Jak to bylo s intimnostmi Nečase a Nagyové. Advokát Sokol hovoří k národu... A hlavně k Ištvanovi
23.6.2014, parlamentnilisty.cz, Libuše Frantová
Olomoučtí žalobci svalují vinu za zveřejnění intimních odposlechů mezi expremiérem Petrem Nečasem a jeho někdejší přítelkyní a současnou manželkou Janou Nagyovou na jednoho z obhájců v případu. Ale prezident Unie obhájců, advokát Tomáš Sokol upozorňuje, že obsah odposlechů uvedli sami žalobci, vedení olomouckým vrchním státním zástupcem Ivo Ištvanem, v usnesení o vynětí případu Libora Grygárka k samostatnému projednávání.
“Každé usnesení je veřejnou listinou. S tou si každý může dělat, co chce. A je odpovědností toho, kdo usnesení koncipuje, co tam napíše. Pravdou je, že usnesení obsahuje přepisy odposlechů, které jsou v kontextu s tou věcí naprosto k ničemu,“ kritizuje známý advokát v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.
Co říkáte situaci na Ministerstvu spravedlnosti? Může mít podle vás negativní vliv na justici, nebo tyto personální šarády ve vedení resortu výkon spravedlnosti neovlivní?
Přiznám se, že to, co se děje na Ministerstvu spravedlnosti, prostě nechápu. A jestliže to nechápu, nejsem schopný se v tom zorientovat. Je to samozřejmě hodně neobvyklá situace, nedokážu posoudit, kdo za to může, nebo jak se to stalo. Myslím, že výkon justice to neovlivní. Jedna věc je, co se děje v justici, a druhá, co se děje tzv. nahoře. Je to zřetelně nějaká personální šarvátka, která se lidí dole nijak nedotýká. Nedotýká se jich existenčně, platově, nedotýká se jich vůbec nijak. Myslím si, že si o tom nanejvýš podrbou u kávy a pak si půjdou po své práci.
Vyšetřování kauzy Nagyová vstoupilo už do druhého roku. Není to dlouhá doba na to, že policie nejméně půl roku před velkou razií odposlouchávala všechny aktéry, potom nasadila na zadržení osob a domovní prohlídky čtyři stovky policistů, vzala několik lidí do vazby? Vzhledem k razantnosti zákroku i významu politiků a osob, kterých se týkal, i důsledků, které přinesl, čekala veřejnost rychlejší vysvětlení.
Je potřeba vnímat, že to byly tři kauzy, z nichž jedna umřela v raném věku v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu. Otázka podle mého názoru je, že se nikdy neměla narodit, kdyby státní zastupitelství bylo jen o trochu opatrnější a víc myslelo dopředu. Druhá kauza je pro mne zcela nepřehledná, to je kauza pana Rittiga a spol., do té bych zařadil i pana doktora Grygárka, o té nevím vůbec nic.
Třetí je kauza Vojenského zpravodajství, tedy jak se říká kauza Jany Nagyové a spol. Po pravdě řečeno, razance toho zásahu byla podle mého názoru zcela evidentně nepřiměřená. Vzhledem k té razanci bych očekával, že bude rychle podána obžaloba. Z tohoto pohledu se to jeví delší, než by to mohlo být. Ale jinak to, že se nějaké vyšetřování vede rok, není u nás doba nijak nadprůměrně dlouhá. Kdyby šlo jen o to, že zahájili trestní stíhání a vyšetřovali obviněné, řekl bych, že to je doba tak nějak v toleranci, to bych se nevzrušoval. Ale na to, co kolem toho bylo za strašlivý humbuk, by se dalo očekávat, že to půjde rychleji.
