Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Výchova muslimů naráží na české právo

7.3.2016, Lidové noviny, str. 14, Jan Tuláček

Středověký princip personality práva byl postaven na zásadě, že každý národ či obecněji každé etnikum si nese svoje právo s sebou, ať je kdekoli, tedy na území kteréhokoli státu. Pokud jde o základní práva a svobody, k nimž patří i svobodné praktikování určitého náboženství, může dojít ke kolizi takzvaného principu teritoriality a základních práv a svobod.
Ta jsou u nás obsažena v listině, podle jejíhož článku 15 je svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručena. Každý má právo svobodně změnit své náboženství či víru nebo nemít žádnou. Musíme tedy respektovat právo muslimů, že si zvolili svoji víru. Volí ale muslimové svou víru svobodně? A mohou od této víry bez problémů z vlastní vůle zase odejít?

Kdo vychovává děti muslimů
Uvedu jeden příklad za všechny a ocituji zde z knihy Lenky Bezouškové Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské: „V islámském právu je kladen zvláštní důraz na to, aby z dítěte vyrostl charakterní člověk, dobrý muslim. Proto je nevhodné, aby ho vychovávala osoba, jež by mu mohla být špatným příkladem. To souvisí i s otázkou, zda i nemuslimka má mít právo vychovávat dítě, které je po otci muslimem. Část islámských učenců se k tomu staví odmítavě (hanbalovská a šáfiovská právní škola), poukazují na verš koránu, popírající moc nevěřících nad věřícími a jeden hadíth podporující jejich názor. Ostatní sunnitské školy to sice většinou připouštějí, ale jen za předpokladu, že jsou splněny následující podmínky: matka je křesťanka nebo židovka, dítě bude vychováváno ve víře svého otce a není zde riziko jeho ovlivňování. To se odráží i v současných právních úpravách, jež dovolují až na výjimky (Bahrajn, Spojené arabské emiráty) ženě nemuslimce vychovávat dítě, ale jen do věku, než si je schopno uvědomovat rozdíly v náboženství a kdy by se měla upevňovat jeho víra. Věkovou hranicí je zpravidla pět až sedm let.“ Bezoušková působí na plzeňské právnické fakultě a islámským právem se dlouhodobě zabývá, její knihu recenzoval Luboš Kropáček, přední český orientalista. Nejde o extrémní názor, ale o standardní islámské právo.
Z toho plyne, krátce řečeno, že matka dítěte, jehož otcem je muslim, nemá právo své dítě vychovávat, nestane-li se sama muslimkou. Navíc i pokud by je mohla do věku pěti až sedmi let vychovávat, musela by být křesťanka či židovka, ne však buddhistka, hinduistka, taoistka, pohanka, nebo dokonce ateistka!
Narodím-li se tedy muslimskému otci, jsem automaticky muslimem. A jako muslim nemám právo tento fakt daný narozením, který jsem ovlivnit nemohl, svobodnou volbou změnit. A toto platí pro muslimy žijící kdekoli, tedy i u nás, v Německu, ve Velké Británii, ve Francii.
Muslim, který se přestěhuje do Česka, bude jistě zachovávat naše zákony alespoň v průměru tak jako čeští občané. Ale z principu nemůže dát svým dětem právo volby náboženské víry a svojí ženě právo je v jiné víře nebo bez víry vychovávat. Pak by se on sám provinil proti islámskému právu a mohl by být ve své rodné zemi potrestán.
Zjevně zde dochází ke kolizi ústavního práva na svobodné vyznávání náboženství otce a ústavního práva matky vychovávat svoje dítě a mezi ústavním právem dítěte svobodně si volit svoje náboženské vyznání.

Ve víře lze jen usměrňovat
A jakým způsobem, ptám se, docílí stát, aby bylo naplněno právo dítěte na svobodný duševní rozvoj, který mu dávají na území Česka zákony této republiky?
Současná právní úprava týkající se výchovy dítěte vychází z mezinárodních úmluv. Úmluva o právech dítěte stanovuje: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na svobodu myšlení, svědomí a náboženství.“ Současně ale platí, že uvedené státy „uznávají práva a povinnosti rodičů, a v odpovídajících případech zákonných zástupců, usměrňovat dítě při výkonu jeho práva způsobem, který odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem“.
Náš zákon o církvích uvádí: „Právo nezletilých dětí na svobodu náboženského vyznání nebo být bez vyznání je zaručeno. Zákonní zástupci nezletilých dětí mohou výkon tohoto práva usměrňovat způsobem odpovídajícím rozvíjejícím se schopnostem nezletilých dětí.“
Na první pohled můžete říci: Vždyť je to to samé, co říká islámské právo! Ale když se na oba texty podíváte pozorněji, musíte vidět podstatný rozdíl. Předně, dítěti se u nás nesmí nařizovat, ale lze je jen usměrňovat. Primární je vlastní svoboda dítěte.
A dále ani mezinárodní úprava, ani náš zákon neřeší rozpor mezi názorem na usměrňování dítěte ze strany otce a ze strany matky. Tedy musí jít o dohodu, nedojdeli k ní, rozhodoval by soud. Rakousko-uherské zákonodárství situaci řešilo tak, že syn následoval víru otce a dcera víru matky (přičemž za víru se považoval i ateismus), ale byla možná jiná dohoda. Islám ale striktně drží právo otce nad matkou i dítětem.
***
Matka dítěte, jehož otcem je muslim, nemá právo dítě vychovávat, nestane-li se sama muslimkou

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi