Vladimír Papež: Stát dal najevo, že kdo neplatí dluhy, má právo na ochranu
4.7.2014, ceska-justice.cz, Robert Malecký
Přijetím vyhlášky o nových advokátních tarifech nedochází ke zmenšení odměny advokátů, upozorňuje na často šířený omyl místopředseda České advokátní komory zodpovědný za legislativní činnost a předseda sekce ČAK pro advokátní tarif JUDr. Vladimír Papež. Důsledkem vyhlášky může být nevymožitelnost pohledávek a zvýšení výdajů státu na ex-offo advokáty v civilním řízení a zdražení některých služeb a zboží, […]
Přijetím vyhlášky o nových advokátních tarifech nedochází ke zmenšení odměny advokátů, upozorňuje na často šířený omyl místopředseda České advokátní komory zodpovědný za legislativní činnost a předseda sekce ČAK pro advokátní tarif JUDr. Vladimír Papež. Důsledkem vyhlášky může být nevymožitelnost pohledávek a zvýšení výdajů státu na ex-offo advokáty v civilním řízení a zdražení některých služeb a zboží, které budou muset za „černé pasažéry“ zaplatit jiní zákazníci, vyjmenovává v rozhovoru pro Česku justici Vladimír Papež zamýšlené i nezamýšlené dopady ministerské vyhlášky. Stát se podle něho vyhláškou postavil na stranu neplatičů.
Stalo se již někdy v historii ČAK, aby stát zavedl vyhlášku o advokátních tarifech diametrálně odlišnou od mínění a představ advokátů, ve skutečnosti advokátům navzdory?
Podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona o advokacii vydává ministerstvo vyhlášku o způsobu, určení a případné výši odměny a náhrad advokáta (advokátní tarif) po předchozím vyjádření České advokátní komory. Zákonodárce tedy předpokládá určitou míru součinnosti ministerstva a komory, avšak pravomoc k vydání podzákonného právního předpisu má toliko ministerstvo a není v tomto směru jakkoli závislé na postoji České advokátní komory.
Nelze tedy obecně dovodit závěr, že by znění advokátního tarifu bylo přímo odvislé od přání a představ komory, byť se v rámci jednání s ministerstvem zástupci komory snaží nalézt takové řešení, které by dosahovalo zvýšené míry spravedlnosti v odměňování advokátů. V minulosti byl nesoulad mezi názory ministerstva a komory citelný u vyhlášky č. 484/2000 Sb. (tzv. paušální vyhláška), která byla po čtrnácti letech zrušena Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem (komora protestovala už proti jejímu přijetí!).
Zároveň je potřeba upozornit, že poslední novelizace advokátního tarifu provedená vyhláškou č. 120/2014 Sb. nemění výši mimosmluvní odměny advokáta; ta zůstává nezměněna a nelze proto tvrdit, že přijetím této vyhlášky dochází ke zmenšení odměny advokátů.
Ke změně došlo v právní úpravě náhrady nákladů řízení, kde „odměna advokáta“ (ve smyslu nákladů účastníka řízení na pořízení právního zastoupení) byla u tzv. formulářových žalob do 50 tisíc Kč ponížena na 200 Kč, resp. 300 Kč nebo 500 Kč, podle toho, jak vysoká pohledávka je vymáhána.
Znamená to, že bez ohledu na to, kolik klient musí zaplatit advokátovi za jeden úkon právní služby, od protistrany (!) dostane pouze 200 Kč (popř. 300 Kč nebo 500 Kč – viz výše). Rozdíl mezi skutečnými náklady (představované odměnou advokáta za jeden úkon právní služby) a touto částkou pak jde k tíži klienta jako účastníka řízení a představuje ve své podstatě stejnou nespravedlnost, jako předchozí tvrzení o nespravedlivě vysoké „odměně advokáta“, kterou musí zaplatit protistrana v případě prohraného sporu.
Jaké kroky hodlá učinit komora, se kterou ministerstvo rok jednalo, avšak poté ministryně podepsala vyhlášku na rozdílných principech, než které byly obsahem jednání?
Veškeré kroky, které mohla komora jako samosprávná stavovská organizace učinit, již byly učiněny v rámci projednávání návrhu vyhlášky; komora jako taková nemá žádné legislativní ani nelegislativní nástroje, které by mohla v podobné situaci použít. Z naší strany bylo opakovaně upozorňováno na zásadní nedostatky návrhu, zejména na jeho rozsah (neboť vyhláška řeší i případy, které nebyly předmětem kritiky ze strany Ústavního soudu) a na nepoměr mezi vymáhanou pohledávkou a navrhovanou náhradou nákladů právního zastoupení. Ministerstvo spravedlnosti však připomínky nakonec neakceptovalo a rozhodlo se vydat vyhlášku ve znění jejich posledního návrhu, který nebyl s komorou projednán, byl jí pouze oznámen, aniž ministerstvo vyčkalo na stanovisko komory. Nyní se bude čekat, jak se vyhláška ujme v rozhodovací praxi soudů a zda případně obstojí v testu ústavnosti, bude-li mu vystavena.
Jako předseda sekce pro advokátní tarif máte jistě znalost a zkušenost, jak se AT promítá do různých rozhodnutí. Znamená minimální tarif při sporech do 50 tisíc Kč, že se tyto spory nepovedou, neboť je nebude mít kdo vést?
Cílem vyhlášky bylo především ponížit náklady řízení tak, aby se věřitelům drobných pohledávek nevyplatilo žalovat tyto pohledávky s vidinou zisku v podobě tzv. přísudku. V tomto směru se dá předpokládat, že bude úmysl zákonodárce dosažen.
Na druhou stranu je otázka, jaké další (a vesměs nezamýšlené) dopady bude vyhláška mít. Pokud bude věřitel vědět, že u drobných pohledávek nedostane od protistrany odpovídající náhradu nákladů právního zastoupení (mimo jiné i to, co zaplatil advokátovi a ten nebude chtít vykonávat činnost, která nepokryje jeho náklady) a nebude schopen zajistit vymáhání těchto pohledávek vlastními silami, bude vymožitelnost těchto pohledávek ohrožena.
Zároveň s tím vzrostou výdaje státu na advokáty ex-offo v civilním řízení (tj. náklady na opatrovníky a zástupce ustanovené soudem), neboť se propastně změnil poměr mezi odměnou advokáta hrazenou v těchto případech soudem a náklady řízení, které bude muset zaplatit neúspěšná protistrana státu.
Znamená to, že je nyní výhodné a celkem bezpečné například nezaplatit dluh do výše 50 tisíc Kč? A to pro dlužníka, který má spotřebitelský úvěr stejně jako pro zaměstnavatele, který nevyplatí mzdu do této výše, například?
Základní podmínkou pro použití nové právní úpravy (tj. základní podmínkou pro přiznání ponížené „odměny advokáta“) je podání tzv. formulářové žaloby. Jde o pojem nový, který bude jistě předmětem výkladu v soudní judikatuře, nicméně měl by zahrnovat případy, kdy jeden navrhovatel (žalobce) opakovaně podává na různé dlužníky jednu a tu samou žalobu, které se mezi sebou liší prakticky pouze identifikací žalovaného. Pokud tedy někdo disponuje jednou bagatelní pohledávkou a nechá se zastoupit advokátem, nárok na náhradu „odměny advokáta“ mu v souladu s planými předpisy vznikne (za podmínky, že byl u soudu ve věci úspěšný). Pokud se ovšem jedná o pohledávky vznikající na stejném právním základě (např. pohledávky z přepravy) a věřitel se nechá zastoupit advokátem, který bude pro všechny tyto případy používat stejný vzor žaloby (což je vzhledem k okolnostem pochopitelné a není důvodu, proč by se měly jednotlivé žaloby od sebe lišit), bude klientovi patřit náhrada nákladů podle nové vyhlášky.
Nedá se zřejmě předpokládat, že nyní bude „bezpečné“ neplatit jakékoli dluhy do 50 tisíc Kč, ale pokud se pro to někdo rozhodne, nebude již muset počítat s tím, že protistraně zaplatí odměnu jejího advokáta, když u soudu prohraje. Zároveň se dá předpokládat, že část dlužníků díky tomu skutečně unikne povinnosti splatit dluh, neboť věřitel raději pohledávku odepíše, než aby ji zvyšoval o náklady na advokáta, které mu nikdo nezaplatí.
