Advokát Sokol pronesl vážná slova k tomu, co dnes trápí českou advokacii. Vyjádřil se i k nepřijetí Lásky do Unie obhájců
25.8.2015, parlamentnilisty.cz, Libuše Frantová
ROZHOVOR Trochu nechtěné dítě, jehož zrození provázely podezřívavé komentáře, dobře žije, říká o Unii obhájců, kterou založilo před rokem sedm špičkových právníků a která má dnes už přes devadesát členů, pro ParlamentníListy.cz jeden z jejích zakladatelů, advokát a bývalý ministr vnitra Tomáš Sokol. Ale přiznává, že obhájci neberou mezi sebe každého, jak dokazuje případ odmítnutého senátora a advokáta Václava Lásky.
Nedávno jste prohlásil, že někteří lidé chtějí, aby Unie obhájců zmizela. Proč, to někomu tolik vadíte?
Ona to byla taková lehká nadsázka, protože jsem psal zprávu o stavu Unie, takovou roční bilanci, a jen za čárkou jsem poznamenal, že se Unii dobře daří, i když by si to možná mnozí nepřáli. Byla to spíš reflexe na to, že když jsme začínali, vyrojily se nejrůznější komentáře, že jsme lobbisté, takže to byla lehká ironie, nemělo to bezprostřední vztah ke konkrétní akci nebo konkrétnímu jednání nějaké osoby. Spíš šlo o takové lehké zadostiučinění, že ačkoli to někomu připadlo nepřípadné, že by něco takového existovalo - tak to prostě existuje a docela dobře to žije.
A plní to i účel, kvůli kterému jste Unii obhájců založili?
Pokud někdo zakládá spolek, zakládá ho proto, že chce nějak působit a stojí to na jeho subjektivním pocitu, že by se chtěl nějak angažovat. Nemá to žádné veřejné zadání. Pro nás to účel plní. Určitě děláme, co jsme chtěli. V případě, když se domníváme, že by něco mohlo být jinak a lépe, jak v trestním řízení, tak v trestním právu, tak se k tomu vyjadřujeme.
Za dobu existence Unie obhájců jste vydali asi patnáct stanovisek. Co bylo podle vás nejzávažnější, k čemu jste se vyjádřili?
Myslím, že to bylo stanovisko k trestnímu stíhání obecních zastupitelů, protože ta problematika stíhání zástupců obcí je docela žhavá. Na podzim začne proces se zastupiteli - členy Rady hlavního města Prahy, ale týká se to nejen velkých obcí, ale i malých. Těch trestních stíhání je celá řada a my jsme upozornili na to, že se tyto případy dějí a že podle našeho názoru jsou někdy ne dost citlivě trestně stíháni lidé za to, že vykonávali svoji činnost tak, jak oni sami nejlépe uměli.
Nejsou někdy stíháni lidé v těchto případech spíš za politická rozhodnutí?
Je to politické rozhodování, ale zejména rozhodování v tom, kde mohou být různé pohledy na to, co obec chtěla nebo nechtěla. Ale připadá nám neadekvátní řešit to cestou trestního práva. Tím se vracíme k podstatě, protože jeden z důvodů, proč jsme se shodli na založení spolku a vyjadřování globálních názorů, bylo i to, že je snaha trestní právo používat i jako instrument pro řešení problému, který buď neexistuje, nebo by neměl být řešen trestním právem.
Ale členem v Unii obhájců se nemůže stát každý. Slyšela jsem, že senátora a advokáta Václava Lásku jste odmítli. Můžete říci proč? Jaká jsou kritéria pro vstup do vašeho spolku?
Nebudu se zásadně vyjadřovat k tomu, koho jsme odmítli, protože jedna věc je zdvořilé odmítnutí vpuštění do dveří a druhou věcí je tomu dávat nějaký konkrétní obsah. Takže se nebudu absolutně vyjadřovat k tomu, jestli pan Láska žádal a jestli byl odmítnut.
On mi to sám řekl, proto to vím...
To je jeho věc, na to má právo. Ty případy odmítnutí jsou v řádu jednotek. Nepřerostlo to ani číslo deset. Posuzujeme prostě, když to řeknu kulantně, slučitelnost toho člověka, jeho chování a postojů s našimi představami a představami našich členů, jak by měl spolek fungovat a co by měl dělat. Je to velmi korektně řečeno, tam se může skrývat celá řada nejrůznějších důvodů. Prostě když nám připadne, že se ten člověk do spolku nehodí...
Posuzujete tedy každý “případ“ individuálně?
