Kvůli bruslení jsem se ani nevyspal
1.2.2016, Lidové noviny, str. 15, Jan Januš
Do právnické síně slávy vstoupil advokát Gerhardt Bubník, který reprezentoval v krasobruslení a soudcoval na olympijských hrách
* LN V padesátých letech jste reprezentoval
Československo
* v krasobruslení. Jak se vám podařilo spojit studium práva se sportovní kariérou?
Nebylo to právě lehké. Od svých třinácti let jsem vstával šest měsíců v roce, pětkrát týdně v půl čtvrté ráno. Ve čtyři hodiny jsem v Edenu ve Vršovicích nastupoval do poslední noční tramvaje, jel na Štvanici a v půl páté jsme byli už všichni na ledě a začali trénovat povinnou jízdu. V půl osmé jsem jel do školy, do gymnázia a později na právnickou fakultu. Byl jsem stále nevyspalý, odpoledne nebo večer jsme měli ještě alespoň dvě hodiny tréninky volné jízdy. V těchto letech jsem studiu moc nedal, a zachraňovalo mě dobrá paměť. Učil jsem se rychle a způsob studia na fakultě byl takový, že během semestru se na studentovi vlastně nic nechtělo, ve zkouškovém období bylo volno a ke zkouškám stačilo jen „biflovat“, učit se vlastně nazpaměť zákony a učebnice profesorů. Ve třetím ročníku jsem ale již závodění skončil a tehdy se také začal zlepšovat rapidně můj prospěch.
* LN Proč jste si vybral právě krasobruslení?
Já jsem si ho vlastně nevybral. Vybral ho pro mě můj otec. Můj starší bratr Václav hrál hokej, později i reprezentoval, a na Štvanici jsme byli jako doma. Bruslit jsem uměl velmi dobře. Asi když mi bylo jedenáct, řekl trenér krasobruslení Glogar mému tátovi: „Když Vašek hraje hokej a malej dobře bruslí, tak ho dej k nám.“ Jsem soutěživý typ, po čase mě to začalo bavit a chtěl jsem být stále lepší. Nejraději jsem měl skoky. Měl jsem dobrý odskok, ale ovládnout techniku skoků a také naučit se technice a eleganci vlastního bruslení trvalo dlouho.
* LN Po ukončení této kariéry jste působil jako rozhodčí, co vás na tom lákalo?
U sportu jsem chtěl zůstat. Vystudoval jsem práva, a tak jsem nechtěl dělat trenéra z povolaní. Proto jsem začal s rozhodováním, rozhodčí tehdy museli být amatéři, a postupně začal lézt po žebříčku kvalifikace od té nejnižší třídy až po tu nejvyšší. Celá dlouhá léta jsem v zimě strávil prakticky každý víkend soudcováním domácích závodů – na nevytápěných, nezastřešených stadionech, v mrazu, někdy i v dešti nebo sněžení. To vyžadovalo od všech velkou obětavost. Od roku 1965 jsem pak již soudcoval každý rok několik mezinárodních závodů, včetně mistrovství Evropy, světa a také všechny olympijské hry.
* LNV advokacii jste začínal v padesátých letech. Jak tehdy vypadala?
Vlastní způsob výkonu advokacie byl prakticky vždy a všude stejný. Mění se ale podmínky tohoto výkonu v závislosti na politickém režimu. To, jaký rozsah práv, volnosti a nezávislosti má advokát při výkonu svého povolání, a to především v oblasti obhajoby v trestních věcech. V době komunismu jsme na tom byli v Československu trochu lépe než v ostatních takzvaných socialistických zemích. Nestali jsme se státními zaměstnanci a měli jsme přece jenom jakousi vlastní samosprávu. Na druhé straně jsme byli režimem jen „nuceně“ trpěni, časem jsme měli jako buržoazní přežitek vyhynout, měli nízké společenské postavení a také naše příjmy byly regulovány tak, že jsme na tom nebyli moc dobře. Jako koncipient jsem začínal v roce 1958 v Olomouci a měl jsem to štěstí, že tam pracovalo ještě několik výtečných předválečných advokátů a od těch jsem dostával dobrou školu, jak pokud šlo o právní odbornost, tak o to, jak se má advokacie vykonávat a jaká je advokátní etika. Stejné štěstí jsem měl na takové advokáty ještě i v Praze, kde jsem v roce 1961, stále jako koncipient, nastoupil do Advokátní poradny č. 1.
* LN Jak se během vaší kariéry vyvíjely požadavky právě na advokátní etiku?
Nejsem staromil, i když je mi osmdesát. Ale musím říci, že mi dělá starosti, zejména v posledních letech, jak často advokáti porušují etická pravidla a někdy dokonce i zákon. Když říkám často, tak mám na mysli to, že i deset nebo dvacet případů je pro mě a i pro pověst advokacie hodně, i když v poměru k celkovému počtu advokátů, kterých je asi třináct tisíc, je to velice nízké promile. Nechci zevšeobecňovat, ale mám za to, že koncipienti se dnes již „nevychovávají“, ale jako zaměstnanci slouží ke zvyšování příjmů. Dříve se u koncipientů vůbec nesledovalo, jaký finanční objem představuje jejich práce.
* LN V šedesátých letech jste studoval právo také na Harvardu. Nakolik vás tato skutečnost ovlivnila?
