Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Justice musí vést se společností dialog

17.12.2015, E15, str. 3, václav drchal

S předSedou Nejvyššího Soudu pavlem šámalem o Nejvyšší radě SoudNictví, promarNěNých příležitoStech a miNiStru SpravedlNoSti robertu pelikáNovi.

* Ministr spravedlnosti Robert Pelikán během jednání sněmovního ústavně právního výboru se slovy – „kodexy se psaly rychle naposledy v 50. letech“ – oficiálně a definitivně oznámil, že v tomto volebním období trestní řád nebude. Jinak řečeno, až po volbách přijde jiný ministr, začne se zase od začátku. Není to škoda?
Určitě je to škoda. Každá příležitost, která se takto propásne, je škoda. Pan ministr se ale takto rozhodl a co víc k tomu mám říci.

* Až do ledna 2015, kdy jste byl jmenován předsedou Nejvyššího soudu, jste stál v čele komise pro přípravu trestního řádu. Pokud byste ji vedl i nadále, stihl byste to?
Nejsem člověk, který si staví vzdušné zámky, ale myslím, že se to, pokud by vše optimálně běželo, stihnout dalo.

* Ministr na jednání ústavně-právního výboru mluvil také o Bílé knize justice, kterou, jak se zdá, připravit stihne. Víte, aspoň zhruba, co do ní chce napsat?
Pan ministr nám poskytl hrubou osnovu, takže lze vytušit, co by v ní přibližně mělo být. Chyba je nicméně v tom, že naprosto není transparentní, s kým její přípravu konzultuje a na základě čeho ji zpracovává. Sám přitom evidentně žádné velké znalosti o justici mít nemůže. Náměstkem paní profesorky Válkové (předchozí ministryně spravedlnosti pozn. red.) se stal teprve minulý rok a ve funkci ministra je od letošního března. S justicí v podstatě nekomunikuje a my de facto ani nevíme, na základě čeho Bílou knihu sepisuje, což je pro nás dosti tristní situace.

* Nabízeli jste mu spolupráci?
Ano, nabízeli a dokonce jsme mu po setkání předsedů krajských soudů, vrchní soudů a nejvyšších soudů přednesli naše představy, jak by spolupráce měla vypadat. Přislíbil odezvu, ta je ale, bohužel zatím dosti slabá. Pan ministr je uzavřen v jakési své pracovní skupině a v ní – anebo možná sám – Bílou knihu sepisuje. Je to netransparentní a myslím, že v případě takto důležitého dokumentu i zcela raritní. Já osobně jsem se za celou svoji kariéru nesetkal s tím, aby podobný materiál psal člověk, který má o dotyčném prostředí minimální znalosti a přitom s lidmi, kteří o něm něco vědí, v podstatě nekomunikuje.

* Ministr vysvětloval, že s jistými soudci na přípravě Bílé knihy spolupracuje. Jejich jména nicméně kvůli nevraživosti, která by se vůči nim údajně mohla v soudcovské obci zvednout, neprozradil.
V tom případě si asi vybírá lidi, kteří nereprezentují názor většiny justice, a já se ptám: je to správné? Úzce to souvisí s tím, že justice nemá nejvyšší radu soudnictví, že nemá reprezentující hlas. Věci se dnes mají tak, že kdokoli může říkat prakticky cokoli, což je samozřejmě správné, ovšem žádný oficiální společný hlas justice neexistuje. A jak se zdá, tak pan ministr po něm ani netouží a radši si vybírá spolupracovníky, kteří mu vyhovují a kteří asi říkají, co si on přeje.

* Byla spolupráce s některým předešlým ministrem spravedlnosti horší, nebo to už ani není možné?
Takto to hodnotit nechci. Pravda ale je, že když se setkáte se současným panem ministrem, on vás vyslechne, něco vám slíbí, a pak se dlouho nic neděje. Naprosto tady chybí aktuální odezva. Ovšem abych nebyl nespravedlivý, existuje několik výjimek, například dostavba budovy Nejvyššího soudu a některé další zejména ekonomické otázky. Tady vše funguje, jak má, a já za to musím pana ministra i celé ministerstvo pochválit. Ve všech ostatních oblastech ovšem komunikace nefunguje. A neříkám to jenom já, ale i ostatní soudci a dokonce i lidé mimo justici, například poslanci a senátoři. Dřív to bylo tak, že ministr spravedlnosti řekl: toto bude provedeno a toto nikoli. A my věděli, na čem jsme. Za současného pana ministra to ale nevíme. V tom, co dělá ministerstvo, nevidím koncepční práci. Jsou to často jen okamžité nápady, od kterých se zase rychle ustoupí a nahradí je nějaké jiné.

