Z mladých hlupáků jen vyrostou staří
10.11.2014, Lidové noviny, str. 15, Tomáš Richter
Prezident a ministryně spravedlnosti plánují zvýšit minimální věk pro vstup do soudnictví na 35 let, jak informovaly LN před dvěma týdny. Jedna z kritických reakcí upozorňuje na čtyři úskalí chystané změny.
Prezident Miloš Zemana ministryně spravedlnosti Helena Válková se podle LN shodli, že minimální věková hranice pro jmenování soudcem by měla být zvýšena na 35 let. V souladu s tuzemskou tradicí tvorby regulatorních politik si vybrali jeden z nejméně relevantních, zato nejsnáze medializovatelných parametrů regulovaného oboru.
U prezidenta je to pochopitelné. Je totiž známo, že jeho úkolem není moc vykonávat, ale odklánět od ní pozornost. Od ministryně spravedlnosti bychom však měli vyžadovat spíše uvážlivý výkon moci než odklánění pozornosti od ní. Podle LN by se ministerstvo spravedlnosti touto změnou odklonilo od kariérního modelu soudcovského povolání k „jinému“, aniž by však bylo cokoli známo o jeho dalších a podstatných parametrech.
Mizerné vyhlídky Stanovením minimálního věku soudce na třicet let se Česká republika v roce 2003 dostala na samu hranici systému, v němž je povolání soudce pro absolventy práv přijatelnou kariérní alternativou. Absolvují-li mladí právníci tuzemských právnických fakult studium obvykle ve 24 až 25 letech, pak současný systém od nich vyžaduje pět až šest let výkonu čekatelských či asistentských postů v justici, než mohou pomýšlet na jmenování soudcem.
Po tuto dobu pobírají relativně neatraktivní plat, požívají minimální společenskou prestiž a vyhlídky na jmenování na konci tohoto období jsou nejisté nejen kvůli omezenému počtu soudcovských postů, ale i nejasným a netransparentním kritériím pro výběr nových soudců. Proto jsou kariérní propozice, které dnes česká justice mladým právníkům nabízí, atraktivní snad pouze s ohledem na přituhující konkurenci v privátní právní praxi a turbulentní vývoj tuzemské ekonomiky.
Zvýšením minimálního věku soudce o pět let by zákonodárná moc učinila kariéru soudce pro absolventy práv zcela neatraktivní. Systém obsazování soudcovských postů by se definitivně přesunul k modelu, pro který nemáme v češtině pojmenování – anglicky „late entrant“ nebo „lateral hire“. Ten obsazuje uvolněné posty v systému uchazeči rekrutovanými v pokročilém stadiu života z jiné profesní kariéry – především z advokacie. Mimo jiné proto, že její profesní zkouška k výkonu soudce opravňuje.
Je pravdou, že pro „late entrant“ modely existují v západním světě skvělé příklady, zejména ve Velké Británii a USA. Pravdou však rovněž je, že fungují na základě civilizačních zvyklostí a mechanismů, jež nelze očekávat v českých podmínkách.
Každý ministr spravedlnosti, který navrhuje v justičním systému země, jako je Česko, přechod na „late entrant“ model, by měl současně předložit koncepci řešení čtyř rizik a problémů systémové změny.
Odměňovánía motivace Prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová říká, že platy soudců jsou sice „slušné“, ale nižší než „schopných advokátů“.
Tento pojem bychom mohli nahradit „finančně úspěšnými advokáty“, protože existují případy technicky i lidsky skvělých advokátů, kteří nemají výrazně vyšší výdělky než soudci například kvůli jiným životním prioritám.
Zásadním problémem každého „late entrant“ modelu je, jak odlišit kandidáty neschopné a pragmatické, kteří se o práci v justici ucházejí, protože v privátní praxi si nejsou schopní vydělat ani tak jako soudci, přestože se o to snaží, od schopných a idealistických, již jsou ochotni vzdát se pro ideu výkonu soudcovského povolání reálných příležitostí s vyšším výdělkem v privátní praxi.
Skutečností bohužel je, že řada advokátů a jiných právníků, kteří by mohli být dobrými soudci, nebude v 35 letech a ani řadu let poté moci úspěšnou kariéru v privátní praxi opustit, jelikož by takové rozhodnutí je a jejich rodiny vážně finančně ohrožovalo. O jmenování se naopak budou ucházet advokáti a právníci, jejichž kariéra v privátní praxi finančně úspěšná není.
Pak je zde třetí skupina se dvěma podskupinami – právníky, kteří jsou již natolik finančně zajištění, že soudcovský plat pro ně představuje přijatelné doživotní kapesné, a právníky, kteří celý život promyšleně minimalizovali své investiční náklady a spotřební standardy, aby si jednou mohli idealistický a finančně nevýhodný krok do justice „dovolit“, tedy takové, kteří nechtějí být bohatí, i kdyby mohli.
