Amnestie
18.12.2015, Právo, str. 6, Josef Koukal
Až donedávna hnutí ANO ústy svých ministrů spravedlnosti ordinovalo na rostoucí dluhy části obyvatelstva tento recept: zamezit lichvě a zabránit zneužívání exekucí. Robert Pelikán se plán rozhodl rozšířit a ve svých úvahách dospěl k přímočarému řešení.
Těžko vymahatelné dluhy notorickým neplatičům topícím se v osobním bankrotu pod kaskádou exekucí prostě odpustit. Plán, který vešel ve známost pod zjednodušujícím označením dluhová amnestie, je společensky natolik toxický, že si zaslouží být rozcupován dřív, než se o něm začne vážně uvažovat. Důvody pro jeho prosazování mohou existovat v zásadě tři. První je politický. Škrtneme dluhy a dosáhneme sociálního smíru. Druhý, didaktický, míří vůči věřitelům: Když si ani nezjistíte, komu půjčujete, tak se potom nedivte. Třetí, cudně se krčící v pozadí, je finanční a jeho váha bude patrně významná. Ono totiž vymáhat dluhy od někoho, kdo majetek šikovně ulil, nebo ho dokonce skutečně nemá, je obtížná a špatně honorovaná práce. Ne jako exekuovat a vydražit vilu. Není divu, že se exekutorům ani insolvenčním správcům do takových počinů nechce.
Jediný, komu se předem ježí vlasy hrůzou, jsou věřitelé, kteří se dnes na tuzemských neplatičích v součtu domáhají nějakých 300 miliard korun.
Pokud jde o jejich zamýšlené varování před neuváženým půjčováním peněz, je snad trochu nadbytečné. Rozložení rizika mezi dlužníka a věřitele přece už dostatečně pokrývá současný insolvenční zákon. Když dlužník skončí v osobním bankrotu, domůže se věřitel jen třetiny své pohledávky. To přiměje k zamyšlení nad riziky spojenými s půjčkou i nejlehkovážnějšího kaskadéra.
Fatálně nevýchovného poselství se však může naopak dostat zbytku společnosti, která se na žádných dluzích nepodílí, a to z té ani z oné strany.
Jednou už ho z pozice státníka formuloval Jiří Paroubek nad státním rozpočtem slovy, že státní dluh se málokdy splácí, což je prý běžná praxe. Existují země, na nichž lze názorně demonstrovat, kam takový přístup vede.
Pro firemní či soukromé dluhy platí totéž. I kdyby je na sebe vzal stát, zaplatí je opět ti, kteří se nezadlužili a u nichž tudíž stále je kde brát. Jak trefně poznamenal ve Formanově filmu jeden hasič nad rozebranou tombolou: Kdo si nenakrad, to musí chápat tak, jakože nic nevyhrál.
