Šimáčková, Němeček, Sokol, Čermák
9.10.2015, Právní rádce, str. 12, Jaroslav Kramer
Čtyři osobnosti a čtyři názorové póly debaty o bezplatné právní pomoci. V čem se shodnou a kde jsou jejich pohledy naopak nenapravitelně rozdílné?
Kateřina Šimáčková soudkyně Ústavního soudu
K tomu, abyste se v České republice domohli svých práv u soudu, potřebujete zpravidla peníze na soudní poplatek, doručovací adresu, schopnost identifikovat, v čem spočívá váš právní problém, znalost procedur a hodně času, síly a vytrvalosti. Jste-li skutečně zranitelnou osobou (třeba nemáte žádné peníze, přístup na internet, neumíte napsat žádnou žádost, nemáte bydliště), tak si nezvládnete ani požádat soud či advokátní komoru o bezplatného advokáta. Důvěryhodný stát, založený na rovnosti všech lidských bytostí, ale nemůže vylučovat z přístupu k základním právům lidi jen podle jejich majetkové či sociální situace nebo intelektuálních schopností a dovedností. Česká Listina základních práv a svobod zaručuje rovnost účastníků soudního řízení a právo na právní pomoc a Listina práv Evropské unie dokonce i výslovně bezplatnou právní pomoc všem, kdo nemají dostatečné prostředky, pokud je to nezbytné k zajištění účinného přístupu ke spravedlnosti, tudíž stát má povinnost vytvořit takový systém bezplatné právní pomoci, aby k němu měl rovný přístup každý, kdo ji opravdu potřebuje.
Kromě toho by časově a místně jednoduše dostupná bezplatná právní pomoc mohla vést i k budoucí úspoře prostředků státu. Včasná právní pomoc by možná u konkrétní osoby zastavila její pád do sociálního vyloučení, útěk do nemoci či přivrácení k nelegálním nebezpečným životním strategiím. Platí to stejné jako u většiny právních problémů – malá investice do právníka na začátku někdy ušetří hodně peněz za pár let. Například když někomu trochu přispějeme na jeho spor s bývalým zaměstnavatelem či lichvářským věřitelem, tak mu nebudeme muset vyplácet mnohem vyšší částky na sociálních dávkách nebo se nestane zlodějem, který nás okrade. Absence včasné a všem dostupné právní pomoci totiž může znevěrohodnit celý justiční systém a vyvolat v jednotlivcích nedůvěru v legitimitu státu a jeho pravidla.
V rozvinutých demokratických státech nemá tento problém jediné řešení – obvykle jde o kumulaci více možností, jako jsou služby pro bono advokacie, aktivita nevládního sektoru, propojení právního poradenství se sociálními službami, poradny sídlící v budovách soudů, právnické kliniky na univerzitách, centra právní pomoci provozovaná přímo státem. Jen je prostě třeba, abychom v tom směru začali být aktivní a dále nepředstírali, že je v této oblasti u nás vše v pořádku.
Tomáš Němeček právník, Psychiatrická nemocnice Bohnice
Nevím, zda má být zákon. Ale má existovat pomoc. Právní rádce se mě zeptal v pravou chvíli. Zrovna nedávno jsem bezplatně zastupoval naši zaměstnankyni – zdravotní sestru – proti šikanózní žalobě. Jakási brokerská společnost jí účtovala nehorázné částky za velmi nejasné plnění. Když šíbři narazili na odpor, těsně před jednáním vzali žalobu v celém rozsahu zpět. Navrhl jsem jim proto uložit zaplatit náklady řízení (na což má podle novely občanského soudního řádu, platné od 1. července 2015, i účastník nezastoupený advokátem). Obvodní soud pro Prahu 9 vyhověl, takže zdravotní sestra nejenže nebude nic platit, ale má dostat 1500 Kč.
Takové případy mě těší.
Což je myslím i odpověď na položenou otázku. Nevím, jestli má být připraven zákon o bezplatné právní pomoci, ale myslím, že každý právník má být připraven poskytnout i bezplatnou právní pomoc, pokud k tomu uvidí – jak to říct? – důvody hodné zvláštního zřetele.
Důvody popsala dnešní ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková v zásadním článku – tedy přinejmenším pro mě byl zásadní – Nejnespravedlivější rozsudky (blog Jiné právo, 1. 6. 2011). Nejhorší jsou takové nespravedlnosti, v nichž nikdy nebyl vydán rozsudek, protože dotyčný nevěděl jak na to. Netroufl si jít k advokátovi, protože se bál, že na to nebude mít dost peněz. A neměl po ruce jiného právníka, který by mu poskytl aspoň první právní pomoc: „Tohle už je promlčené, tady existuje šance a tady neváhejte si najmout advokáta, protože se vám to vyplatí.“
Pomoc může mít spoustu forem. Shodou náhod jsem byl na podzim 2014 zvolený jako nestraník do místního zastupitelstva. Jsem neplacený opozičník ze zadních lavic, ale pár návrhů se nám s kolegy přece jen povedlo prosadit: jedním byla bezplatná právní poradna v budově radnice. Každou středu tu sedí advokátka, která za to dostává symbolický honorář.