Stát tak dal jednoznačně najevo, že kdo neplatí dluhy, nepřebírá poštu, nechodí k soudu a vyhýbá se exekuci, má právo na ochranu před oprávněným věřitelem, kterému řádně a včas nesplatil svůj dluh.
Minimální advokátní tarif by také mohl mít účinek zcela opačný, totiž že firmy skupující dluhy jich budou muset skoupit mnohem více.
Snížení náhrady nákladů právního zastoupení se může promítnout do praxe mnoha způsoby; pokud se bude věřitel domnívat, že část pohledávek bude nevymožitelných, může se začít bránit tím, že zdraží službu nebo zboží, které poskytuje, a z těchto zvýšených příjmů bude kompenzovat ztrátu z nevymožitelných pohledávek. Ve svém důsledku tak za „černé pasažéry“ budou jejich pokuty platit lidé, kteří si běžně kupují jízdenku v souladu s přepravními podmínkami.
Jaký lze očekávat další vývoj v této zcela nové situaci?
Bylo již zmíněno, že lze očekávat test ústavnosti; pokud totiž Ústavní soud ve svých nálezech a usneseních kritizoval nepřiměřenost bagatelní pohledávky vůči nákladům řízení, je otázka, zda obrácení tohoto nepoměru v neprospěch věřitele bude považovat za ústavní. Je tak na účastnících řízení, zda se s touto otázkou na Ústavní soud obrátí, či nikoli. Připomínáme, že kritizované přísudky se týkaly sporů do 10 tisíc Kč, které jsou v praxi označovány jako „bagatelní“, avšak vyhláška jde až do výše 50 tisíc Kč, aniž by to bylo jakkoli odůvodněné; na druhou stranu Ústavní soud se negativně vyjádřil i k hranici 10 tisíc Kč, když konstatoval, že není zřejmé, z čeho zákonodárce při stanovení této hranice „bagatelnosti“ vycházel. Nabízí se srovnání s minimálním starobním důchodem, minimální mzdou a různými sociálními dávkami, které rozhodně hranice této „bagatelnosti“ nedosahují.
Ústavní soud odmítá městům hrazení nákladů na právní zastoupení
5.7.2014, ceska-justice.cz, Robert Malecký
Již několik nálezů Ústavního soudu se shoduje v tom, že odmítají přiznat statutárním městům náklady řízení u soukromoprávních sporů, v nichž jsou zastupována advokátem. A to i přesto, že spory vyhrají. Důvodem je názor soudců ÚS, podle nějž na řešení soukromoprávních sporů musí mít města vlastní kapacity. Tento názor tak do značné míry koriguje a zužuje obecnou […]
Již několik nálezů Ústavního soudu se shoduje v tom, že odmítají přiznat statutárním městům náklady řízení u soukromoprávních sporů, v nichž jsou zastupována advokátem. A to i přesto, že spory vyhrají. Důvodem je názor soudců ÚS, podle nějž na řešení soukromoprávních sporů musí mít města vlastní kapacity. Tento názor tak do značné míry koriguje a zužuje obecnou zásadu práva na uznání nákladů řízení v případě úspěchu, a prolomuje tak obecnou zásadu danou Ústavou ČR, Listinou práv a svobod a specifikovanou občanským soudním řádem.
Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho jinak byl schopen sám. Důvody pro zastupování někým jiným, než je sám účastník sporu, nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být přitom vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny. V případě statutárních měst však již několik let ÚS tuto zásadu prolamuje.
Specifika statutárních měst
„U statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženými,“ konstatuje se například v jednom z nálezů. Zákon o obcích otázku externího zastupování explicitně neřeší. Záleží tedy vždy na úvaze soudu, zda konkrétní případ bude hodnotit jako běžnou každodenní agendu, či jako něco mimořádného. „Problémem je ale, že každý případ je unikátní, a nelze šmahem říci, že ten či onen typ případu prostě patří do gesce příslušných právních oddělení, a na jiné, že si mohou města najmout právní služby,“ hodnotí situaci advokátka Světlana Zvolánková, která v řadě sporů zastupuje hlavní město. „Vždy bude záležet na konkrétních okolnostech dané kauzy.“ Města se tak podle ní vystavují právní nejistotě, a riziku, že přijdou o náklady řízení.