Vy jste říkal, že jedna větev umřela v raném věku, předpokládám, že máte na mysli obviněné exposlance ODS z korupce. Ale ona vlastně úplně neumřela, protože stíhání bývalých poslanců Tluchoře, Šnajdra a Fuksy bylo kvůli jejich imunitě Nejvyšším soudem sice zastaveno, ale ze stejného činu byly obviněny další osoby - včetně premiéra Petra Nečase, které nejsou chráněny imunitou.
Ale to už je mimo moje rozpoznávací schopnosti, o tom já nic nevím. Státní zastupitelství to všechno původně vedlo jako jednu věc, takže jsem měl přehled, měl jsem nárok i na protokoly z výslechů exposlanců. Teď se to rozjelo po jiné koleji, a co se děje na této koleji, už nevím. Máte pravdu, že to neumřelo celé, že tam cosi zbylo, ale v jakém je to stadiu, nevím. Ale také by se dalo spekulovat, že i v této věci, vzhledem k té razantnosti a k tvrzení, jak to všechno je jasné, to trvá dlouho. Nicméně faktem je, že se čekalo na soudní rozhodnutí, jestli expremiér Nečas může být trestně stíhán nebo nemůže, takže bych to zase nepovažoval za něco abnormálně expresivního. Možná to mělo jít rychleji, ale principiálně bych to neviděl jako takový problém.
Jak vnímáte rozhodnutí Nejvyššího soudu, že je možné využít odposlechy i pro jinou kauzu, než pro kterou byly pořízeny?
Už v minulosti jsem říkal, že je to podle mne možné. I kdyby rozhodnutí soudu nebylo, mám z praxe zkušenosti, že byly u soudu akceptovány i odposlechy provedené v jiném státu. Podle trestního řádu může být důkazem všechno, co nějakým způsobem lze použít v trestním řízení a co může vypovídat o věci jako takové. To znamená, že když odposlech byl povolen, nebyl povolen výhradně za nějakým účelem. Samozřejmě by vznikl asi problém, kdyby důkaz s odposlechem měl být užit ve věci, ve které odposlechy nelze nařídit, protože se jedná o nějakou bagatelní záležitost. Ale jestliže se o nic takového nejedná, je odposlech použitelný, ať se to někomu líbí nebo nelíbí, takže mne to nijak nepřekvapilo. Je to na velmi podobném principu, jako kdyby při domovní prohlídce policisté našli evidentní důkazy svědčící o nějaké jiné trestné činnosti, na kterou nebylo podezření, tak by je také použili.
Žalobce Pavel Komár z olomouckého vrchního státního zastupitelství v televizních Otázkách Václava Moravce prohlásil, že telefonní hovor mezi advokátem a jeho klientem může být předmětem odposlechu, konkrétně mluvil o případu advokáta Davida Michala a jeho klienta Ivo Rittiga. Státní zástupce tvrdil, že když je navíc advokát v postavení obviněné osoby, může být odposloucháván. Souhlasíte s tímto názorem?
Nemyslím, že je to takhle možné říci. Pokud by byl povolen odposlech advokáta jako obviněného a současně povolen odposlech jeho klienta, pak by to byla docela zajímavá právní šaráda, ale k tomu nedošlo. Pokud jsem tomu rozuměl, jde o to, že trestní řád výslovně ukládá, že v případě, když se podaří zachytit obsah rozhovoru obhájce se svým klientem, musí být tento záznam okamžitě vymazán. A není tam žádná úprava, která by dopadala na případy, kdy nejde o rozhovor obhájce, ale jde o rozhovor advokáta se svým klientem třeba v civilní záležitosti. Mám pocit, že v dané věci ten rozhovor byl v době, kdy nebyl ještě nikdo obviněn, nemohl tedy být obhájce, tím se stává advokát až ve chvíli, když předloží plnou moc a vystupuje jako obhájce v trestním řízení. Jinak je to advokát a poskytuje právní rady. Státní zastupitelství na tom lidově řečeno rajcuje a říká, že když to není explicitně rozhovor obhájce s obviněným, můžeme to použít jako důkaz. Advokacie se na to dívá jinak, říká, že ochrana svěřovaných informací musí být širší a musí zahrnovat všechny případy, kdy se někdo svěřuje advokátovi se svými problémy, ať už je civilní, nebo potenciálně v oblasti trestního práva. My se domníváme, že by se na všechny tyto případy měl vztahovat stejný režim, jde o dva výklady, ale soud ještě takový důkaz neposuzoval a o takové věci nerozhodoval, takže o tom není autoritativně rozhodnuto.
To znamená, že by policie mohla teoreticky zdržovat sdělení obvinění z trestného činu, aby mohla odposlouchávat hovory podezřelého s advokátem a získávat důkazy proti němu?
Klient mi může říkat, já mám pocit, že budu obviněn, já se zeptám, proč si to myslíte, on odpoví: proto a proto. A udělal jste to? On řekne, že to udělal nebo že to udělal někdo jiný, ale protože ještě nemá sděleno obvinění, může to být odposloucháváno a použito jako důkaz v trestním řízení. A kromě toho je ještě celá škála situací, kdy se náhodně podaří odposlouchávat hovor právního zástupce s klientem v civilním řízení. Nikdo by nebyl moc potěšen, kdyby nějaké intimity, které si vyřizuje se svým advokátem třeba kvůli rozvodu, se najednou někde objevily, protože byl odposloucháván. Já myslím, že by tohle všechno mělo být chráněno stejným způsobem, protože nikde jinde ten rozdíl není. Například když se provádí prohlídka advokátní kanceláře, tak se také nerozlišuje, které věci jsou kryty tajemstvím, jestli jsou to věci civilní nebo trestní, ale hodnotí se pouze ten fakt, že jsou to záležitosti klientů. Stejně tak advokát, když musí odmítnout vypovídat, tak bez rozdílu toho, jestli se informace dozvěděl v civilní nebo trestní věci. Prostě má povinnost odmítnout vypovídat absolutně ke všemu. Stejně tak by to mělo být v tomto případě. Ale je nesporné, že zákon to říká tímto zužujícím způsobem. To je bez diskuze.
A jak se k tomuto problému staví zákon jinde ve světě?
Žádná komparace, kterou bych měl k dispozici, neexistuje, ale pokud vím, tak v rámci Evropské unie je výklad Evropského soudu takový, že je ochrana všech informací, které dáváme advokátovi. Ale po pravdě řečeno je to hodně krajové. Protože zase v jiné rovině - v souvislosti s praním peněz, u nás se používá výraz praní špinavých peněz - to mají v Anglii tak, že pokud se advokát něco takového dozví od svého klienta, nesmí ho ani varovat, ale musí ho jít udat. Strašná úprava. Když se mu klient svěří s něčím, co nasvědčuje tomu, že pere peníze, advokát nejenže ho nesmí zarazit, pane, to mi neříkejte, protože to já musím jít oznámit, ale dokonce ho nesmí zarazit a musí to jít oznámit. V každé zemi je to jiné. Ale ta základní mlčenlivost o tom, co se advokát dozvěděl v souvislosti s poskytováním právní služby v něčem, co už se stalo, se obecně vnímá tak, že ochrana informací by měla být absolutní. Samozřejmě to neplatí do budoucna, kdy by klient advokátovi oznámil, že někoho hodlá pozítří zavraždit, musí to advokát oznámit, tam nemá žádnou povinnost mlčenlivosti.
Olomoucký žalobce Komár také uvedl, že státní zástupci vědí, že záznamy odposlechů mezi expremiérem Petrem Nečasem a jeho tehdejší přítelkyní Janou Nagyovou předal jeden z obhájců novináři. Vědí, kdo to byl, ale odmítl sdělit jeho jméno. Nepřipadá vám zvláštní, proč tuto informaci žalobci tají?