nejvyšší rada soudnictví

* Už jsme zmínili nejvyšší radu soudnictví. Kdo by v ní podle vás měl zasedat?
Složení nejvyšší rady soudnictví by se mělo odvíjet od toho, jaké bude mít pravomoci. Čím víc bude mít rozhodovacích pravomocí, tím víc by tomu mělo být její složení přizpůsobeno a v takovém případě by neměla být složena jen ze soudců. Pokud by ale šlo o čistě reprezentativní orgán, který by neměl žádné rozhodovací pravomoci, pak by mohl být složený plně ze soudců, protože by vlastně šlo jen o „hlas justice“. Naše představa je dnes taková, že by nemělo jít jen o reprezentační orgán, ale že by se měl například podílet na jmenování soudních funkcionářů. Ne snad přímo jejich jmenováním, tato pravomoc by měla zůstat panu prezidentovi, ale nejvyšší rada soudnictví by měla jednotlivé kandidáty vybírat a ke jmenování je navrhovat, a proto by podle našeho názoru měla být složena paritně. Půlku by tvořili soudci a druhou půlku lidé z akademického prostředí či zástupci dalších právnických profesí, například advokátní komory.

* Jací lidé by v ní měli za justici typově sedět. Předsedové krajských či dalších soudů?
Nemyslím, že by mělo jít o orgán složený z předsedů soudů, protože jejich zájmy a zájmy justice jako celku jsou přece jen poněkud jiné. Pochopitelně netvrdím, že by v něm nemohl být nějaký předseda soudu, ale nemělo by se tak stát z titulu jeho funkce, ale díky tomu, že si to přejí soudci napříč celým spektrem soudů. V nejvyšší radě soudnictví by měla být zastoupena „celá justice“ a vzhledem ke špatným zkušenostem ze Slovenska dopředu říkám, že by nebylo moudré, aby v ní seděli předsedové nejvyšších soudů, byť se jeden čas uvažovalo o jejich virilním členství. Členové by pochopitelně měli vzejít z voleb, ať už přímých nebo prostřednictvím volených zástupců.

* Myslíte, že by to stačilo k tomu, aby se zabránilo zmíněným špatným zkušenostem ze Slovenska nebo třeba z Itálie?
Myslím, že ano. Tamní zkušenosti jsou sice špatné, ale opravdu to není tak, jak říká pan ministr, neboť nejvyšší rady soudnictví ve skutečnosti úspěšně fungují ve většině států Evropy. Výmluvný je fakt, že irská justice, považovaná v mnoha ohledech za nejlepší v Evropě, nejvyšší radu soudnictví až donedávna neměla, ale přesto nyní považovala za užitečné takový orgán ustavit. Samozřejmě hodně záleží na tom, jací lidé se do rady soudnictví dostanou, to samé ale pochopitelně platí i například v politice. Když se např. ministrem, a nemyslím tím současného ministra spravedlnosti, náhodou stane nevhodný člověk, neříkáme přece, že je špatný celý systém a žádné ministry nepotřebujeme. To bychom pak v konečném důsledku museli připustit, že vlády a parlamenty mohou být i špatné a museli bychom je všechny zrušit. Takto k tomu prostě přistupovat nelze, a pokud takto někdo uvažuje, dává najevo, že jeho názory nelze brát vážně.

* Dobrá, představme si, že máme soudcovskou radu, která dobře funguje. Co by to podle vás přineslo soudcům na straně jedné a klientům justice na straně druhé?
Je to velmi těžké srozumitelně vysvětlit, a to i z toho hlediska, že zájmy justice jsou někdy stavěny do protikladu se zájmy společnosti. Tak to ale není, protože justice potřebuje být v moderní demokratické společnosti otevřená a vést s veřejností dialog, jestli je její rozhodování v souladu jak se zákonem, tak obecně se spravedlností. Nesdílím rovněž obavy, že se justice po zřízení nejvyšší rady soudnictví uzavře do sebe. Dokonce myslím, že to bude přesně naopak – otevře se, protože tady konečně bude orgán, který bude schopen tlumočit zájmy justice, uvádět, co ji trápí a co naopak chce společnosti přinést. Společnost očekává, že justice bude transparentní, spravedlivá, nekorumpovatelná a pro všechny lidi srozumitelná, a to je jeden z hlavních účelů i úkolů nejvyšší rady soudnictví.

