Advokát Bouček nad Ústavní listinou z roku 1920
11.12.2015, Právní rádce, str. 72, Stanislav Balík
Letošní v pořadí již 12. mezinárodní konference o historii advokacie, konaná Výborem pro historii advokacie České advokátní komory tentokrát ve spolupráci s Fakultou právnickou ZČU a studentským spolkem Ius infinitum dne 13. listopadu v Zastupitelském sále plzeňské radnice, si opět zachovala svoji nepsanou tradici.
Příspěvky jednotlivých referentů byly natolik zajímavé, že jsem jako moderátor nemohl než rezignovat na dodržování časového limitu, což pak vedlo jako vždy k tomu, že jsem svůj příspěvek, zařazený pro tento účel v programu cíleně na poslední místo, v průběhu dne několikrát krátil, až nakonec zůstalo v podstatě jen u jediné citace, která se stala - a mohu to tak říci bez obav, že budu nařčen ze samochvály - ideálním nadčasovým poselstvím, konferenci uzavírajícím.
K volbě tématu referátu mě přivedlo jednak 95. výročí přijetí Ústavní listiny Československé republiky z 29. února 1920, č. 121/1920 Sb. z. a n., jednak 75. výročí úmrtí jednoho z jejích tvůrců, advokáta Václava Boučka (1869-1940).
Okolnost, že advokáti byli a jsou protagonisty revolucí a převratů, a to obvykle na obou stranách, je obecně známa. Jsou k tomu předurčeni povahou své profese, poněvadž znalost práva je v takových situacích žádaná. Advokáti jsou do politického dění vtahováni i proto, že jsou ve společnosti známými a často důvěrou obdařenými osobnostmi. Zajímalo mě, jak se s touto státotvornou rolí vypořádal právě Václav Bouček, který byl do pádu monarchie nepochybně vnímán jako advokát - bouřlivák.
Václav Bouček patřil ke generaci, která vystudovala práva již na české právnické fakultě rozdělené Karlo-Ferdinandovy univerzity a koncipientskou praxi si odbyla v 90.
letech 19. století. Sedmiletá délka přípravné praxe tehdy fakticky neumožnila absolventu fakulty stát se advokátem dříve než ve třiceti letech. Nejinak tomu bylo v Boučkově případě.
Poté, kdy byl v roce 1899 zapsán do listiny advokátské, se okamžitě zapojil do stavovského dění. Mladí čeští advokáti, k nimž generačně patřil, v roce 1897 založili Spolek českých advokátů, který zahájil o rok později vydávání Časopisu českých advokátů. Jejich cílem bylo dosáhnout v orgánech Advokátní komory v království Českém paritního zastoupení advokátů české a německé národnosti, což se jim v prvém desetiletí 20. století skutečně podařilo. Václav Bouček převzal na přelomu století spolkový časopis, který přejmenoval na Právnické rozhledy. Lze říci, Bouček vtiskl Právnickým rozhledům do značné míry na svou dobu osobitý ráz. Nelze přehlédnout, že byl zároveň hojně píšícím autorem, což dává možnost nahlédnout do široké palety jeho zájmů.
Jako advokát byl Bouček nepochybně nebojácný. Nevyhýbal se politickým procesům a exponovaným věcem, ba naopak je cíleně vyhledával. Jako politický stoupenec a přítel T. G. Masaryka se v r. 1906 ujal Masarykovy obhajoby proti žalobě 308 katolických katechetů za výroky o státem placených denunciantech, již předtím měl za sebou úspěšnou obhajobu básníka Josefa Svatopluka Machara v roce 1901.
Spolu s oběma těmito klienty byl Bouček činný v realistickém hnutí, v České straně lidové a od roku 1905 v České straně pokrokové.
Souvislosti některých svých advokátských věcí Václav Bouček dosti otevřeně komentoval na stránkách Právnických rozhledů. Jednalo se především o zastupování zkrachovalé Svatováclavské záložny či jednání o převzetí zastoupení Karla Švihy proti Národním listům. O tomto případě Václav Bouček v Právnických rozhledech z r. 1914 v článku Dr. Šviha napsal:
„Lituji dnes, že jsem zastupování Dr. Švihy nepřevzal, třebas bych, dokáželi se jeho vina, býval z porotní síně odcházel jako „obhájce zrádce národa“, tedy snad hůře stigmatizován nežli Dr. Šviha sám. Lituji toho i kvůli vlastnímu svědomí i kvůli pořádku v našem národě, neboť nejistotě býval by už konec. Nesmíme mezi sebou trpět ani minutu policejního konfidenta, ale nesmíme bez nejkrajnějšího odporu snášet, aby někdo odsouzen byl libovolně sestaveným národním soudem pro národní zradu po nedokonalém řízení na základě nedostatečných průvodů.“
Časopis Právnické rozhledy se pod Boučkovým vedením stal i platformou ke kritice nešvarů v dobové justici i k návrhům na reformu advokacie. Právnické rozhledy však nezůstaly pouze u problematiky advokacie a právní praxe. Václav Bouček zde hojně publikoval články či překlady článků o anglickém právu, z oblasti teorie práva, právní filozofie a z dnešního pohledu též politologie. Nelze přehlédnout, že čas od času zasáhla cenzura, po zakázaných příspěvcích zůstala na stránkách časopisu prázdná pole.