Rozdílné hodnocení sporů v soukromých žalobách vyplývá i z již citovaného nálezu. Šlo o spor, týkající se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti s užíváním společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu. Právní otázky, které byly v tomto sporu řešeny (pasivní legitimace, způsob určení výše bezdůvodného obohacení, určení jeho splatnosti), nepatřily podle názoru hlavního města k jednoduchým, které normálně řeší právní odbor magistrátu. Přesto senát ÚS náhradu nákladů zamítl, protože se v souzeném případě dle jeho stanoviska jednalo věcně o standardní soudní spor. „Péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu není ponecháno obci na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků. Kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru (svěřeného) majetku,“ vysvětluje nález.
Stejně tak zamítl již v roce 2010 Ústavní soud uplatnění nákladů městu Brnu, v němž se domáhalo určení vlastnického práva k nemovitostem, jež mohly být předmětem restitučních nároků. Obecné soudy zprvu žalobě vyhověly, Nejvyšší soud však rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a tomu při respektování závazného právního názoru nezbylo než rozhodnutí soudu nalézacího změnit, žalobu zamítnout a rozhodnout o náhradě nákladů řízení. V řízení úspěšnému účastníkovi řízení (stěžovateli) náhradu nákladů nepřiznal. „Stěžovatel je základním územním samosprávným celkem, jedním z třiadvaceti statutárních měst. K plnění svých pravomocí, jakož i výkonu jiných práv má stěžovatel specializované orgány a odborný aparát; tuto skutečnost považuje soud za notorietu. Stěžovatel byl před obecnými soudy účastníkem sporu, který tvořil relativně běžnou agendu stěžovatele, k jejímuž obstarávání a vyřizování byl dostatečně vybaven,“ píše se v nálezu. „V případech, ve kterých by nepřiznání náhrady nákladů řízení těmto osobám jinak představovalo porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv, je vyloučeno, aby takový zásah dosáhl intenzity, jež by si vyžadovala ochranu poskytovanou Ústavním soudem,“ konstatovali soudci.
Účelně vynaložené náklady
„Podle mého názoru ale právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Přitom však rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces, což platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu,“ oponuje advokátka.
Jak dále Zvolánková uvádí, problém je i v hodnocení, co jsou účelně vynaložené náklady. Upozorňuje, že již v minulosti uvedl, že k nákladům účelně vynaloženým samotný Ústavní soud konstatoval, že „tento pojem je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám.“
Toto stanovisko se ale podle mínění ústavního experta Zdeňka Koudelky týká pouze soukromých subjektů. „U veřejnoprávních subjektů, jako je stát či obce, by měla existovat striktnější pravidla. Vždy by mělo město vážit, zda se jedná o typově běžný spor, či o nějakou výjimečnost, kde je zastupování advokátem nezbytností. To ale nelze vymezit legislativně, ale pouze na základě toho, jak budou přibývat příslušné nálezy ÚS, čímž se vytvoří ustálená judikatura. “ Jak právník zároveň dodává, otázka účelně posuzovaných nákladů není zásahem do ústavně zaručených práv v nezávislém rozhodování obcí, a to při plnění v samostatné, tak přenesené působnosti.
„Jenže to má argumentační mezery. Nález o rovnosti všech účastníků řízení ohledně účelně uložených nákladů vznikl ještě před tím, než byly judikovány nálezy, které u statutárních měst tuto zásadu omezují. Senáty, které o stížnostech rozhodovaly, ale nedokázaly vysvětlit, proč došly k tak náhlé změně stanoviska omezující ústavní práva určité skupiny osob, ačkoli shodně tvrdí, že jde o notorietu.“
Nárůst počtu úředníků
S problémem účelně vynaložených nákladů úzce souvisí i otázka, co je nakonec pro danou obec a její rozpočty skutečně finančně výhodnější – zda personální posílení příslušných právních oddělení, či externí služby specializovaných právníků, či advokátních kanceláří. „Z dostupných informací je zřejmé, že např. v Odboru legislativním a právním existuje několik oddělení. Oddělení soukromého práva čítá celkem šest právníků a lze si stěží představit jinou typově podobnou právní agendu, jež by svou podstatou náležela do působnosti tohoto oddělení, než výše zmíněný spor stěžovatelky o vrácení bezdůvodného obohacení, kdy se jednalo o klasický soukromoprávní spor,“ píše se v již výše citovaném nálezu, který se týkal hlavního města Prahy.
