Kdo pomáhá a kdo rozhoduje
4.8.2014, Lidové noviny, str. 14, Alena Macková
Řada z nás má zkušenost s některou právnickou profesí. Setkáváme se s nimi v dnešní době stále častěji, ať si to přejeme, či nikoliv. Na úvod tohoto seriálu si připomeňme, proč a jaké právnické profese v právním systému působí.
Právnická povolání jsou od nepaměti součástí společenské reality. Zaměříme se na ta, bez nichž by právní, respektive justiční systém nemohl efektivně fungovat – soudce, notáře, advokáty a státní zástupce.
Jejich postavení se významně liší, protože každý z nich má při ochraně práv jinou roli. S jistou nadsázkou platí, že soudce je nad stranami, advokát se stranou a notář mezi stranami (míněno sporu). Jejich odpovědnost i etická pravidla jejich chování se proto přirozeně a logicky musejí lišit.
Věnovat se budeme také novějšímprofesím, které postupně nabývají na významu – soudnímexekutorům a insolvenčním správcům.
Nejprve je nezbytné si připomenout jejich právní postavení, rozsah samosprávy a roli a míru státního dohledu nad nimi a jejich činnostmi. Soudci a soudy Role soudu a soudce v justičním systému je zřejmá. Jedině jim náleží rozhodovat ve sporech, v tzv. nesporných řízeních (třeba o svéprávnosti nebo o osvojení dítěte), o vině a trestu v řízení trestním, o zákonnosti rozhodování orgánů veřejné správy (to je úkolem tzv. správního soudnictví) a konečně o ústavnosti (o souladu různých aktů s ústavním pořádkem), což činí Ústavní soud ČR.
Rozhodnutí soudů jsou autoritativní akty a jsou závazná a vykonatelná. Soudní rozhodování je výkonem veřejné moci, čemuž odpovídá právní postavení soudců. Musí být takové, aby mohli rozhodovat nestranně a nezávisle, což by mělo zajistit několik právních záruk. Patří k nim nejen způsob ustanovování soudců, jejich odměňování a kariérní postup, ale i forma jejich právní odpovědnosti, na kterou se budeme napříště soustředit především.
Správu soudů u nás v důsledku právní tradice vykonává stát, který reguluje počty soudů, systém jejich vzdělávání i jejich odpovědnost. Notáři a jejich nestrannost Další nezbytnou a tradiční součástí právního systému jsou notáři. Jejich typickou činností („výkonem notářství“) je v evropském kontinentálním právním systému sepisování veřejných listin o právních jednáních (notářských zápisů), osvědčování právně významných skutečností a prohlášení (ověřování pravosti podpisů a shody originálu listiny s jejím opisem), přijímání listin a peněz do notářské úschovy (například při prodeji nemovitosti).
Jejich činnost slouží právní jistotě, což souvisí s významem listin v právnímživotě. Právní jednání zachycené na listině dává stranám vyšší míru jistoty než ústní dohoda. Činnost notářů má i preventivní význam ve vztahu ke sporům. Ukažme si to na typické notářské činnosti – sepisování veřejných listin.
Můžeme požádat notáře, aby naše smluvní ujednání s druhou stranou sepsal ve formě veřejné listiny (aby o něm pořídil notářský zápis, který je takzvanou veřejnou listinou).
Pro případný spor s protistranou tím získáme mnoho výhod. V řízení před soudem pak nemůže být sporná existence smlouvy a jejího obsahu. Originál notářského zápisu o tomto právním jednání (o naší smlouvě) zůstává u notáře, v jeho notářském úřadu – strany odcházejí s opisy tohoto notářského zápisu.
V případě soudního sporu nastoupí v plné míře význam notářského zápisu jako veřejné listiny. Ta má v soudním řízení vyšší důkazní sílu než jiné důkazy. Na základě tzv. presumpce pravdivosti obsahu a autenticity veřejné listiny totiž platí, že to, co je v ní uvedeno, je pravda a že pochází od toho, kdo je uveden jako původce veřejné listiny. Aby soud mohl učinit jiný závěr, než vyplývá z obsahu listiny, je třeba prokázat jeho opak. Protistrana by například musela předložit jinou veřejnou listinu, ze které by vyplýval.
Důkazní pozice strany, v jejíž prospěch svědčí veřejná listina, je tedy značně silná. V tom leží i preventivní význam veřejných listin. Protože se veřejné listině důkazně čelí velmi obtížně, vítězství strany, v jejíž prospěch svědčí, je předvídatelné. A strana neplnící povinnosti z ujednání ponese i náklady za řízení. I proto český právní řád v několika případech ukládá pro právní jednání formu notářského zápisu jako jedinou dovolenou. Notář vykonává notářství nestranně. Například při pořizování notářského zápisu o smlouvě obě smluvní strany upozorní, comá jejich ujednání podle práva obsahovat, případně v čem je s nímvrozporu. Činí to neutrálně, nehájí zájem žádné smluvní strany. Je pravdou, že pořízení notářského zápisu je spojeno s odměnou notáři. Právní jistota a lepší důkazní jistota v budoucím možném sporu ji však vyváží.
Vedle toho mohou čeští notáři poskytovat právní pomoc. Zjednodušeně řečeno, mohou své klienty zastupovat v určitých řízeních nebo jim radit podobně jako advokáti. Pro takový vztah notáře a klienta platí odlišný právní režim. Notář nebude nestranný, protože hájí zájem svého klienta. Nejde o výkon veřejné moci, čemuž odpovídá i regulace vztahu notář–klient, odměny (primárně smluvní nebo se řídí advokátním tarifem) a také odpovědnosti.
