Ztráta soukromí hrozí každému
13.6.2016, Lidové noviny, str. 14
Těch vyzrazených tajemství je už mnoho. WikiLeaks, SwissLeaks a naposledy Panama Papers, kde jde o více než 260 gigabytů zveřejněných tajných dokumentů panamské právní firmy Mossack Fonseca. Tyto kauzy svědčí o postupném konci profesní diskrétnosti.
Připomeňme si, že povinnost mlčenlivosti a jiné povinnosti diskrétnosti vždy byly tradičním pilířem fungování celé řady profesí – hlavně bankovnictví, advokacie a dalších konzultačních profesí, medicíny, ale samozřejmě i státní správy a diplomacie. Snahy o odhalení těchto tajemství jistě nejsou ničím novým. Tak například „Dekret o míru“, vydaný bolševiky po vítězné revoluci v roce 1917, hovořil o zrušení tajné diplomacie. Deklaroval úmysl vést rozhovory o míru otevřeně a zveřejnit všechny „tajné dohody, stvrzené nebo uzavřené vládou statkářů a kapitalistů od února do 25. října 1917“. Starší si ovšem vzpomenou, že idealistické plány konce „kabinetní diplomacie“ dlouho nevydržely a Sovětský svaz se v tichosti a velmi ochotně vrátil k zaběhnuté praxi tajných depeší a dohod.
Tím prosím nechci srovnávat dnešní aktivisty bez dalšího s bolševiky. Konstatuji jen, že snahy zveřejňovat především tajná státní akta (jako třeba seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti u nás) jsou většinou vedeny vznešenými ideály, snahou o transparentnost, „vyrovnání se sminulostí“ a – ano – i o zasazení poslední revoluční rány starému režimu.
Na druhé straně je ovšem pravda, že vyjma těch nejvypjatějších revolučních momentů byla profesní diskrétnost až donedávna respektována takřka bezvýjimečně. Tradice švýcarského diskrétního bankovnictví přežila v minulém století obě světové války i válku studenou, i když zuřily doslova v sousedství.
Dnes ovšem nejen Švýcarsko, ale i další „diskrétní“ jurisdikce jsou pod tlakem vlád i mezinárodních institucí (například OECD), aby zavedly a dodržovaly mezinárodní standardy boje proti korupci a praní špinavých peněz a aby spolupracovaly s vládami ohledně zdanění tajných vkladů.
Opatrně s osobními údaji Tomuto vývoji se zjevně snaží pomoci jednotliví aktivisté, kteří – samozřejmě v příkrém rozporu s povinností mlčenlivosti, ať už v bankovnictví, či třeba v právních službách – vynášejí klientské informace. Dnes je evidentní, že se nejedná o jeden dva izolované a neopakovatelné případy. Naopak: informačních „průsaků“ přibývá a osobně si myslím, že jich v blízké budoucnosti ještě přibude. Jde o porušení práva, případně profesních pravidel, díky němuž sice snad mohou příslušné orgány identifikovat pachatele trestné činnosti, ale které vede bohužel také ke zveřejnění soukromých informací a citlivých údajů i o zcela nevinných osobách.
Co se s tím dá dělat? Z pohledu diskrétnosti advokacie nezbývá než věnovat co největší péči výběru zaměstnanců, spolupracovníků a kolegů a také zajistit, aby z etického hlediska advokátní praxe splňovala ta nejvyšší kritéria integrity, a tedy nedávala žádné důvody k občanskému aktivismu „zevnitř“. Navíc každého z nás by tato situace měla upomínat na to, že bychom měli zacházet s osobními a citlivými údaji velmi opatrně. Že bychom si měli zachovat nejvyšší míru kritičnosti k tendenci státu a jeho správního aparátu shromažďovat více a více informací – typicky v oblasti fiskální (například majetková přiznání) nebo bezpečnostní (kamery ve veřejném prostoru). A že bychom sami o sobě neměli prozrazovat (třeba na sociálních sítích) více, než je nezbytné.
Objektivně vzato: čím více informací bude shromážděno, zejména ze strany státu, tím více jich může být zveřejněno či neoprávněně zpřístupněno. A s přibývajícími úniky informací se možnost mění takřka v jistotu. Může být tedy dobré si uvědomit, že co ztratit mají nejen ti majetní (a daňově vynalézaví), ale my všichni – totiž soukromí.
Čím více informací je shromážděno, tím více jich může být neoprávněně zpřístupněno. A to se netýká jen bohatých, ale úplně každého.
