Platy soudců se odvíjejí od vůle lidu
12.2.2015, Lidové noviny, str. 11, Václav Vlk
Překvapilo mne váhání předsedy Okresního soudu Brno-venkov Petra Jirsy, který se údajně nemůže rozhodnout, zda podá stížnost k Ústavnímu soudu ve věci rozhodnutí Nejvyššího soudu, které přiřklo soudcům nárok na zpětné vyrovnání platu.
Základ věci je, že předseda soudu je v daný okamžik v čele takzvané organizační složky státu a je povinen dbát, aby plnila určené úkoly nejhospodárnějším způsobem, jinými slovy předseda soudu musí jednat jako dobrý hospodář a šetřit finanční prostředky státu. Každý, kdo se se státem kdy soudil nebo od něj něco chtěl, dobře ví, že stát využívá všech odvolacích prostředků a popírání všech nároků prakticky ve všech věcech, které po něm kdo chce a nárokuje, stát totiž neplatí žádné soudní poplatky, odvolání ani podání ho nic nestojí, úředníci jsou placeni fixně a navíc je to vrcholně jednoduché shazování odpovědnosti na někoho jiného.
Předseda soudu přece tohle musí vědět, jestli ne, tak ať se zeptá jakéhokoli advokáta, jak stát jedná a zachová se stejně. Jsou výjimečné případy, kdy stát v soudním sporu nevyužije všech opravných prostředků. V případě, že je prohra více než zřejmá a současně tak hrozí vznik dalších nákladů státu, kupříkladu na právní zastoupení. O nic takového v případě ústavní stížnosti nejde, tamse žádné poplatky ani náhrady protistraně neplatí, ať to dopadne jakkoli. To přece musí pan předseda soudu vědět. Má-li se chovat jako úředník s běžným přístupem k věci, a v tomto případě nevystupuje v pozici soudce, ale úředníka státu, který hájí jeho fiskální zájmy, nemá jinou možnost než ústavní stížnost podat.
Jiná věc je, že předseda soudu je také soudce a nepřímo se rozhoduje o jeho platu. A o platu zase rozhoduje soud, tedy soudci, kteří vlastně rozhodují o svých platech, je to trochu kvadratura kruhu, ze které není úniku. I kdyby byl pan předseda soudu nejsvatější na světě, a celkem věřím, že mu o nic nejde, nemá věc řešení. Respektive má, soudci musejí přijmout jednu věc, o jejich platech musí rozhodnout někdo jiný, tedy nikoliv soud, ale moc výkonná, když zákonodárná svoji vůli cestou zákona již projevila.
Řeknu-li to „po lopatě“, soudci musí přijmout, že jejich platy neurčují soudní rozhodnutí, ale vůle politické reprezentace, to neznamená, že by měly být nízké nebo měly vybočovat z mezí, které ve svých rozhodnutích vymezil Ústavní soud. Nesmí však docházet k situaci, která připomíná příchod soudců do samoobsluhy na automatické zvyšování platů. Nicméně pokud se vrátím k základu věci, domnívám se, že váženému předsedovi soudu Petru Jirsovi nezbývá než stížnost podat a při rozhodování o ní by se justiční elita měla zamyslet nad tím, že se v určitý okamžik nemůže postavit proti vůli lidu, neboť legitimita jejich výsostného postavení pochází z vůle lidu a je odrazem uspořádání demokratického státu. Principy, které hájí, mají vždy odraz v jedné konkrétní věci a zrovna v této sami sobě dělají medvědí službu.
