotný a Hácha, jsou odpovědi velmi nejisté.
* V čem je to konkrétně důležité pro povolání právníka?
Vždyť je to důležité pro každého. Je to stará ambice, že advokát má být osvícenec, národní buditel. Mluvím o malých kancelářích na okresech. Advokát tam má patřit k elitě. Advokát, farář, učitel a lékař se tam mají v těchto věcech vyznat. Měli by být schopni lidem vysvětlovat a k něčemu je vést. Vím, že to se právníkům orientovaným na úspěch moc nelíbí. Není to o výkladu norem, ale o kulturním povědomí.
O PRÁVU
* Vrátím se k obecnější rovině. Co je pro vás osobně právo? Materiál, se kterým pracujete, prostředek ke spravedlnosti?
Bavíme se o rozdílu mezi law a right. Předpokládám, že se chcete v tuto chvíli bavit o tom right.
* Ne nutně. Vy se živíte právem. Co to ale pro vás je?
Já jsem takhle nikdy neuvažoval. V tomto spojení mizí rozdíl mezi tím, jestli se živím právními normami, anebo subjektivními právy svých klientů, která získali částečně i v důsledku těch právních norem. Nemyslím si, že dojdeme k nějakému výsledku. Vy do tohoto velmi labilního a neurčitého pojmu jistě zahrnujete i něco, čemu se říká právní vědomí. To ale není znalost objektivního práva. Především.
Mnozí kolegové si to pletou a pořád si myslí, že publikum má špatné právní vědomí, protože nezná rozdíl mezi prekluzí a promlčením. To ale není pravda. Publikum má právní vědomí, které se daleko víc blíží spravedlnosti. Co je správné a co není, mi neříkají objektivní právní normy.
* Co tedy?
Moje vědomí, svědomí. Víte, psané právo musí nakonec s tím individuálním svědomím a převažujícím vědomím korespondovat. Jinak jsou z toho otřesy, že něco je sice legální, ale není to legitimní a naopak. Jsou to všechny problémy přirozeného práva a lidských práv. Právník je od toho, aby klientovi či účastníkovi věc vysvětlil a správně ji subsumoval pod to, co je současným platným psaným právem.
* Vnímal jste to tak celý svůj profesní život?
Převážnou část svého profesního života jsem strávil pod panstvím socialistického práva. To vás přece jenom k těmto úvahám alespoň občas muselo vést. Jestli není právo nějak deformované. Proto tvrdím, abychom už dali pokoj profesoru Eliášovi. Copak chceme navěky socialistický zákoník? Relikt toho socialistického práva tu nemůžeme mít na věky věků, to si radši prožiju ten zmatek a přechodné období s novým kodexem. Radši tohle a začít od něčeho rozumného, normálního. Totéž platí pro nový trestní řád. Něco tak strašného, jako je ten současný, není nikde na světě.
* Stalo se vám někdy, že by vás vaše osobní právní vědomí zradilo?
Konkrétní případ si nevybavuji. Zcela nepochybné je, že vás vaše právní vědomí zradit může. Úzce souvisí se svědomím, které vás zradit může v tom směru, že jste něco považoval za správné, ale nebylo to tak. Někdy se věci ukážou časem a člověk nemůže mít vždy pravdu. Když mi bylo třicet, dělal jsem zcela běžnou agendu. V jednom případu šlo o spor o výchovu a výživu dítěte. Zastupoval jsem jednu stranu a nabízela se argumentace jistou politickou nespolehlivostí druhé strany. Využil jsem to, a dokonce to mělo úspěch. Velmi brzo jsem toho litoval, nebylo to korektní. Účelové to bylo, úspěch klienta to přineslo. Bylo to správné? Tím jsem si přestal být jistý. Je vidět, k čemu všemu vás může naděje na úspěch svést.
* Je pro vás tento případ symbolický pro dělení na správné a nesprávné?