* Je jasné, že v tomto volebním období soudcovská rada nevznikne. Máte pro ten zbývající čas nějaký plán „B“?
Neexistují žádné plány „A“ a plány „B“. Já jsem naprosto přesvědčen, že nejvyšší rada soudnictví by byla přínosem nejen pro justici, ale i pro společnost. Stejně tak ale víme, že to není otázka jednoho volebního období, protože justice na rozdíl od vlády a parlamentu pracuje kontinuálně a pro účastníka sporu opravdu není rozhodující, jestli svůj návrh podal za tohoto nebo jiného ministra spravedlnosti. Justice musí řešit věci průběžně, a není proto důležité, jestli nejvyšší rada soudnictví bude v tomto nebo nějakém dalším volebním období, byť by bylo nejlepší ji mít co nejdříve. Naším cílem je, aby se o naší věci začalo diskutovat na vládní i parlamentní úrovni, aby se diskuse široce a seriózně otevřela. A mám takový pocit, že se tak již stalo, byť se tomu pan ministr spravedlnosti Pelikán brání „zuby nehty“. Když Nejvyšší soud navštívil pan prezident, hovořil na tiskové konferenci o nejvyšší radě soudnictví a máme pozitivní ohlasy i z parlamentu. Pokud je nějaká záležitost dostatečně nosná a má silnou ideu, tak lidi osloví, i když tomu jedna osoba brání. Diskuse začala probíhat, probíhá a jsem naprosto přesvědčený, že bude dál probíhat.

Jsem odpůrcem specializovaných soudů

* Nejvyšší soud se hodně tvrdě vymezil vůči zákonu o státním zastupitelství. Je to i váš osobní názor?
To je názor Nejvyššího soudu a já jsem jeho předsedou. Připomínky vůči tomuto zákonu jsem přímo nezpracovával, ale respektuji, že to je názor Nejvyššího soudu. Můj názor je každopádně ten, že by nejprve měly být vyřešeny otázky procesních řádů, tedy v tomto případě zejména trestního řádu. Ten by vymezil postavení státního zastupitelství jako orgánu veřejné žaloby a rámcově určil, jakým způsobem má být toto postavení upraveno v rámci zákona o státním zastupitelství. To je podle mě daleko důležitější, než teď nahonem přijímat zákon o státním zastupitelství, který tyto otázky nemůže z principu vyřešit komplexně.

* Na druhou stranu rozumět se dá i touze státních zástupců – minimálně tedy některých – mít tyto věci vyřešeny co nejdříve.
Chápu, že státní zastupitelství má různé obtíže. Ty se nicméně mohou zatím vyřešit jednoduchou novelou, kdežto komplexní úprava by se měla nechat až na dobu, kdy bude hotový trestní řád. Jde přece o naprosto principiální otázky včetně ústavního zakotvení státního zastupitelství. V původním návrhu zákona například stálo, že státní zastupitelství je součástí justice, tedy moci soudní, což bylo samozřejmě v rozporu s ústavou. Z návrhu to poté vypadlo a v jeho poslední verzi je už státní zastupitelství znovu součástí exekutivy. Dobře to ukazuje, že tvůrci návrhu tápají v tom, jak má státní zastupitelství vypadat a jak má být ústavně zakotveno. Další principiální otázka zní, jestli má jít spíš o státní zastupitelství nebo o prokuraturu. V demokratických státech úspěšně existuje obojí a my musíme jasně a jednoznačně říci, jak to má být. Dnes u nás funguje jakýsi hybrid těchto dvou koncepčních přístupů a připravovaný zákon o státním zastupitelství by ho posunul ještě někam jinam. A já se ptám, jestli je to ve chvíli, kdy jsme dosud nevyřešili tu základní otázku, správné a jestli takový zákon nebudeme muset za další tři roky novelizovat?

