Frankův obhájce Resler chtěl svého mandanta poslat do blázince
26.3.2016, Právo, str. 18
Když bylo definitivně rozhodnuto, že bude K. H. Frank postaven před československý soud, hledala advokátní komora vhodného kandidáta na „zástupce chudých a obhájce z povinnosti“, jak zněl oficiální titul obhájce ex offo. Měl to být zkušený právník, který by splňoval základní předpoklad – naprostou objektivitu. Přitom bylo zřejmé, že dotyčný bude muset čelit tlakům žádajícím nemilosrdnou odplatu tomu, kdo byl jedním z hlavních strůjců národního neštěstí.
Nikdo s oslovených neměl o funkci zájem a volba nakonec padla na tehdy třiapadesátiletého Kamilla Reslera, ačkoli v té době zastával místo zástupce žaloby advokátní komory a jeden paragraf platného řádu ustavit takového funkcionáře obhájcem ex offo nedovoloval.
„Bránil jsem se všemi právními prostředky,“ vyprávěl o tom později Resler na jedné ze svých besed, „ale komora mne odmítla zprostit dokonce i tehdy, když se přihlásil pražský advokát JUDr. Jaroslav Stehlík, který byl ochoten dobrovolně obhajobu převzít.“ Marné byly i Reslerovy námitky, že je vůči Frankovi „podjatý stejně jako každý Čech, protože mu Němci popravili a uvěznili mnoho přátel“. Šest dní před zahájením procesu měl jmenování na stole.
Ocitl se takřka v neřešitelné situaci, připomínající kvadraturu kruhu. Věděl, že jeho klient proces vyhrát nemůže. Obhajoval člověka, kterého celý národ považoval za nepřítele číslo jedna. Přitom chtěl dostát stavovské cti a profesionálně plnit funkci obhájce. To znamenalo neopomenout jedinou zákonnou možnost ve prospěch obžalovaného.
Každý den po skončení řízení chodil Resler k Frankovi do cely a probíral s ním projednávané otázky. V mnohých, až stereotypních debatách se Frank snažil svého obhájce přesvědčit, že hlavními viníky jsou Hitler, Himmler, Neurath a další. Že on sám nebyl iniciátorem, ale jen vykonavatelem cizích rozkazů. Resler mu nikdy nezatajoval, že jeho situace je kritická a že bojuje o život.
Frank přesto – podle Reslerových vzpomínek – neustále opakoval, že je politický vězeň, a „počítal s tím, že nacističtí vůdci budou uvězněni na nějakém přísně střeženém místě, kde budou moci žít, a jejich osud bude podobný osudu Napoleonovu“. Nekonečné rozhovory možná nakonec Reslera inspirovaly k nápadu, jak zákonným způsobem docílit, aby jeho mandant nebyl odsouzen k smrti. Při jednání soudu 11. dubna navrhl Frankovo psychiatrické vyšetření. Chtěl, aby se tribunál přesvědčil, že obžalovaný není schopen posuzovat rozměry vlastního chování ani lidskost svého národa.
„Už sama ideologie nacismu je zrůdná,“ konstatoval Resler. „Cožpak si může psychicky zdravý člověk přisvojit právo vládnout despoticky lidem jiných názorů nebo jiné národnosti? Obžalovaný vůbec nechápe, že slepá oddanost vůdcovi, důsledné plnění jeho rozkazů, naprosté podvolení se jeho vůli může odporovat nějakým normám. Jak tedy může být souzen a potrestán za své skutky?“ Reslerův návrh všechny v pankrácké síni překvapil. I samotného Franka. Na dotaz předsedy, co o tom soudí, odpověděl, že o obhájcově návrhu nevěděl a že se na něm ani v nejmenším nepodílel. Veřejný žalobce posléze návrh odmítl se zdůvodněním: „Frank byl mnohokrát vyslýchán a jeho výpovědi i různé elaboráty mají svou logiku. Má dostatek schopností rozpoznat spáchané činy.“ Nicméně Resler i ve své závěrečné řeči 27. dubna 1946 – aniž by vyvracel ty části obžaloby, které Frank přiznal – se snažil přesvědčit soud o „duševní chorobě obžalovaného v době žalovaných činů“ s odkazem, že „nacismus nebyl jen chorobou několika vůdčích osob, ale celého národa, a nelze ji vyléčit několika popravami“.
Ačkoli zřejmě příliš nedoufal v účinnost své argumentace, svou řeč ukončil návrhem: „Mimořádný lidový soude, rač zprostit obžalovaného obvinění ze zločinů uvedených v trestním návrhu – pro nedostatek obžaloby podle zákona potřebné a pro nepřičítatelnost. Rač učiniti opatření, aby příslušné soudní úřady umístily obžalovaného trvale v uzavřeném ústavě pro choroby mysli.“
Soud výzvu obhájce ex offo nevyslyšel a poslal K. H. Franka na šibenici – a nikoli do blázince.
