Aleš Rozehnal: Dělení kritiky na přípustnou a nepřípustnou je ukázka totalitního myšlení žalobců
17.6.2015, hlidacipes.org , Aleš Rozehnal
Česká advokátní komora vydala prohlášení, kterým se ohrazuje proti některým výrokům představitelů orgánů činných v trestním řízení spojujících advokáty s trestnou činností. Unie státních zástupců toto vyjádření označila za „hraničící s přípustnou veřejnou kritikou„.
Dle názoru státního zastupitelství je tedy kritiku možno rozdělit na přípustnou a nepřípustnou. Takové dělení je však v rozporu s Listinou základní práv a svobod a s pojetím svobody projevu tak, jak se v posledních stoletích vyvíjela.
Kritika soudruhu ano, ale konstruktivní!
Toto rozdělení kritiky uplatňoval komunistický režim, který umožňoval pouze kritiku přípustnou, směřující k upevnění totalitního režimu, která ale nesměla zpochybňovat jeho nedemokratické základy.
Přípustné tedy bylo kritizovat nedostatek toaletního papíru, ale nepřípustné bylo kritizovat systém socialistického vlastnictví a neexistenci trhu. Přípustné bylo kritizovat existenci málo aktivních členů komunistické strany, ale nepřípustné bylo kriticky poukazovat na věznění politických odpůrců režimu.
Svoboda slova je jedním ze základních znaků demokratické společnosti. Není aplikovatelná jen na informace a názory, které jsou příznivě přijímány a hodnoceny jako neútočné nebo neutrální, ale také takové které útočí, šokují nebo ruší. Takové jsou potřeby pluralismu, tolerance a svobodomyslnosti, bez kterých není demokratické společnosti.
Obhajoba „nepřiměřené kritiky"
Kritika je suma hodnotících úsudků a vždy vyjadřuje názor toho, kdo takové úsudky pronáší. Každá kritika má proto subjektivní povahu a nelze na ni používat měřítka pravdivosti či objektivní správnosti. Není tedy ani možné tvrdit, že nepravdivá či nesprávná kritika je nepřípustná, protože kritika tento rys ze své podstaty zcela postrádá.
Právo na svobodné vyjadřování svých názorů každému zaručují ústavní předpisy. Přiměřená kritika však neslouží k urážení či pomlouvání určité osoby, ale k jejímu zhodnocení, byť i subjektivnímu.
Kritika však může být i nepřiměřená. Z hlediska přiměřenosti kritiky je nutno zkoumat proporce mezi formálními vyjádřeními v ní obsaženými, tedy proporce prostředků kritiky a cíl kritiky, která je společensky aprobovatelným záměrem, kterého chce kritizující svým hodnocením dosáhnout.
Někdy je totiž k dosažení účelu kritiky, například k vzbuzení zájmu veřejnosti o určitý závažný společenský jev, namístě použití i relativně ostřejších výrazů, které by za jiných okolností, třeba v běžném rozhovoru, mohly být považovány až za urážlivé.
Požadavek, aby veškeré výrazy k označení konkrétních fenoménů či osoby měly umírněnou podobu, by ke škodě věci zbavoval kritiku určité emocionální nálože, která má začasté své opodstatnění.
Komu zvoní hrana
Kritika tedy může být přiměřená nebo nepřiměřená, ale rozlišovat kritiku na přípustnou a nepřípustnou vrací naši společnost od období totality. Veřejnost by se měla oprostit od škodolibé radosti, že se stát chová represivně vůči advokátům účtujícím si podle ní vysoké palmáre.
Je nasnadě, že vždy, když se oslabuje demokracie ve prospěch totality, snaží se státní moc umlčet ty hlasitější odpůrce, tedy ty, kteří jí znesnadňují omezování práv a svobod nejvíce. Po jejich eliminaci však přichází represe i na další části občanů. Není tedy na místě ptát se, komu zvoní hrana, protože zvoní nám všem.