Tak jednoduché to ale ve skutečnosti není. Pražský magistrát plní v souladu s platnými právními předpisy velké množství úkolů v samostatné i přenesené působnosti, i s ohledem na její specifické postavení jako obce i kraje zároveň. Z celkového počtu nece1ých dvou tisíc zaměstnanců má k zabezpečení těchto úkolů 126 zaměstnanců s úplným vysokoškolským vzděláním v oboru právo (titul Mgr. či JUDr.), přičemž ale zdaleka ne všichni jsou zařazeni na pozicích právníků, a pokud ano, tak jejich velká část vykonává agendu v rámci přenesené působnosti. Magistrát mimo jiné disponuje se značným majetkem, včetně majetku nemovitého (např. cca 10.000 bytů), uzavírá ročně cca 15.000 smluv, a je jen na území hl. m. Prahy vlastníkem desítek tisíců pozemků. Z tohoto pohledu je zřejmé, že samotné zabezpečení této hmotněprávní agendy vyžaduje značné personální nasazení právníků. V této souvislosti nelze přehlédnout, že nemalou část pracovní náplně zaměstnanců – právníků v oblasti výkonu samostatné působnosti žalobce je činnost vedoucí k mimosoudnímu vyřešení sporných majetkoprávních otázek (výkupy nemovitostí, směny nemovitostí, zřizování věcných břemen, rušení omezení vlastnických práv, výzvy k zaplacení, výzvy k podepsání souhlasných prohlášení, účast ve správním řízení podle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a mnoho dalších), a v této činnosti jsou v mnoha případech úspěšní. Teprve v momentě, kdy se tato snaha ukáže neúspěšnou, dochází k hájení svých práv cestou soudní, a až tehdy nastupují advokátní služby.
Zvolánková rovněž upozorňuje na skutečnost, že zákon o hlavním městě Praze stanovuje Hlavnímu městu Praze (a městským částem) povinnost trvale sledovat, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a zabezpečit, aby nedošlo k promlčení nebo zániku práv z těchto závazků vyplývajících. Zákon ale explicitně nepřikazuje, jakým způsobem má k této zákonem stanovené povinnosti docházet.
„Praha vnímá toto omezení v některých případech jako velmi problematické. Ačkoliv lze mít a máme obecně za to, že zajištění zastoupení v některých soudních sporech interní právní službou může být v souhrnu levnější než její zajišťování externími subjekty, jsou v našich podmínkách kauzy, jejichž řešení je svou složitostí mimo standardní možnosti této interní právní služby,“ říká František Kotalík z právního a legislativního odboru pražského magistrátu. „Bylo by tedy vhodné k jednotlivým kauzám v rámci rozhodování soudů o přiznání či nepřiznání nákladů vynaložených na právní zastoupení advokátem přistupovat individuálně a vždy také posoudit její složitost a nutnost případného využití externích právních služeb.“ Podle Kotalíka ve stále se opakujících věcech (např. návrhy na vydávání platebních rozkazů apod.), tedy ve „standardní agendě“, služby externích advokátních kanceláří mohou nadbytečně zatěžovat veřejné rozpočty (včetně druhé strany sporu) a v těchto případech pak má mít interní právní služba schopnost tyto služby pokrývat, což by mělo platit pro veřejnou správu jako celek. „Obecně tak lze konstatovat, že na jednodušší agendu (s ohledem na řešenou problematiku) se využívá interní právní služba, na složitější či časově náročné věci pak služba externí,“ tvrdí Kotalík, s tím, že město v tuto chvíli zpracovává analýzu možných finančních dopadů zastoupení interní právní službou a při využití externích právních služeb. Jak dále uvádí, na základě zkušeností s vytížeností jednotlivých právníků zařazených v magistrátu hl. m. Prahy a s ohledem na narůstající agendu, kterou musejí tito vyřizovat v rámci své běžné činnosti, lze konstatovat, že při akceptaci stanoviska ÚS a nahrazení externí právní služby využitím právní služby interní, tedy s hypotetickým minimem nákladů, by muselo dojít k významnějšímu nárůstu právníků s již potřebnými znalostmi a přinejmenším elementárními zkušenostmi se soudním řízením. Výše případných úspor či rozdílnost nákladů by se však ukázala nejspíše až v delším časovém období.
