Opatrovničtí soudci nestíhají
23.11.2015, Lidové noviny, str. 15, Daniela Kovářová
Nářky nad rodinou v krizi
provázejí lidskou civilizaci po staletí, rodinní právníci se však místo závistivého vzdychání po starých časech pokoušejí pojmenovat tendence, upozornit na kritická místa a odhadnout i ovlivnit další vývoj.
Vzájemné manželské povinnosti, které nový občanský zákoník podstatně rozšířil, dopadají jen na polovinu populace, jež své soužití formalizuje, a možná i proto značná část společnosti oficiální svazky odmítá. „Co to vytváříme za zvláštní formy rodiny?“ ptá se zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček.
A děkanka olomoucké právnické fakulty Milana Hrušáková mu odpovídá, že rodina se dnes zásadně proměnila. K základní jednotce - jeden či dva rodiče plus dítě - se přidává i nový typ městské rodiny, zahrnující dospělé děti a jejich přátele.
„Období blahobytu snižuje porodnost na rozdíl od dob válečných, v nichž naopak porodnost roste,“ dodává psycholog Jeroným Klimeš. Příroda a zákonitosti společenského vývoje jsou tak možná moudřejší než eugenické pokusy porodnost zvýšit státním rozhodnutím. Rodina se ovšem právem příliš spoutat nedá a nesmyslné právní normy prostě ignoruje. Podle bývalé ústavní soudkyně Vlasty Formánkové by i soudy měly do záležitostí rodiny zasahovat co nejméně a dodává, že spory kolem střídavé péče možná vyvolal nálezem z května loňského roku právě Ústavní soud. Co naplat, že své tehdejší rozhodnutí od těch dob opakovaně zpřesnil a korigoval, když ho dosud jako klacek používá řada otců i jejich právních zástupců.
Místo pro soudce specialisty
To, kým jsme a jak přemýšlíme, jsme si přinesli z našeho domova. Pravidla, která nás učí rodiče, mají pro naše další kroky větší význam než rodinné právo, které právě platí. Tuto životní zkušenost bychom možná měli mít na paměti zejména v době, která s migrační vlnou nese do českého rodinného práva nové tradice, zvyky a způsob myšlení. Drobné náznaky už opatrovničtí soudci registrují při rozhodování o migrujícím dítěti či při přemýšlení, jaké právo použijí, až se jednou k soudu obrátí o pomoc muslimský otec s několika manželkami.
Specializace je nezbytná v právu jako v mnoha jiných profesích a zaměření na právo rodiny je dnes minimálně stejně potřebné jako na insolvence nebo autorské právo. Ba dokonce možná potřebnější, neboť ne každý se v životě setká s insolvenčním řízením nebo vytvoří autorské dílo, ale každý je členem rodiny.
Těžko však lze od justice požadovat, aby věci nezletilých dětí vyřizovala přednostně či bezodkladně, či snad dokonce volat po závazných lhůtách pro soudní rozhodnutí, je-li omezena personálně i finančně. A nutí-li rostoucí počet spisů opatrovnické soudce končit 60 věcí měsíčně, chodit do práce i o víkendech diktovat soudní rozhodnutí a posuzovat opatrovnické věci koeficientem 0,75 ve srovnání s ostatními rejstříky.
Čas na rodinné soudy?
„Není tedy čas na rodinné soudy?“ navrhuje Vlasta Formánková a dodává, že ač by měla být rodinná problematika pro společnost prioritní agendou, jen výjimečně ji na druhém stupni rozhodují specializované senáty.
Černého Petra pak k dovršení všeho neštěstí už po drahný čas drží Nejvyšší soud, který rezignoval na roli sjednotitele judikatury. A tak se této role museli chopit rodinní právníci sami a v roce 2011 ustavit Sdružení rodinněprávních a opatrovnických soudců. Podle jeho předsedkyně, kolínské soudkyně Libuše Kantůrkové, vzrostl po přijetí nového občanského zákoníku nápad rodinné agendy o třetinu a srovnatelně s tím i náročnost jednotlivých kauz.
Opatrovničtí soudci jsou trvale přetíženi a někteří už uvažují o odchodu z justice. Copak by na tuto empirii podotkli autoři rekodifikace? Zvláště když důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku tvrdila, že rekodifikace nebude mít na státní rozpočet žádný dopad.
Aktuální otázky práva rodiny byly předmětem kulatého stolu, který počátkem listopadu proběhl v rámci Pražského právnického podzimu, v této příloze opakovaně zmiňovanému.
Přítomní odborníci se shodli, že česká rodina je pod ochranou státu a její sociální výdobytky nám závidí všude v zahraničí. „Řešením stávající situace zajisté není omezení sociálních práv rodiny,“ říká ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. A možná vlastně vůbec nejde o právo, jak trefně na závěr prestižně obsazené diskuse uzavřel Zdeněk Kapitán, ředitel Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí. Ke změnám v pojetí práva rodiny podle něj chybí celospolečenská poptávka. Kdo se totiž tímto oborem práva zabývá, jako kdyby byl mezi ostatními právníky malomocný. Tak důležité, tak potřebné, a přitom opovrhované. Ale nechť. Výše řečené je mezi zainteresovanými dobře známo. Tak není už nejvyšší čas to změnit?
***
Opatrovničtí soudci jsou trvale přetíženi a někteří uvažují o odchodu z justice. Musí končit 60 spisů měsíčně a pracovat i o víkendech.
