Pohodář a advokát ze staré školy
23.2.2015, Lidové noviny, str. 15, Kristián Léko
Po dvou letech personálních obměn je Ústavní soud opět kompletní. Posledním nováčkem v jeho řadách je od prosince David Uhlíř, dlouholetý advokát a odborník na civilní právo. Akademické debaty na plénu by měl osvěžit o postřehy protřelého praktika.
Sympatický a charismatický šedesátník s moderními stylovými brýlemi si jen pomalu zvyká na své nové působiště. „Skoro dva měsíce mi trvalo, než jsem si pročetl všechny spisy, které mi na začátek přistály na stole,“ popisuje krušné začátky na Ústavním soudu David Uhlíř.
Soudcovská kariéra tohoto známého pražského advokáta by ale pravděpodobně nezačala, kdyby Senát loni v květnu neodmítl návrh na znovujmenování Jiřího Nykodýma ústavním soudcem. Respektovaný advokát a civilista totiž doplatil na jediné své hlasování v plénu - podpořil církevní restituce, což mu levicoví senátoři neodpustili.
Až dosud pocházeli nominanti prezidenta Miloše Zemana takřka výhradně z akademických a soudcovských vod. Po odmítnutí Nykodýma se tedy hledal reprezentant advokátského stavu. „Domnívám se, že právě advokát by měl s větší intenzitou hájit onu zásadu, nechť je slyšena i druhá strana,“ komentoval to prezident.
Dvě jména mu poradil Martin Vychopeň, předseda České advokátní komory (ČAK). „Mezi nimi jsem vybíral při rovnosti ostatních podmínek podle rozsahu publikační činnosti,“ uvedl prezident Zeman při Uhlířově jmenování, proč se rozhodl právě pro něho.
„Davida Uhlíře znám jako výtečného advokáta a velmi dobrého právníka. Léta jsem s ním spolupracoval nejen na poli stavovském, ale také na poli pedagogickém a vědeckém, včetně práce na komentáři k novému občanskému zákoníku. Je zárukou nestranného, objektivního a spravedlivého rozhodování,“ vysvětluje své doporučení Vychopeň.
Člen KSČ i obhájce disidentů Letos bude Davidu Uhlířovi jednašedesát let, je ženatý a má tři dospělé děti. V advokacii působil takřka nepřetržitě od složení zkoušek v roce 1983. Původně se chtěl vzepřít tradici pražské právnické rodiny a začal studovat architekturu. „Po dvou letech na technice jsem ale zjistil, že se budu muset živit slovem, ne výkresem. Ke studiu práv mě tedy přivedla rodinná tradice - oba rodiče byli právníci, dědeček i pradědeček -, ale také zjevná neschopnost rýsovat tuší,“ popisuje Uhlíř.
Za socialismu působil jako advokát v Praze a zabýval se především trestním právem. Vstoupil do komunistické strany, jejímž členem byl až do roku 1989.
„Své členství v KSČ mám za osobní selhání, jsem kvůli tomu sám sobě podezřelý a ostražitě si hlídám své jednání a motivy, aby se mi nic podobného již nestalo,“ vysvětluje čerstvý ústavní soudce s tím, že v jeho generaci jsou takových normalizačních komunistů desítky tisíc. „Chybí mi ale veřejná reflexe této společenské skupiny,“ dodává. Navzdory angažmá ve straně obhajoval a zastupoval i některé politicky perzekvované lidi, občas takové, které nestihl či nemohl hájit Otakar Motejl, několik klientů mu přivedla i Anna Šabatová. „Byl jsem moc rád, že jsem to mohl dělat,“ říká k tomu.
Krátce po revoluci pracoval jako tajemník pražského magistrátu za Občanské fórum, ale v září 1991 se vrátil do advokacie. O tři roky později založili s Tomášem Homolou společnou advokátní kancelář, v níž působil až do svého odchodu na Ústavní soud.