Posuzujeme to naprosto individuálně, jakousi podmínkou, jakoby na úrovni přístupu do klubu je to, že dva členové musí dalšího uchazeče doporučit, nemá to žádná politická, morální kritéria ani jiná, skutečně se striktně posuzuje to, jestli si myslíme, že ten člověk tak, jak vystupuje navenek, jak se chová, by byl členem, neříkám přijatelným, vhodným, přínosným, ale spíš jde o to, jestli se trochu nebojíme, že bychom ho nechtěli.
A na co se chcete v Unii obhájců zaměřit v nejbližší době?
To vám mohu říci, protože budeme určitě zaujímat nějaké stanovisko ve chvíli, kdy bude publikováno stanovisko trestně-právního kolegia Nejvyššího soudu k domovním prohlídkám advokátů. To by mělo být publikováno v tzv. zelené sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu v nejbližší době. Rozhodnutí už existuje, dokonce vím, že někteří novináři si ho už vyžádali, ale je zatím neoficiální, protože ve Sbírce ještě nebylo publikováno. Začínáme také pracovat na přípravě konference Problematika advokacie 21. století, kterou pořádáme ve spolupráci s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy a Českou advokátní komorou 1. října. To by mělo být takové větší veřejné jednání o problematice obhajoby z nejrůznějších úhlů pohledu. Teď dáváme dohromady témata jednotlivých workshopů, tzn. diskusních panelů a dopoledního programu, kde by měli vystoupit soudci Evropského soudu, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu atd.
A můžete se vyjádřit ke stanovisku Nejvyššího soudu k domovním prohlídkám advokátů, byť ještě není oficiální, ale určitě ho už znáte?
Ta problematika, kterou se zabýval Nejvyšší soud, byla podle našeho pohledu v zásadě ve třech rovinách, třetí je čistě formální. Ty dvě věci spočívaly v tom, co všechno lze považovat za výkon advokacie, protože trestní řád říká, že pokud je vykonávána prohlídka tam, kde se vykonává advokacie, musí být přítomen zástupce České advokátní komory. Některé policejní orgány s tolerancí státního zastupitelství a někdy i soudu to vykládaly tak, že místem, kde se vykonává advokacie, je sídlo advokáta, jak je zapsáno u České advokátní komory. Proti tomu zněla námitka, že advokacii lze vykonávat z řady míst, já teď s vámi mluvím například z místa svého bydliště, které nemám zapsané jako sídlo, ale celkem spolehlivě tady advokacii vykonávám, mám tady spisy, teď píšu nějaký rozbor. Teoreticky takovým místem výkonu advokacie může být i hotelový pokoj, když tam mám spisy. Protože nejde o konkrétní místo, ale o to, jestli se tam vyskytují nějaké materiály, které jsou chráněny mlčenlivostí, to znamená spisy, informace apod. Tenhle problém vyřešil Nejvyšší soud, aspoň podle toho neoficiálního stanoviska, které jsem dostal od nějakého novináře, že všude, kde se fakticky advokát vyskytuje a něco dělá, je místo výkonu advokacie. To trochu zjednodušuji.
Není to úspěch?
Nechci mluvit o nějakém vítězství, v zásadě i státní zastupitelství uznávalo, že výklady jsou různé, a asi bude potěšeno tím, že bude existovat jednotný výklad. Druhý problém je mnohem složitější a týká se toho, co je chráněno. To znamená, že advokát má nejen povinnost mlčenlivosti k tomu, co se dozvěděl, ale nesmí ani vydat to, co získal v souvislosti s poskytováním advokacie, tedy listiny, které má ve spise. Pokud domovní prohlídka probíhá, je při ní zástupce advokacie a policie se chce seznámit s něčím, co je chráněno advokátní mlčenlivostí, vyjádří se k tomu zástupce komory a buď s tím vydá souhlas nebo ne. Když souhlas nevydá, musí se materiály zajistit, zapečetit, odvézt na advokátní komoru, a pak na žádost soudce, který nařídil prohlídku, jiný soud rozhodne o tom, jestli bude souhlas komory nahrazen soudním rozhodnutím. A to je třetí bod toho problému, protože tam byla hádka, jestli návrh musí podávat stejný soudce, který nařídil prohlídku, nebo jiný soudce stejného soudu. To se nás trochu netýkalo. Jde o to, že když soud dostane takový návrh, musí přezkoumávat, jestli ty věci jsou kryty advokátní mlčenlivosti nebo ne. To by nebyl takový problém, kdyby se to netýkalo také elektronických nosičů.
Proč je to problém, když nejde o písemné materiály, ale o elektronické nosiče?