S čím se však nelze již vůbec ztotožnit, je bohužel naprosto zjednodušený podhled Ústavního soudu, který své rozhodnutí mimo jiné opíral o pouhou skutečnost, že: cit. „Oddělení soukromého práva čítá celkem šest právníků a lze si stěží představit jinou typově podobnou právní agendu, jež by svou podstatou náležela do působnosti tohoto oddělení, než výše zmíněný spor stěžovatelky o vrácení bezdůvodného obohacení, kdy se jednalo o klasický soukromoprávní spor.“ Sám pouhý počet právníků bez dalšího nemůže být relevantním argumentem, neboť právě tito právníci řeší natolik rozsáhlou agendu napříč Magistrátem hl. m. Prahy a dalších organizací, přičemž i tento počet je pro běžnou agendu řešenou v podmínkách tak velkého města nedostačující, natož pak pro pravidelné zastupování hl. m. Prahy v soudních řízeních či komplexní řešení sporové agendy, byť např. jen ve věcech soukromoprávních. Ve značném množství sporů a při jejich různorodosti není fyzicky možné ani po věcné stránce v daném počtu právníků absolutně agendu zvládat, má-li být výsledek sporu pro hl. m. Prahu příznivý. Také z toho důvodu je pak ve většině případů odůvodnitelné využívání externích právních služeb.
Exploze soudních sporů?
Zúžení ústavního práva na hrazení oprávněných nákladů se nelíbí ani předsedovi České advokátní komory Martinu Vychopeňovi. „Závěr, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, považuji za velmi nebezpečný. Neubráním se parafrázi v tom smyslu, že se tím vlastně říká to, že, že statutární města mají nárok na „méně spravedlnosti“. V civilním soudním řízení by totiž měla téměř bezezbytku platit zásada úspěchu ve věci a k jejímu prolamování by mělo docházet jen výjimečně. Myslím, že zástupci statutárních měst jsou schopni, a vlastně i povinni posoudit, zda pro konkrétní případ využijí svůj aparát či zda se jedná o takový případ, který vyžaduje zastoupení advokátem Toto jejich rozhodnutí je součástí ústavně zakotveného práva na spravedlivý soudní proces, které by mělo být soudní mocí respektováno.
Odmítání přiznat náklady statutárním městům má ještě jeden paradoxní efekt. V jednom z nálezů ÚS v ospravedlnění své argumentace uvádí. „Nelze totiž odhlédnout od další funkce, kterou povinnost náhrady nákladů řízení plní: Nutí žalobce, aby zodpovědně vážil, zda vůbec má v případném soudním řízení naději na úspěch, neboť v opačném případě by na něj dopadlo jařmo v podobě povinnosti finančního plnění k náhradě nákladů řízení. Samo vědomí tohoto nebezpečí" přispívá k regulaci jinak (bohužel) rozšířeného puzení žalovat kdekoho o kdeco".“ „Jenže obce jsou povinny jako veřejnoprávní instituce hájit svá práva, a to i soudní cestou. Na rozdíl od privátních subjektů, které se vždy mohou svobodně rozhodnout, a finanční náklady řízení v jejich rozhodování hrají značnou roli. Tím, že kvůli stanoviskům ÚS nebudou soukromé osoby riskovat kromě zaplacení soudního poplatku žádný další finanční důsledek případně prohraného sporu, bude soudních řízení naopak přibývat, a mohou vést k explozi soudních sporů,“ uzavírá Zvolánková.
