Odposlechy novinářů? Končí legrace
28.7.2014, Právo, str. 6, Josef Koukal
O policejním státu umí samozřejmě vykřikovat kdejaký zloděj. Zejména když ho chytnou. Čerstvě odhalené odposlechy novinářů, mj. z Práva, ovšem míří spíš opačným směrem. Zdá se, že způsoby, jež si tuzemská policie v posledních letech osvojila a snad i oblíbila, začínají hraničit s něčím hodně vzdáleným jakémukoli druhu humoru.
Historicky se ve zdejších končinách vyskytují údobí, kdy je společnost, lidově řečeno, profízlovanější, než by bylo nutné k zachování pořádku. Od rakouskouherských časů provokatéra Bretschneidra ze Švejka, přes špehování protektorátní, popřevratové z 50. let až po to normalizační. Moderní špionážní technika navíc rozvinula možnosti slídění na donedávna nepředstavitelnou úroveň. Vzpomeňme na éru strany Věci veřejné.
Naposledy odhalené odposlechy redakčního kolegy Jakuba Svobody a Janka Kroupy, který spolupracuje s jinými periodiky, jsou podle mě neodůvodnitelné. Oba v inkriminované době nedělali nic jiného než svou profesi a pracovali na kauzách. Získávali informace pro čtenáře svých médií.
Na seznamu dalších odposlouchávaných, který Právo získalo, jsou jména osob převážně právních profesí. I já s mnoha z nich v době odposlouchávání telefonicky hovořil.
S možností, že je odposloucháván, člověk při této práci víceméně žije. Někdy je proto těžké se rozhodnout, jak vlastně s takovým vědomím vystupovat. Do pozic vysoce postavených státních zástupců, soudců, uznávaných advokátů, úspěšných podnikatelů vstoupily před pár lety ročníky, k nimž věkově patřím. Víckrát jsem už do telefonu napůl žertem preventivně slušně pozdravil případné naslouchající policisty a vysvětlil jim, že s dotyčným státním zástupcem či politikem si netykám proto, že bychom spolu kuli pikle, nýbrž že jsme spolu chodili do stejného gymnázia a vykání bychom museli kvůli případnému odposlechu předstírat.
Celé je to takové nepatřičné. Novinářská práce se s tou policejní do určité míry kryje. Také my rozkrýváme kupříkladu pozadí korupčních kauz. Jiný je jen výsledný produkt.
Zatímco novinář vydává veřejnosti svědectví o stavu společnosti, v níž žije, policista stíhá zločince.
Pokud se novinář o zločincích díky své píli, schopnostem či kontaktům dozví víc než policista, nestává se proto zločincem. Jsou-li jeho články zajímavější než obsah policejního spisu, není to samo o sobě důvodem pro jeho sledování. Zamyslet by se nad sebou měli spíš dotyční vyšetřovatelé.
Není to tak dlouho, kdy se v rámci represe v Česku nadužíval institut vyšetřovací vazby. V 90. letech byl každý třetí český vězeň držen „pouze“ ve vazbě, a tudíž neodsouzen. Naše země se kvůli tomu dostala do hledáčků mezinárodních lidskoprávních organizací a byla z toho ostuda.
Nyní se takovým nadužívaným prostředkem stává odposlech. Mimochodem s velmi chatrným výsledkem při usvědčování zločinců u hlavního líčení – tam důkaz odposlechem většinou selže.
Odposlouchávání novinářů představuje hranici, která právní prostředí České republiky významně posouvá. Buď zpět v čase, nebo geopoliticky na východ – vyberte si.