Stejně tak to ale může být „studentská právní klinika“ na právnické fakultě. Nebo podnikový právník, který nenechá lidi z podniku ve štychu. A měl by to být i každý advokát, který nevypoklonkuje žadatele jen proto, že je chudý.
Tomáš Sokol advokát
Bezplatná právní pomoc, aktuálně spíše právní služba, je tradiční institut, který zajišťovala a zajišťuje advokacie. Pamatuji, že ještě za socialismu byli k tomu účelu vyčleňováni advokátní koncipienti, kteří ve stanovenou hodinu a den, na stanoveném místě poskytovali bezplatně právní rady všeho druhu. Po jistou dobu to takto fungovalo u obvodních soudů, později v advokátních poradnách. Konzumenty této služby byla dost různorodá skupina lidí. Jednak ti, jejichž ekonomická situace byla skutečně velmi tíživá, pak ti, jejichž ekonomická situace byla skutečně tíživá, a měli dokonce i tíživý právní problém, dále různorodí kverulanti a drobní škudlilové, kteří se chodili radit, jak někomu uzpůsobit potíže, lidé bez právních problémů, ale s potřebou s někým komunikovat a posléze rozliční blázni, zejména pak paranoici, kteří se dožadovali rady, jak se vypořádat se sousedem, který je přes zeď dálkově ovládá.
Pro koncipienty to na jedné straně bylo cosi jako pitva pro mediky, protože se vcelku lacino učili, jak komunikovat s klienty a navrhovat řešení jejich problémů. Samozřejmou součástí bezplatek, jak se tomu říkalo, ale bylo odborné zázemí koncipienta. Tedy školitel, případně další advokáti v poradně, kterých se mohl zeptat, jak by řešili problém, pokud se z jeho pohledu jevil složitě.
S tím také koncipient počítal, a pokud neměl hned odpověď, požádal tazatele, aby přišel za týden, a mezitím si zjistil co s tím. Nutno zdůraznit, že nešlo ani tak o příliš právně složité záležitosti, jako o otázky, jejichž zodpovězení spíše žádalo praktickou znalost a zkušenost.
Je vcelku jasné, že tento druh lidí většinově neměl problém se spoluvlastnickým sporem o vilu za milion.
O zákonu o bezplatné právní pomoci se v ČR hovoří relativně dlouho. Nemyslím si, že by to bylo až tak aktuální téma, protože většina těch, kteří bezplatnou právní pomoc potřebují, ji prostřednictvím České advokátní komory získá. Je to ale postaveno jen na základě dobré vůle, stavovské cti a tradice advokacie. Chce-li na to někdo mermomocí zákon, proč ne.
Ďábel je ale v detailu. Některé neziskovky, žijící ze státních dotací, vycítily, že by mohlo jít v tomto případě o vítaný zdroj obživy. Proto už delší dobu usilují o takovou verzi zákona, která by jim přiřkla právo bezplatnou právní pomoc poskytovat a díky tomu si nárokovat další peníze ze státní kasy. Sice asi ne až tak moc, ale nemusí pršet, dokáže-li alespoň pravidelně kapat.
Lze-li to tak říct, mají ovšem o tom, co to všechno znamená kvalifikovaná právní služba, představu jako Hurvínek o válce. Než je někdo jmenován advokátem a může samostatně poskytovat právní službu, stráví tři roky jako koncipient.
Prochází nejen praxí, ale i další odbornou průpravou a musí vykonat docela tvrdé advokátní zkoušky. Když ho konečně pustí na lidi, očekává se, že už má nejen odborné znalosti, ty lze jistě získat pouhým studiem, ale také praktickou zkušenost s aplikací práva. Ono totiž v právu asi víc než kde jinde platí, že šedá je teorie, ale zelený strom života. Co jsou platné načtené, anebo dokonce nabiflované paragrafy, když v praxi to funguje jinak. A klient neočekává informaci, jak je to napsané v zákoně, ale jak má řešit svůj problém.
Pro advokáta, praktikujícího v oblasti, kde se vyskytují případní abonenti bezplatné právní služby, je pro onu praktickou znalost nutná zpětná vazby. Tedy vědomost, jak dopadl jiný podobný případ v reálu. Zda byla rada dobrá a postačující, případně kde se stala chyba. Tohle radami od stolu, k němuž tazatel přijde, odpovídající řekne, že v zákoně je to takhle napsáno, a tazatel zmizí, nezískáte.
A to je zásadní a podle mě nepřekonatelný problém všech těch ostatních subjektů, které by na bezplatné právní rady chtěly dosáhnout. Nikdy to nebudou praktici, protože k soudu je nikdo nepustí.
Anebo jen do prostoru pro veřejnost.
S protistranou také jednat nebudou, neboť to horizont bezplatné právní služby již přesahuje. Zkrátka mohou číst ze zákona, ale ne radit.