Spíš šlo o tu vidinu úspěchu pro mého klienta. Jsou to věci, které se stávají pořád. Dnes asi také. Ale zdá se mi, že není správné podřídit vše kritériu úspěchu.
* Proč jste se vlastně rozhodl zvolit dráhu právníka?
Já jsem ani nechtěl jít na práva. Byla to shoda okolností. V tom životním období to byla jediná možnost, která mi zbyla. Nepřeceňoval jsem znalosti, a vůbec už ne dovednosti. Vždy jsem spíš troufale a sebevědomě spoléhal na to, že jsem schopen si potřebné znalosti v potřebném okamžiku obstarat. Když to bude nemožné, nebudu tu věc dělat.
* Co máte na povolání právníka nejradši?
Nesnadná otázka.
* Když si člověk otevře zákoník, není to zábavné čtení…
Nevím, jestli se trochu nemýlíte v tom, že cokoliv děláte, vás musí bavit. Je to symptom doby, který je u studentů a uchazečů o zaměstnání častý. Nejsem si jistý, že to je správný přístup. Práci mohu dělat dobře i přesto, že mě tolik nebaví. O tento princip jsem se opíral. Mnohokrát jsem si ve svém životě řekl: Co mě to napadlo, stát se právníkem? Nikdy jsem právníkem být neměl… Měl jsem být varhaníkem v malém venkovském kostele. Ve skutečnosti jsem vždy vycházel z toho, že je to povinnost, i když mě to někdy nebaví. A to je ta výchovná složka vzdělání. Dělat musím a to, na co jsem se dal, splnit musím. Lidé si myslí, že svou práci udělají lépe, když je bude bavit. To není pravda.
* Vy jste jako rodič nechtěl, aby váš syn hledal takové povolání, které ho bude bavit?
Nevím, jestli jsem se osvědčil jako otec. Syn měl všelijaké literární ambice. Říkal jsem mu: Jdi na filozofickou fakultu. Ale nezapomeň, že tam ti sotva budu já co platný. Na právech ti mohu leccos poradit a můžeš se pak angažovat v byznysu, můžu ti být oporou.
* Je za to zpětně rád?
V tomto směru to dopadlo dobře. Jeho přístup je stejný jako s každým. Chvílemi ho právo nebavilo, ale už si zvykl na lepší životní úroveň. Chápe, že materiálně se má lépe než spisovatel na volné noze.
***
Když ve vládě slyšíte, že jejím hlavním úkolem je nenechat si nic od justiční moci líbit a trochu je přidusit, máte pocit marnosti. Práci mohu dělat dobře i přesto, že mě tolik nebaví. O tento princip jsem se opíral. To, že cokoliv děláte, vás musí bavit, je symptom doby, který je u studentů a uchazečů o zaměstnání častý. Komora má balík všelijakých stavovských předpisů. Ten nejméně zbytečný je etický kodex. Bohužel ale advokátní komora nemá dost vůle etický kodex prosadit. Jednou jsem měl možnost využít argumentace jistou politickou nespolehlivostí druhé strany. Využil jsem toho, a dokonce to mělo úspěch. Účelové to bylo, úspěch klienta to přineslo. Bylo to ale správné? Tím jsem si přestal být jistý. KAREL ČERMÁK Specialista na právo duševního vlastnictví a arbitráž vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Působil jako advokát v pražské Advokátní poradně číslo 1, posléze starší společník kanceláře Čermák Hořejš Vrba (nyní Čermák a spol.). Byl předsedou České advokátní komory, rozhodcem u Rozhodčího soudu při České hospodářské komoře a České agrární komoře, u Rozhodčího soudu při Mezinárodní hospodářské komoře ve Vídni a Mezinárodního arbitrážního centra pro duševní vlastnictví v Ženevě. Obdržel Vyznamenání za zásluhy o Republiku rakouskou. V září 2003 byl jmenován ministrem spravedlnosti, v roce 2004 rezignoval. O rok později získal titul Právník roku.
