Napůjčuj si a pak zkrachuj
17.8.2015, Lidové noviny, str. 11, Karel Havlíček
Přestáváme rozlišovat dlužníky poctivé a ty, kteří činí vše pro to, aby se dluhu zbavili jinak
Asi nejčastějším slovem ve veřejném prostoru se stalo slůvko „dluh“. Okřídlené prastaré úsloví tvrdí, že dluhy se mají platit. Jako každé podobné prohlášení ovšem v mnohých ohledech kulhá. Stačí si uvědomit, že existují i dluhy nespravedlivé, dokonce dluhy vzniklé pod nátlakem, kdy dlužník je ve skutečnosti obětí. Obecně vzato ale ono úsloví odpovídá tisícileté morálce. Ano, dluhy se mají platit. A už vůbec by nemělo být sporné, že je třeba platit dluhy, které vznikly na základě svobodné vůle dlužníka zadlužit se a svobodné vůle věřitele poskytnout dlužníku za předem stanovených, právu a morálce odpovídajících podmínek to, co dlužník žádá.
Klasickým modelem je vznik dluhu na základě úvěru nebo zápůjčky. Na nedávném sezení prestižního Právnického klubu, které bylo věnováno střetu sociálního a liberálního pojetí práva, připomněl Luděk Lisse historické a ekonomické kořeny dluhového fenoménu. Nepochybně jde o velké zjednodušení, ale obecně lze vypozorovat určité dluhové strategie, které společnostem na té či oné úrovni vývoje vládnou. Soudí se, že nejprve si lidé půjčovali jen minimálně – vycházeli z představy, že normální je pořídit si jen to, nač mají. Posléze, s rozvojem finančních služeb a se změnami ve struktuře a formách práce (zejména námezdní), vzrostl okruh těch, kteří si půjčovali, avšak víceméně na věci nezbytné. S nástupem vyššího společenského blahobytu se poté stalo běžným půjčovat si i na věci zbytné. Všechny tyto etapy byly ovšem doprovázeny shodou, že dluhy je nutno platit. My už žijeme v jiné době. Lidé jsou ovládáni pocitem, že půjčovat si je přirozené, mnozí z nich však bohužel též přesvědčením, že dluhy platit netřeba.
Něco shnilého ve státě
Paralely mezi chováním člověka a státu se v době prošpikované řeckou krizí zdají zřejmé, jakkoliv jsou rozdíly mezi dlužníky soukromoprávními a státními naprosto zásadní. Jakmile se však nesplacený dluh stává normou, měly by se rozsvěcet všechny bezpečnostní kontrolky, neboť – shakespearovsky řečeno – je ve státě (či nadstátě) něco shnilého. To se samozřejmě netýká jen dlužníka, nýbrž také (a možná ještě více) těch, kteří farizejsky žádají splacení dluhu, a přitom drží dlužníkovu hlavu pod vodou.
Nechme však velkou mezinárodní politiku stranou a soustřeďme se na dluhový fenomén v rovině jedince. Je třeba konstatovat, že naše současné právo napomáhá trendu bagatelizace závazků. Ocitne-li se člověk v dluhu, je to něco zcela jiného, než rozhodneli se pro život v dluhu. Problém není v sociálních aspektech práva, nýbrž v tom, že se přestává rozlišovat dlužník poctivý, tedy ten, který činí vše pro to, aby dluh splatil, a nepoctivý, který právě s výjimkou placení činí vše, aby se dluhu zbavil jinak, nebo jej naprosto ignoruje. Existují tu statisíce dlužníků, kteří to dotáhli až k exekucím. Mnozí jistě byli postiženi neblahou shodou kritických okolností – tam by měla společnost přiměřeným způsobem podat pomocnou ruku. Jsou ovšem i takoví, kterým se říká multiexekuovaní. Viceprezident Exekutorské komory ČR Vladimír Plášil uvádí jako rekordmana dlužníka, proti němuž se vede 249 exekucí! A přitom exekuce jsou jen jedním, navíc krajním indikátorem stavu dlužnictví. Dluh přitom začíná být aktivním strategickým nástrojem. Nedávno mi jeden advokát vyprávěl zřejmě ne ojedinělý příběh o šikovném dlužníkovi, který mu bez uzardění řekl: „Mám kamaráda, který si napůjčoval statisíce, ulil je k tchánovi a šel do osobního bankrotu. Udělám totéž. Přece nebudu platit všechno, když mám možnost si takhle snadno vydělat.“ Je to samozřejmě chování poněkud naivní, protože splnit podmínky pro aplikaci nástroje „právního dobra“, jakým pro dlužníka osobní bankrot je, není tak snadné. Je to dokonce chování kriminální, neboť zákonodárce v nabídce oddlužení neměl namysli spekulanta, který páchá podvod. Zároveň ale to není jednání nemyslitelné. Ten, komu se takto podaří okrást věřitele, okrádá ve skutečnosti i všechny ostatní – že ty poctivé, to je zřejmě marně omílaný příznak doby, ale že dokonce i „kolegy“ nepoctivé, to už je skutečně co říci!
Cesta z pasti
Právo se, budiž k jeho cti řečeno, snaží z této pasti hledat cesty. Ne nadarmo nachází jednu z nich ve zvýšené odpovědnosti věřitele. Půjčuj jen tehdy, když máš ověřeno, že ti dlužník může dluh vrátit, nabádá. Jistě to jedna ze žádoucích bariér je. Ale zásadní zůstává kritérium obyčejné poctivosti dlužníka. To, které si po staletí vystačilo s jednoduchým mravním příkazem: Dluhy se mají platit!
Nemělo by být sporné, že je třeba platit dluhy, které vznikly na základě svobodné vůle dlužníka zadlužit se a svobodné vůle věřitele poskytnout dlužníku to, co žádá.