Tím se vracíme k první otázce, protože jeden problém byl, jestli elektronické informace uložené na vzdálených úložištích, tzv. cloudech, prostě někde na serveru, který není v kanceláři, jsou také považovány za informace uložené v místě, kde se vykonává advokacie. Nejvyšší soud řekl, že ano, že podléhají také mlčenlivosti, a dál řekl, že se s tím soudce musí seznámit a musí individuálně rozhodnout. A tady možná ještě bude trochu problém, protože na rozdíl od písemných dokumentů, které soudce může prolistovat, dostane počítač, na kterém jsou megabity informací. To by u toho musel sedět několik let, aby to všechno prostudoval. Vrchní státní zástupkyně paní Bradáčová to asi před půl rokem poměrně pregnantně pojmenovala, když řekla, že orgány činné v trestním řízení nevědí, co vlastně chtějí, protože nevědí, co všechno v tom počítači je, ale nemohou se podívat, protože jim to zakáže zástupce České advokátní komory. A tady vzniká spor, protože státní zástupci říkají, my bychom se nejdřív museli podívat, co tam je, ale to nám nedovolujete, proto soudci nosí celé nosiče informací a ti se s tím musí vypořádat. Některý to zamítne, protože požadavek není specifikovaný, některý to vydá, protože to nechce vyhledávat. Nejvyšší soud nastavil nějaké vodítko, ale určitě to bude ještě dál předmětem velké diskuse.
Takže jste jako obhájci spokojeni tak ze tří čtvrtin?
Na rozdíl od toho, kdy jsme byli hodně nespokojeni, když nám pan ministr hodně snížil odměny, tak tohle není principiálně naše věc. Protože když mi řeknou, že nemám žádnou povinnou mlčenlivost, řeknu klientovi, nic mi neříkejte, protože bych to musel říci, když se mě na to zeptá policie. To je zájem občanů. Já si v právních věcech poradím, ale když ke mně přijde občan a svěří se mi s něčím, co je citlivé, a nemusí to být trestný čin, ale intimní záležitost, mám povinnou mlčenlivost kvůli němu, ne kvůli sobě. Já tím nic nezískávám. Tohle je spor, i když se v něm chvílemi bouřlivě angažují advokáti, který se týká veřejnosti. Protože to jsou ti, kteří chodí za advokáty a nosí jim ty intimnosti. Já svoje intimnosti nikam nenosím. Považujeme rozhodnutí, byť zatím neoficiální, Nejvyššího soudu z hlediska zájmu veřejnosti za velmi dobré, ale odhaduji, že kolem toho bude velká diskuse. Ale to není jen náš český problém, to je problém, který se týká všech zemí, protože do počítače se dá nacpat takové kvantum informací, které by se v písemné podobě nevešlo nejen do skříně, ale ani do místnosti. Kdyby to bylo v listinné podobě, bylo by to v podstatě neuložitelné. Do počítače se to vejde, ale tím pádem obrovsky roste časová náročnost na prozkoumání dat.
V poslední době, zejména v souvislosti s rozsudkem v případu Davida Ratha, ale i dalších obviněných, se rozjela diskuse, zda by neměla být povinná přítomnost obviněných u vyhlášení soudních rozsudků. Co si o tom myslíte?
Nechápu, k čemu by to bylo. Rozumím argumentům, ale nechápu tvrzení, že to přispívá k prevenci, když si obžalovaný vyslechne rozsudek. K prevenci přispívá, když ten rozsudek uzná, když respektuje soudní moc, nebo si dokonce opravdu uvědomí, že udělal něco špatně a nechce to v budoucnu udělat. Ale pokud si ten člověk myslí, že je nevinný, že mu nic neprokázali a nesouhlasí s rozsudkem, tak je, proboha, úplně jedno, jestli tam stojí nebo nestojí. Nevěřím na žádný výchovný efekt u toho, kdo sám dobrovolně nechce být vychováván. Myslím, že je to věc lidské svobody, jestli si přijdu vyslechnout ortel nebo nepřijdu. Mělo by být právo každého, aby v jednací síni mohl být, ale hnát ho tam povinně jako do školy je podle mne prázdné gesto. Mohou to uzákonit, lidi budou na vyhlášení rozsudku povinně chodit, ale asi se nebude zjišťovat, jestli to poslouchají, jaký to na ně má vliv, co si o tom myslí, prostě tam budou jako kolíky stát. Nerozumím tomu například i z toho důvodu, že v řadě případů soud prvního stupně někoho odsoudí, soud druhého stupně to změní, zruší, vrátí zpátky, pak je obviněný zproštěn. Proč by tedy měl být přítomen vyhlášení rozsudku, s kterým nesouhlasí, proti kterému se chce odvolat a který dokonce možná bude změněn? Když bude za rok, dva zproštěn obvinění, kdo mu pak odebere ten nepříjemný pocit, který měl, když tam musel stát a vyslechnout si rozsudek, s kterým nesouhlasil? Proč ho máme nutit, aby si to prožil? Nevím, jaký to má společenský smysl.