„Na rozdíl ode mne pochází David z tradiční právnické rodiny a myslím si, že i to je důležitý předpoklad pro správný a přirozený výkon advokacie. To, co já kolikrát složitě hledám, David vysype z rukávu,“ popisuje Homola svého dlouholetého společníka. Právě nadhled považuje za Uhlířovu nejcennější vlastnost, kterou si s sebou přináší do Joštovy ulice. „Je to prostě pohodář,“ dodává.
Ještě z dob socialistické advokacie zná Davida Uhlíře i bývalý ústavní soudce Jiří Nykodým: „Je o deset let mladší než já, a také ještě patří do staré gardy advokátů z doby před rokem 1989, kteří až na výjimky nebyli specializovaní. Po celou dobu jsme se setkávali profesně a vždy pro mě byl seriózním advokátem.“
Před několika lety se David Uhlíř začal angažovat ve vedení advokátní komory, před odchodem na Ústavní soud byl jejím místopředsedou. Letos měl v čele ČAK vystřídatMartinaVychopně. „Nominace tím samozřejmě zahýbala,“ říká Uhlíř.
Advokát na soudu David Uhlíř se jako advokát po revoluci specializoval na občanské a obchodní právo, působil také jako insolvenční správce.
Tyto praktické obory jsou ale velmi vzdálené od teoretických úvah a diskusí, které se odehrávají na Ústavním soudu. Vzhledem k množství akademiků v „Zemanově“ plénu se navíc debaty značně protáhly, k některým věcem se soudci vracejí i mnoho týdnů po sobě. „Oni mi dělají z pléna vědecké semináře,“ postěžoval si nedávno předseda Pavel Rychetský v rozhovoru pro ePrávo.cz.
Tuto atmosféru byměl odlehčit právě příchod ostříleného praktika s přirozeným nadhledem. Dle Martina Vychopně dovede advokát mnohem lépe zohlednit praktické dopady soudního rozhodnutí. Podobně hovoří i Tomáš Homola: „Skutečných praktiků mezi ústavními soudci mnoho nebylo. Myslím si, že zkušených advokátů by tam mělo být více, protože by přinesli výrazně jiný pohled na řešení jednotlivých kauz. Nepochybně by to byl pohled méně formalistický.“
David Uhlíř výhody své profesní minulosti vidí v tom, že lépe rozumí tomu, co se schovává za spisem - co z něj třeba akademik nevyčte. „Někdy je s podivem, s jakými stížnostmi se lidé obracejí na Ústavní soud, já ale tuším, že je občas pro advokáta jednodušší klientovi vyhovět, než mu jeho nápady rozmlouvat,“ říká. Údajné akademické atmosféry třetího pléna se ale Uhlíř neobává: „Ty debaty zas tak dlouhé nejsou. Mně navíc otevírají zcela nové pohledy na věc, není to nějaký právnický lartpourlartismus.“
Pro advokáta ale není přechod na vrcholný soud jednoduchý - je to úplně jiná práce. „Největší šok jsem měl z toho, jak se kolem mě najednou rozhostilo ticho, hlavně ztichly telefony. Přestanete být svobodným člověkem. Na stole vám přistane několik desítek spisů, bez možnosti nějaké bez práce odmítnout. Advokát má tu výhodu, že si může případy vybrat a to, co mu zrovna odborně nesedí, může odmítnout, prostě odmítne převzít zastoupení,“ vzpomíná na své začátky v Joštově ulici Jiří Nykodým.
A také upozorňuje, že zatímco advokáti se dnes obvykle specializují na úzké výseky právního řádu, ústavní soudce se musí rychle zorientovat v každé kauze, ať už pochází z kteréhokoli právního odvětví. „Jedině tak se totiž může dobrat závěru, zda došlo, či nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv,“ vysvětluje bývalý ústavní soudce.
Dva světy Specializace na soukromé právo, jíž disponuje David Uhlíř, může být velmi užitečná i na Ústavním soudu. „I znalost soukromého práva se v této práci uplatní, byť převažuje právo veřejné. Ale tím, že se hlásíme k určité specializaci, přece neříkáme, že ostatní obory práva jsou pro nás neznámou veličinou,“ popisuje Nykodým s tím, že ústavní soudce si každou kauzou nesmírně rozšiřuje odborný rozhled.