Jak hodlá ministryně spravedlnosti jednotlivé typy kandidátů identifikovat a roztřídit? Chce například požadovat daňová přiznání za uplynulých deset let s tím, že u těch, jejichž příjmy z privátní praxe nejsou impresivní, bude zkoumat, zda bohatí být nechtěli, nebo neuměli? Jde o fascinující a klíčové téma návrhu.
Testování v postu moci Alena Macková z pražské právnické fakulty v LN k tématu uvedla, že kandidáty na soudce jemožné vybírat z příslušníků jiných právnických profesí, kteří v nich prokázali odborné a lidské kvality. Jak však mají být pro účely „late entrant“ modelu verifikované a hodnocené?
V soukromé sféře je základním měřítkem kvality finanční úspěšnost. Kromě uvedených problémů s finančními parametry však platí, že mezi finančně úspěšnými i neúspěšnými advokáty lze objevit řadu právníků, od nichž byste si svůj právní spor nenechali rozhodnout – a kupodivu to platí i obráceně.
V systému doživotního jmenování soudců je vedle technické kvality, kterou lze při obsazování otevřených soudcovských postů bez ohledu na profesní zkoušku testovat, rozhodující zejména chování kandidáta na postu, na němž má moc nad jinými lidmi.
Skutečností však je, že většina české advokacie je praktikovaná v malých praxích, v nichž jsou mocenské hierarchie velmi ploché. V případě větších praxí lze zase velmi obtížně získat spolehlivé informace, jak příslušný kandidát se svou mocí nakládal.
I dnešní systém vykazuje nedostatky. Proto by mě zajímalo, jak hodlá ministerstvo měřit odborné a lidské kvality kandidátů mimo justici.
„Networking“ a střety zájmů Každý alespoň trochu úspěšný právník je po deseti a více letech v profesi začleněn do „společenských sítí“, které mohou být pro úspěšnou privátní praxi nezbytné, ale pro nezávislý výkon soudní moci přinejlepším problematické a přinejhorším katastrofální.
Nejde jen o advokáty, kteří od svých drobných klientů přijímají palmáre „v malých, neoznačených bankovkách“.
Mnohem nebezpečnější mohou být vazby, a to jak celorepublikové, tak lokální, mezi obchodní advokacií a podnikatelskými kruhy. Každý „late entrant“ model, který nechce justici vystavit nárůstu klientelismu a korupce, se musí s těmito problémy vypořádat.
Jakým procesem je hodláministerstvo zvládnout? Bude od kandidátů vyžadovat třeba přehled deseti největších klientů z hlediska objemu fakturace za uplynulých například pět let? A pokud i bezpečnostní prověrky, pak na jaký stupeň? Či snad kombinaci obojího? Nebo zamýšlí jiná opatření? Navzdory všem slabinám a selháním je „kariérní systém“ nesrovnatelně bezpečnější a jsem zvědavý na návrhy, jež ministerstvo spravedlnosti představí.
Proces výběru kandidátů Jak v LN konstatovala Daniela Zemanová, v současnosti nejsou jasně upravena výběrová řízení a kritéria pro jmenování soudcem. Je to pozoruhodný výsledek státní moci v justici za uplynulé roky, zejména pro posledních jedenáct let, kdy byl minimální věk pro jmenování soudcem zvýšen na 30 let a „kariérní model“ částečně nefungoval.
Proto by mě zajímalo, jak hodlá ministerstvo spravedlnosti verifikovat uvedená a další kritéria při přechodu na „late entrant“model, a především, jakým formálním procesem, v jakém personálním obsazení a za jakého zapojení veřejnosti mají být vyhodnocovaná. Systém výběru soudců nemá být demokratický, ale meritokratický. Současný český model takový není, respektive tam, kde dospívá k meritokraticky přijatelným výsledkům, funguje navzdory institucionálnímu chaosu, který v obsazování soudcovských postů vládne.
Zvýšením minimálního věku soudce o pět let se dnešní situace nezlepší. Jak praví rčení, z mladých hlupáků vyrostou velmi pravděpodobně staří hlupáci. Ostatně, vycházím-li ze své životní zkušenosti, při pohledu na sebe po každých deseti letech mě dost zarmucuje, jakého troubu vidím. A nemám pocit, že by tento proces měl v následujících desetiletích skončit.
Návrh na zvýšení minimálního věku pro jmenování soudcem považuji za mimořádně nevhodný, pokud s ním nebude spojena promyšlená a propracovaná změna systému výběru soudců. Pokud bude, pak se na další návrhy ministerstva spravedlnosti velmi těším.