* Klíčovým bodem zákona o státním zastupitelství je zřízení protikorupčního speciálu. Nemyslíte, že by takové trestné činy měli mít na starosti vybraní státní zástupci, a když otázku rozšířím, tak i vybraní soudci? Sledoval jsem například proces s úplatným soudcem Josefem Knotkem u Okresního soudu v Jičíně – a při vší úctě – jičínský soud to příliš nezvládl.
Osobně jsem odpůrcem specializovaných soudů. Na Slovensku takový soud (Špecializovaný trestný súd pozn. red.) existuje, ale podle mě to není dobře. Soudnictví by mělo být obecné. Zvláštní soudy se vždy zabývají jen úzkým výsekem trestné činnosti, která je soustředěna u jednoho soudu, a v takovém případě logicky vzniká, což v této souvislosti zní možná paradoxně, zvýšené nebezpečí korupčního prostředí. V běžné justici případy napadají různým soudům a soudcům, což je podle mého názoru i z tohoto hlediska lepší řešení.

* Možná by stačilo, aby takové věci soudily krajské a nikoli okresní soudy?
Také to je jedno z možných řešení. Ovšem, znovu opakuji, jde o koncepční otázku, kterou nemá velký smysl řešit bez hotového trestního řádu.

* Otázka na závěr. Proč jste se stal právníkem?
V určitém okamžiku mého života mě to oslovilo. Studoval jsem střední průmyslovou školu a postupně zjistil, že to není to, co bych chtěl v životě dělat. Napadlo mě, že studium práv by mohlo být zajímavé, a myslím, že jsem se v tom docela našel. Bavilo mě to celý život a baví mě to i dnes.

* Pokud jsem mohl sledovat váš život, tak jste nikdy nebyl soudním funkcionářem...
Nebyl.

* Nicméně letos v lednu jste se jím stal. To musí být docela změna?
Jistě, je to velká změna, řekl bych, přímo obrovská. Dříve jsem se zabýval rozhodováním, kdežto nyní jde o menší část mého profesního života. Stát se předsedou Nejvyššího soudu jsem se rozhodl kvůli tomu, že jsem dostal tuto nabídku a usoudil jsem, že určité změny jsou zapotřebí. Myslím, že se svými zkušenostmi, kdy jsem prošel všemi stupni soudů od okresního až po ten Nejvyšší, je mohu pomoci „nastartovat“. Vždy jsem se snažil pracovat na něčem, co má smysl, a co může přinést výsledky, a nemyslím jenom pro Nejvyšší soud a justici, ale i ve prospěch společnosti. Ostatně hlavně proto jsem se v minulosti hodně zabýval i legislativou. Když se na mě obrátila paní předsedkyně Brožová s tím, jestli bych po ní nepřevzal vedení Nejvyššího soudu a nezkusil ho posunout někam dál, opravdu jsem nebyl přesvědčen, že jsem zrovna já tou nejvhodnější osobou. Nakonec jsem ale po mnoha rozhovorech s lidmi, kterých si vážím a důvěřuji jim, usoudil, že přece jen možná ano, a tak jsem to zkusil. Uvidíme, jestli to bude nebo nebude mít smysl. To už ale musí posoudit někdo jiný.

***
dřív to bylo tak, že ministr spravedlnosti řekl: toto bude provedeno a toto nikoli. a my věděli, na čem Jsme. za současnéHo pana ministra to ale nevíme. prof. Judr. pavel Šámal, ph.d. – v roce 1977 absolvoval Právnickou fakultu UK – v letech 1979 až 1982 působil na Okresním soudě v Mostě a v letech 1982 až 1991 na Krajském soudě v Ústí nad Labem – v roce 1991 nastoupil na český Nejvyšší soud (dnes Vrchní soud v Praze), po rozpadu federace přešel na brněnský Nejvyšší soud, kde působí dodnes – letos 22. ledna se stal předsedou Nejvyššího soudu – byl hlavním autorem nového trestního zákoníku, platného od roku 2009 – v roce 2008 se stal Právníkem roku v kategorii Trestní právo – přednáší trestní právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách neexistuJí žádné plány "a" a plány "b". neJvyŠŠí rada soudnictví není otázkou JednoHo volebníHo období.

 

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi