Televizní justice versus realita
18.4.2016, Lidové noviny, str. 14, Jan Januš
Televize vysílá řadu obskurních pořadů. Volejte věštce, Za kačku svlíkačku nebo Českou tajenku.
Zatímco tyto programy jsou pouze hloupé, show z justičního prostředí
Soudkyně Barbara a Nejvyšší soud mohou napáchat konkrétní škody.
Přepínáte televizi z programu na program a najednou narazíte na TV Barrandov na těžko uvěřitelnou scénku odehrávající se u soudu. Soudkyně Barbara ztvárněná herečkou Pavlínou Kafkovou otráveně sleduje ostrou hádku dvou lidí, která by zapadla spíš na pavlač než před soud. Dva na smrt znepřátelení lidé, oba podpořeni svými advokáty, po sobě ve stylu životem protřelé domovnice štěkají moudra typu: „Jak to hovoříš o matce svého dítěte?“
Barbara tráví nejvíce času jejich napomínáním a ukázňuje je. Nejvíce jí vadí, pokud lidé mluví, když zrovna mluvit nemají. Občas v ní tak „bouchnou saze“ a největším drzounům „napaří“ pětitisícovou pořádkovou pokutu. Líčení ubíhá před vašimi otevřenými ústy doslova raketovou rychlostí. Barbara vyslechne obě strany sporu, následně svědka každé z nich a po reklamě vynese rozsudek. Vypadá to, že se vesměs obejde bez jakýchkoliv listinných důkazů, nepotřebuje znalce a bez výčitek během pár minut od stolu rozhodne i tu nejzamotanější kauzu.
Chybí ale odůvodnění a diváci se vůbec nedozvědí, proč soudkyně rozhodla tak, jak rozhodla. „Pokud je odůvodnění promyšlené, podpořené srozumitelnými argumenty opřenými o pevné důkazy, může být rozhodnutí přijímáno daleko příznivěji, přinejmenším s sebou nese přirozenou autoritu. A bez ní právo dobře fungovat nemůže,“ upozorňuje šéfredaktor časopisu Soudce Karel Havlíček. Televizní konstrukce naopak posiluje stereotypy, podle nichž je soudce všemocný bůh, který rozhoduje, jak ho napadne, a to bez ohledu na fakta. Další problém je v rychlosti, v níž soudkyně zvládne rozhodnout. Soudy samozřejmě jednají pomaleji, odpůrci se scházejí několikrát a dokazování bývá úmorné.
To mám dát dítě gayům?
Show Soudkyně Barbara, vycházející ze zahraničních vzorů, slaví na obrazovce úspěchy, a tak televize nedávno uvedla volné pokračování - Nejvyšší soud.
K němu se ty nejzamotanější případy dostávají ještě jednou. I u něj však překvapivě rozhoduje populární Barbara, doplněná ještě dvěma muži. Předsedu senátu přitom hraje poměrně známý herec Vladislav Beneš. Absurdita je dotažena do konce. „Pořad Nejvyšší soud jsem jednou viděl. Byl jsem zaskočen a dlouho jsem si nebyl jist, zda jde o televizní inscenaci, nebo o snahu dokumentovat realitu,“ kroutí hlavou Roman Fiala, místopředseda skutečného Nejvyššího soudu ČR. „Pokud by se jednalo o druhý případ, potom nelze než konstatovat, že se televizní pořad zcela míjí s právní realitou,“ dodává.
Mezi jednotlivé scény z jednací síně jsou totiž vloženy porady senátu. V kancelářské zasedačce tak soudci při kávě řeší celý spor a hodnotí jeho aktéry. Do spisu -u reálného soudu naprosto klíčového - nahlédnou jen občas, zato se ale opírají o jedno klišé za druhým. Do uvažování soudců se promítá archetypální vidění světa, v němž se střetává typický postoj muže a ženy. Barbara svému oponentovi v podání Zdeňka Vencla tyká, zároveň ho ale teatrálně oslovuje „pane kolego“. A zatímco ona by klidně dala dítě do péče homosexuálnímu páru, soudce je ze svého přesvědčení, bez ohledu na fakta, proti. Předseda senátu přitom většinou mlčí a s neutrálním až hloupým výrazem oba poslouchá. A podobně jako soudkyně Barbara umravňuje soudící se, on umravňuje své soudce.
Soudy rozhodují v knihovně
Nejvyšší soud přijímají diváci na fanouškovské databázi ČSFD pozitivněji (hodnocení 36 procent) než Soudkyni Barbaru (17 procent). „Soudkyně Barbara je absolutním úspěchem TV Barrandov s nadstandardní sledovaností. Nejvyšší soud můžeme s ohledem na náklady v daném čase a tvrdou konkurenci na všech televizích považovat za rovněž úspěšný,“ říká tisková mluvčí skupiny Barrandov Kristýna Šmejkalová.
Lidé se v těchto televizních kauzách nejčastěji soudí o děti a o peníze, soudcům ale občas přistane na stole také požadavek na náhradu za zkaženou dovolenou či vyklizení odpadků z bytu. „Kauzy vychází ze skutečných případů a jsou konzultovány s několika právními kancelářemi. Poté z nich vybíráme ty nejzajímavější z pohledu tématu, průběhu líčení, překvapivého závěru nebo určitou mírou bizarnosti a někdy i humoru,“ popisuje autorské záměry Šmejkalová. Pořady připravuje tým především slovenských scenáristů.
Televize se však vůbec nesnaží vystihnout prostředí jednací síně, na rozdíl od na České televizi uváděného Rozsudku, který má s realitou společného mnohem více. Soudci tak rozhodují před publikem sedícím jako v divadle a mezi poloprázdnými knihovnami, v nichž pozorný divák odhalí historická vydání komentářů dokonce i od už neexistujících vydavatelů. Scenáristé naopak přísně trvají na právních termínech, což pořadům dodává na autentičnosti.
Lidé tomu stejně nevěří Diváci tak mohou z televize získat zcela nereálné představy o české justici. „Obávám se, že - nejednáli se o pouhou zábavu-mohou takové pořady diváky dezinformovat. Což rozhodně nelze hodnotit pozitivně,“ říká Roman Fiala.
Barrandov se ale chyb příliš nebojí. „Věřím, že divák vnímá, že jde o televizní pořad a nikoli o skutečnost, a tudíž nemůže suplovat reálné právní prostředí,“ argumentuje Šmejkalová. Procesy podle ní musejí být zjednodušeny právě proto, že je tvůrci vtěsnávají do jednoho jednání.
Například podle advokáta Tomáše Sokola ale show žádné škody napáchat nemůže: „Ten, kdo nedokáže rozeznat, kde končí realita a začíná zábavní pořad, to obecně musí mít v životě dost těžké, takže nějakých fatálních následků zrovna tohoto nesmyslu bych se neobával. Pokud jde o diváky, nejspíš už není co zkazit.“
***
„Pořad Nejvyšší soud se zcela míjí s právní realitou,“ říká místopředseda skutečného Nejvyššího soudu Roman Fiala