Notáře může jmenovat pouze ministr spravedlnosti. A pro jejich počet platí „numerus clausus“ – je stanovený. Počet notářských úřadů, do kterých je jmenován ministrem vítěz výběrového řízení, tedy stát reguluje. Tímkontroluje jejich počet i umístění. Tato záruka brání koncentraci notářských úřadů veměstech a nedostupnosti notářů a jejich služeb v odlehlých místech ČR.
Notářská profese má významnou míru samosprávy (notáři jsou členy regionálních notářských komor, jež tvoří Notářskou komoru ČR). Přesto má stát silná oprávnění a prostředky pro dohled nad touto profesí, protože notářství je výkonem veřejné moci přenesené na notáře.
Obhájci a žalobci Advokáti jsou vždy „se stranou“. Hájí práva a oprávněné zájmy svých klientů tím, že jim poskytují právní pomoc. Nejsou a nemohou být vůči nim nestranní. K důslednému hájení práv svého klienta však musejí být nezávislí. Je to ale jiná nezávislost než u soudce.
V případě soudce jde o to, aby na jeho rozhodování nemohl mít nikdo vliv. U advokáta pak o to, aby důsledně prosazoval práva svého klienta vůči komukoli, třeba státu. Typickou činností advokátů je například zastupování klientů v řízení před soudy a jinými orgány, právní porady či obhajoba ve věcech trestních.
Pro advokáty na rozdíl od notářů a exekutorů neplatí numerus clausus – advokátem může být každý, kdo splnil zákonné podmínky. Česká advokátní komora (ČAK) ho za takových okolností musí zapsat do seznamu advokátů. Tím se sleduje dostupnost advokátních služeb, která je nezbytná pro naplnění práva na právní pomoc. Míra samosprávy advokacie je vysoká, advokáti jsou povinně členy ČAK. Stejně jako u dalších justičních právnických profesí však platí, že stát má vůči ní silná oprávnění dohledu.
Státní zastupitelství zastupuje stát tam, kde to zákon stanoví – především v oblasti trestní justice, ale i civilní. Státní zástupce má zejména roli procesní strany v trestním řízení. V něm je stranou žalující, ve veřejném zájmu podává k soudu obžalobu. V netrestní, civilní oblasti se můžeme se státním zástupcem rovněž setkat – obvykle v řízení sledujícím veřejný zájem, například, v němž se rozhoduje o nezletilých dětech. Podobně jako u soudů vykonává správu státního zastupitelství stát. To je určující i pro jejich odpovědnost. Nové úkoly, nové profese Soudní exekutoři jako zvláštní právnická profese byli do českého práva zavedeni v roce 2001. Do té doby exekuce prováděly výlučně soudy. Postupnými zákonnými změnami je exekuční agenda převáděna na soudní exekutory. Jejich právní postavení je podobné jako u notářů. Jejich počet reguluje stát, aby jejich služby byly dostupné na území celé ČR.
Stát zřizuje exekutorské úřady, do nichž jsou na základě výběrového řízení jmenováni ministrem exekutoři. Jejich hlavní rolí je exekuční činnost – vymáhat rozhodnutí a jiné tituly, které nejsou plněny dobrovolně –, již vykonávají za odměnu, kterou stanovuje stát.
Pro výkon této hlavní pravomoci musejí být exekutoři nestranní a nezávislí. Mohou podobně jako notáři vykonávat i další činnosti, ale nikoli na úkor exekuční – například poskytovat právní pomoc, sepisovat exekutorské zápisy či zajišťovat a spravovat majetek v trestním řízení.
Exekutorská profese má podobně jako notářská vysokoumíru samosprávy vnitřních záležitostí. Soudní exekutoři jsou povinně členy Exekutorské komory ČR. Stát však má i široká oprávnění dohledu vůči soudním exekutorům – dokonce včetně možné nucené správy, pokud by orgány samosprávy exekutorů při výkonu svých funkcí selhávaly.
Druhou novější profesí je insolvenční správce, který má důležitou pozici v insolvenčním soudním řízení. Může jím být i notář, advokát nebo daňový poradce. Každý insolvenční správce musí mít povolení ministerstva spravedlnosti, které je vydáváno po splnění zákonných podmínek včetně zkoušky. Jeho hlavním úkolem je „provést“ majetkovou podstatu dlužníka insolvenčním řízením. V rozhodnutí o úpadku soud stanovuje insolvenčního správce. Dohled nad insolvenčními správci vykonává ministerstvo spravedlnosti. Kdo za co odpovídá Odlišné role různých profesí vedou k odlišnému právnímu zakotvení jejich práv a povinností, a tudíž i právní odpovědnosti.
Systém kárných sankcí (postih za porušení povinností uložených jednotlivé profesi) a mechanismus jejich udílení souvisí s pravomocí orgánů, které vůči jednotlivým profesím mají právo dohledu a kontroly. Tato oprávnění souvisí s mírou samosprávy jednotlivých právnických profesí. Orgány samosprávy vytvářejí i orgány kárné. Ty mají všechny právnické profese s výjimkou soudců, státních zástupců a insolvenčních správců, vůči nimž má kárnou pravomoc stát, respektive ministerstvo spravedlnosti.
Kárná odpovědnost však není jedinou odpovědností příslušníků právnické profese. Právní odpovědnost obecně znamená povinnost nést sankci za své jednání. Etická pravidla často jsou (a měla by být) v souladu s pravidly právními, ale nelze je vynutit soudně.