Vsouvislosti s rekodifikací soukromého práva jistě vznikne řada právních otázek, z nichž mnohé budou mít i ústavněprávní rozměr. Právě v tom může být odborník na občanské či obchodní právo cenný, a to zejména v oblastech, kam „nedosáhne“ judikatura Nejvyššího soudu.
„Jde o věci, kde procesní právo nepřipouští dovolání, a lidé se proto jako na poslední instanci obracejí na Ústavní soud. Jeho nálezy jsou klíčové pro úpravu styku rodičů s nezletilými dětmi, střídavé péče či náhrady nákladů řízení a bagatelních sporů,“ popisuje Uhlíř oblasti, kde jeho soud sehraje významnou roli při zavádění nového soukromého práva do praxe. „To ale není správně a je to systémová chyba,“ dodává.
Obecně vidí úlohu ústavních soudců „ve výkladu problémů na hranici práva a morálky“, například hledání hranic mezi relativní a absolutní neplatností právního jednání. „Bohužel se budeme též excesivně zabývat rodinným právem, obsaženým v druhé části občanského zákoníku, protože tyto věci končí na úrovni krajských soudů a dovolání není přípustné,“ popisuje Uhlíř.
Politický rozštěp osobnosti Ústavní soud je vedle soudního institutu ochrany ústavnosti též významným politickým aktérem. „Do politiky zasahuje, protože je to jeho ústavní poslání, s tím nejde nic dělat,“ konstatuje Uhlíř a zmiňuje kauzu soudcovských platů jakomožnou politickou rozbušku v blízké době (pokud se před ústavní soudce vůbec dostane). „Soudce si musí být ustavičně vědom nutnosti sebeomezení, protože ho kromě toho neomezuje skoro nic,“ varuje před přílišným soudcovským aktivismem.
Nicméně o tom, zda se před ústavní soudce dostanou palčivé politické otázky, rozhodují především sami politici. Velké kauzy uplynulého desetiletí - třeba poplatky ve zdravotnictví nebo církevní restituce - vždy rozpoutalo podání opozičních politiků.
Jak se David Uhlíř vidí politicky? „V tomto ohledu trpímjakýmsi politickým rozštěpem osobnosti, některé moje postoje patří nalevo, jiné napravo. Jsem proti trestu smrti, pro kontrolu osobních zbraní, proti hazardu, pro adopce dětí homosexuály, pro domácí porody, pro legalizaci náhradního mateřství i lehkých drog, takže spíš nalevo. Ale jsem také proti politické korektnosti, eutanazii, pro církevní i jiné restituce, pro soukromé podnikání, pro podporu tradiční rodiny a státní suverenity, pro povinné očkování, v tom zase spíš napravo,“ ilustruje Uhlíř své názory.
Jako zpravodaj zatím žádnou třaskavou politickou kauzu na stůl nedostal. Na plénum půjde s návrhem rozhodnutí ve věci zrušení ustanovení občanského soudního řádu týkajícího se exekuce majetku ve společném jmění manželů a s přezkumem senátních voleb v Praze 10.
„Se svou právnickou životní dráhou jsem spokojený, vždy jsem ale záviděl lidem, po kterých zůstává něco hmatatelného -dům, most, obraz, uzdravený pacient. Po mně zbudou jen spisy v archivu,“ glosuje svou kariéru Uhlíř. Kde jinde lze vstoupit do historie než na Ústavním soudu, kde se rozhoduje o těch největších otázkách a naslouchá mu celá právnická obec? „Je to nejkrásnější práce, kterou právník může dělat,“ říká nováček v taláru ústavního soudce David Uhlíř.
Kvůli členství v KSČ jsem sám sobě podezřelý a ostražitě si hlídám své jednání a motivy, aby se mi nic podobného již nestalo