To se nedá v krátkosti popsat. Bez nadsázky mohu říci, že bez studia na Harvardu bych určitě nedosáhl těch úspěchů ve své profesní kariéře, kterých jsem snad dosáhl. A tím nemyslím prestiž toho titulu, ale to, co jsem se tam naučil. A k tomu zase musím dodat: ne co jsem se tam „nabifloval“, ale to, jak mne tam naučili s právem pracovat. Na Harvard Law School neexistují přednášky v našem slova smyslu. Každá „přednáška“ je diskuse vedená profesorem, na kterou se musíte předem pečlivě připravit. Každý profesor na konci hodiny zadá literaturu a významná soudní rozhodnutí, které musíte do příští hodiny prostudovat a promyslet. V tomto směru je to horší než u nás na gymnáziu. Neexistuje, abyste přišel nepřipraven. Při diskusích profesor vyvolává, a běda, když nevíte, o co jde. Je to náročné, každý je nucen studovat denně dlouho do noci. Nedá se vystudovat nějakou nárazovou přípravou před zkouškou, tak jak jsem to dělal zde. Zkoušky jsou jen písemné a každá zkouška trvá skoro celý den. Profesor hodnotí ne nějaké naučené „jedině správné“ odpovědi, ale to, jak jste zadanou látku analyticky rozebral a jaké argumenty pro svoje stanovisko jste dokázal předložit.
* LN Co vám dala tato zkušenost do dalšího profesního života?
Naučil jsem se ke každému případu, který jsem převzal, přistupovat kriticky a analyticky, nejprve odhalovat problémy, na které mohu narazit, připravit se na ně, a nikoli hledat jednoduché, pro mého klienta pozitivní odpovědi. Tím jsem se asi pak u nás nejvíce odlišoval od práce většiny kolegů. Ti tento můj přístup znali, oceňovali a často se se mnou chodili radit. Víte, v době, kdy jsem na Harvardu studoval, jsem to moc neoceňoval a nebyl jsem nijak šťastný. Byl jsem sám, studium od rána do večera, i v sobotu a neděli, práce na náročné disertaci, nedostatek peněž, žádná zábava, žádní blízcí přátelé. Navíc došlo v té době k invazi Sovětského svazu do naší země. Teprve v pozdějších letech jsem ve své další práci advokáta ocenil to, co mi Harvard dal. I práce na té náročné disertaci se vyplatila, protože jsem za ni dostal cenu děkana za nejlepší práci v oboru mezinárodního práva soukromého.
* LN Jste expertem na sportovní právo, věnoval jste se tomu mezinárodnímu. Jaké právní obory byly ve vaší kariéře nejdůležitější, ale vaším pohledem?
Takzvané sportovní právo – není to uznaný samostatný právní obor – jsem začal dělat až po roce 1996, kdy jsem se stal členem vedení Mezinárodní bruslařské unie a jejím právním poradcem. Jinak jsem celý život dělal mezinárodní občansko-právní, a hlavně obchodněprávní agendu a mezinárodní obchodní arbitráž. Také jsemse jako jeden z mála advokátů věnoval v době komunistického režimu autorskému právu a zastupoval různé autory při ochraně jejich práv proti státním nakladatelstvím. V devadesátých letech jsem pak zastupoval velké zahraniční investory v privatizaci, dělal smlouvy o joint ventures a podobně.
* LN Jaké okamžiky ze své kariéry tedy považujete osobně za nejdůležitější?
Je těžké z mé bohaté více jak 55 let dlouhé praxe vybírat nejdůležitější okamžiky. Bylo jich mnoho. Ale řeknu vám, že pocit většího osobního uspokojení jsem měl, když se mi podařilo některému jednotlivci pomoci v životních nesnázích, i když honorář byl malý nebo i když jsem právní pomoc poskytoval bezplatně, než v případě vítězství v nějakých velkých obchodních sporech. Z těch snad mohu zmínit jako nejvýznamnější vítězství ve velmi obtížné a dlouhotrvající arbitráži ve Vídni, kdy jsem jako člen mezinárodního týmu advokátů podstatně přispěl k tomuto vítězství a kdy jsme klientovi vysoudili přes 100 milionů amerických dolarů. To byla před více jak 20 lety ohromná a v běžné obchodní arbitráži neslýchaná částka. Rovněž úspěchem bylo vítězství v obtížném a důležitém antitrustovém sporu před Federálním soudem v New Yorku. Považuji si také to, že jsem v době komunistického režimu, jako zástupce autorů, dokázal vyvolat u Nejvyššího soudu rozhodnutí posilující ochranu autorů proti státním nakladatelstvím a vydavatelstvím, které bylo pak uveřejněno jako precedens ve Sbírce rozhodnutí.
***
Gerhardt Bubník (80)
*Významný advokát a rozhodce, partner v kanceláři Bubník Myslil & Partners. * Bývalý reprezentant Československa v krasobruslení, po ukončení kariéry působil jako funkcionář a rozhodčí, a to i na olympijských hrách a mistrovstvích světa, řadu soutěží rovněž organizoval. * Bývalý předseda Rozhodčí komise Českého olympijského výboru. * Věnuje se sportovnímu právu, spolunastavoval pravidla dopingu.