Není v podstatě divu, že za I.
světové války byl Bouček aktivní v domácím odboji, patřil ke spoluzakladatelům Maffie.
Po vzniku samostatného státu byl Václav Bouček poslancem Revolučního Národního shromáždění.
Podle četných zmínek v Budování státu Ferdinanda Peroutky i ze stenozáznamů je patrné, že patřil k poslancům velmi činorodým. Byl členem ústavního a právního výboru, navrhovatelem a zpravodajem četných zákonů, například o změně vojenského trestního řádu, o reformě manželského práva, o vyhlašování zákonů a nařízení, o prozatímních opatřeních na ochranu vynálezů, o zřízení ministerstva pro sjednocení zákonodárství a organizace správní, o zřízení trestních sborových soudů I. stolice, o trestání válečné lichvy a lidových soudech pro ně, o podmínečném odsouzení a podmínečném propuštění, o zřízení Kanceláře presidenta republiky Československé, o dočasném zastavení působnosti porot.
Kromě těchto citovaných zákonů však byl Václav Bouček zpravodajem k Ústavní listině, a k zákonům o složení a pravomoci Senátu, a též o ochraně svobody osobní, domovní a tajemství listovního.
Ferdinand Peroutka při líčení příprav textu Ústavní listiny zmiňuje, že „ústavní výbor zvolil si užší komitét, který ve styku s politickými stranami prováděl konečnou redakci.
Jeho členy byli ministr vnitra Švehla, zpravodaj ústavního výboru Bouček a profesor Hoetzel.“ Výsledný text komentuje slovy:
„Jak při čtení ústavních zákonů často i povrchní čtenář musí zpozorovat, byla celá ústava podrobným kompromisem mezi stranami, mezi vládou a opozicí, mezi různými světovými názory, mezi odborníky a politiky, mezi socialisty a měšťáky, mezi katolíky a nevěrci, mezi konzervativci a pokrokáři, dokonce mezi Čechoslováky a v parlamentě ještě nepřítomnými Němci. Socialistickoagrární koalice měla dostatečnou většinu, aby mohla odhlasovat ústavu podle své libosti. Varovala se však dobýt tohoto vítězství. Považovala za svou povinnost k národu, jehož věci spravovala, vytvořit ústavu pokud možno s obecným souhlasem přijímanou, nikoliv takovou, kterou by většina menšině vnutila.“
Václav Bouček pak měl tu čest na schůzi konané v pátek 27. února 1920 být prvním referentem k projednávanému textu Ústavní listiny. Jeho řečí prolínají jeho životní zkušenosti, znalost anglického prostředí a tamějšího parlamentarismu s fundovaným výkladem k zásadním otázkám. Dovolím si uzavřít avizovaným citátem, pod který se i po pětadevadesáti letech rád podepisuji:
„Jestliže jsem kriticky na ústavní listinu pohlížel, učinil jsem tak jen z toho důvodu, aby nám nemohla býti učiněna výtka, že jsme si dosahu jednotlivých ustanovení neuvědomili. Konstrukce ústavní listiny i po změnách, které na ní byly provedeny, jest dobrá. Ovšem dokonalá býti nemůže. Ale řekl bych toto: Nezáleží jen na zákonu! Když si uvědomíte republiku na jedné straně a monarchii na druhé straně, ty rozdíly mohou býti jen zcela nepatrné; mohou se scvrknout jen na to, že v monarchii je dědičný panovník a v republice hlava státu volená, vše ostatní může u jedné a i druhé býti stejné.
Může býti nesvobodná republika.
Myslete jen na republiku benátskou, na proslulé Ponte dei sospiri, po kterém chodili do olověných komor ti, kteří měli odvahu říci volnější slovo proti nadvládě dóžete. A myslete na království Velké Británie s korunovaným králem! Země, nad které svobodnějších, myslím, že na světě není. Stát je svobodný nebo nesvobodný podle toho, jaký je národ.
Rodina a škola rozhodují. Národu sebevědomému, národu ochotnému obětovati všechno za svou svobodu, ani nedokonalá ústava svobody neubere, národu zotročilému sebe svobodomyslnější a demokratičtější ústava svobody nepřidá. Na nás záleží, jaký bude náš stát, a ne jen na ústavní listině.“ Rozluštění hádanky z minulého čísla: Správné odpovědi jsou: 1b, 2a, 3c, 4a, 5) Vesničko má středisková. Vítěze redakce kontaktuje.
Knihou je nová detektivka Daniely Kovářové, Mrtvá z golfového hřiště. Praha: Mladá fronta, 2015.