Kromě toho advokacie není jen o odbornosti. Je to řada zákonem uložených povinností, k tomu Etický kodex a další interní předpisy, co advokát smí a co ne. A nad tím vším dost přísná Kontrolní rada a případně kárné komise pro ty, co se nezachovají. Advokát též musí být pojištěn, jak se říká „na blbost“. Aby mohl klientovi nahradit škodu, pokud mu ji způsobil špatnou radou.
A hlavně. Advokát je, mimo jiné i díky tomu všemu výše uvedenému, zcela a úplně nezávislý a může poskytnout právní službu ve sporu s kýmkoliv, včetně státu.
S tímhle vším si ti, kteří by rádi zařadili neziskovky do systému státem placené právní služby, nevědí rady. Odbornou stránku včetně pěstování odbornosti rovnou ignorují, stejně jako etiku a nezávislost. A tak vymýšlejí alespoň různé dozorové mechanismy a všechny špatně. Ono to totiž bez nezávislé stavovské organizace prostě nejde. Třeba nápad, že by neziskové rádce kontroloval soud, případně ministerstvo spravedlnosti, což je naprostý nesmysl. Kromě toho, že ani soud, ani ministerstvo spravedlnosti k tomu nemá aparát, koliduje to s povinnou mlčenlivostí a principem nezávislosti. Jak má neziskový rádce radit třeba ve sporu proti státu, který ho živí, anebo proti soudu, který ho kontroluje. A to je jen vzorek problémů.
Mezi advokáty o poskytování bezplatné právní pomoci vcelku pochopitelně není příliš velký zájem, ale všichni si uvědomují, že i advokát, který tuto činnost poskytuje jednou za čas, třebas i pro bono, nebo za nějakou částku, kterou by v případě zákona stát platil, je 1000x lepší než špatně placený aktivista neziskové organizace, který si tím mizerně vydělává na obživu. Nic neumí a nic se ani nemůže naučit.
Bude-li třeba nějak systémově bezplatnou právní pomoc upravit, aby v tom byl pořádek, jak se říká, pak, aniž bych si od toho sliboval jakýkoliv osobní užitek, nemohu než optovat pro úpravu, která tuto službu přidělí advokátům, byť mě možná někteří nebudou mít příliš rádi. Nicméně, při počtu advokátů v ČR to zase nemůže být takový zápřah. Hodina nebo dvě jednou začas, a jeden nebo dva klienti do roka navíc není zas až tak moc. A ani to nemusí být zmarněný čas. Kromě osvojení schopnosti již ode dveří rozeznávat některé duševní poruchy se může advokát občas seznámit s docela zajímavými právními případy.
Karel Čermák advokát, bývalý předseda České advokátní komory
Zákon o bezplatné právní pomoci se připravovat nemá. Legislativa je už tak přebujelá. Naléhavě je třeba připravit nový občanský soudní a trestní řád. V nich budou i partie o zastoupení (obhajobě), včetně povinného zastoupení (obhajoby) a zastoupení (obhajoby) v případě, že účastník nemá prostředky na odměnu zástupce (advokáta). To bude nutno navázat na nový zákon o soudních poplatcích a příslušný sazebník. Tím bude vyřešena situace v řízeních před řádnými soudy. V ostatních věcech (poradenství a řízení před jinými soudy) platí zákon o advokacii (§ 18 odst. 2), příp. procesní předpisy jiných soudů. Ty je možno v případě potřeby uvést do souladu s novým o. s. ř. a tr. ř.
vhodnou novelizací. Rozhodně nelze začít odzadu nějakým novým předpisem o „bezplatné právní pomoci“.
Fungování „systému bezplatné právní pomoci“ není problém legislativní, ale rozpočtový (státní rozpočet) a etický (práce advokáta „pro bono“). Podstatně účelově posílen musí být rozpočet ministerstva spravedlnosti, a to na úkor přebujelých rozpočtových kapitol „právní služby“ všech ostatních resortů. Resorty si mají své právní služby zajišťovat především svými vlastními zaměstnanci – právníky. Ze státního rozpočtu nelze přispívat do rozpočtu České advokátní komory.
Ohrožovalo by to nezávislost advokacie na státu. Pokud advokátní komora potřebuje prostředky pro činnost advokátů „pro bono“, musí si je obstarat sama z vnitřních zdrojů (příspěvků advokátů) na principu stavovské solidarity (např. zvýšení či snížení příspěvků úměrně činnosti „pro bono“ jednotlivých advokátů).
***
„Časově a místně jednoduše dostupná bezplatná právní pomoc by mohla vést i k budoucí úspoře prostředků státu.“ „Ďábel je v detailu. Některé neziskovky, žijící ze státních dotací, vycítily, že by mohlo jít o vítaný zdroj obživy. Proto už delší dobu usilují o takovou verzi zákona, která by jim přiřkla právo bezplatnou právní pomoc poskytovat.“