To je docela složitá věc. Já bych upozornil na stanovisko Unie obhájců, kde jsme vyzvali, ať konkrétně uvede, o koho jde, nebo ať mlčí. Je porušením zákona o státním zastupitelství, pokud jsou takovým způsobem ostouzeni advokáti jako takoví. Mají-li žalobci pocit, že se nějaký advokát něčeho dopustil, ať to řeknou konkrétně a nahlas, nebo ať to minimálně předají České advokátní komoře, aby mohla šetřit, jestli nedošlo k nějakému porušení povinnosti advokáta. To je primární. Pokud něco říkám, tak by to nemělo být takovým tajnosnubným způsobem: My víme, ale nikomu to neřekneme. To není fér.
Druhá věc je, že si státní zástupci trochu hrají se slovíčky. Je přepis odposlechu, což je dokument, který dostává obhájce pro svého klienta, principálně s tím klient může nějakým způsobem naložit, až dokonce možná do té míry, že to zveřejní. Ale u odposlechů je to vysoce právně problematické, protože ani obviněný nemůže takové věci zveřejňovat, zejména jsou-li tam nějaké intimity. Kdyby se v odposlechu někdo ptal, kolik je hodin, a druhý mu odpověděl, že je tři čtvrtě na dvě, tak je to samozřejmě něco jiného. Nicméně advokát může něco takového udělat pouze a výhradně se souhlasem klienta. Kdyby se sám utrhl, to by bylo jedno z nejhrubších provinění povinností advokáta, kdyby prozradil něco, co se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právní služby, aniž by byl klientem zproštěn mlčenlivosti.
Ale i kdyby v této věci byl zproštěn mlčenlivosti, podle mého názoru jde o takové údaje, které by zveřejňovat neměl. A to víte, že já jsem v tomto směru poměrně liberální, my jsme s paní exministryní Parkanovou zveřejnili obsahy protokolů, já tu hranici mám posunutou někam jinam, ale tady už by to bylo přes tu hranicí. Ale státní zástupci říkají něco jiného, tam je potřeba to pečlivě číst. Oni říkají, že měl být tímto způsobem vynesen obsah usnesení z 6. 5. 2014. To je podle mého názoru hra se slovíčky, to jsme ani nezmiňovali v našem prohlášení, že každé usnesení, které je vydáváno, je veřejnou listinou. S tou si každý může dělat, co chce. A je odpovědností toho, kdo usnesení koncipuje, co tam napíše. Kdybych to bral striktně, tak bych musel říci: Vážení pánové, to jste to tam neměli psát. Pravdou je, že usnesení obsahuje přepisy odposlechů, které jsou v kontextu s tou věcí, to znamená vylučování části trestního řízení k samostatnému projednávání, naprosto k ničemu. Přesto to tam bylo. Ale je to veřejná listina, je to stejné jako soudní rozsudek, kdy soudce zvažuje, co ocituje do rozsudku. Tady se to vrací zpátky k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, pokud si stěžuje na to, že byl zveřejněn obsah usnesení, tak si stěžuje úplně zbytečně. Tam nejde o to, že by se to mělo nebo nemělo zveřejňovat, to už má svůj vlastní život.
Takže za to zveřejnění odposlechů by byli zodpovědní olomoučtí žalobci sami?
Ano, tak by za to byli zodpovědní sami. A muselo by být zřejmé, že v té souvislosti muselo být nezbytné tam tyto pikantnosti uvádět. Já tvrdím, že to vůbec nezbytné nebylo, a můžeme se bavit o tom, proč je tam dali. Novináři ten rozdíl mezi pojmy nezjistili, nevšimli si, že státní zástupci striktně hovoří o “zveřejnění usnesení“. A hovoří o tom, že obhájce “vynesl obsah usnesení“. Ale ten nemusel nic vynášet, to je veřejná listina, když si kdokoli požádá podle zákona 106 o toto usnesení, tak mu ho budou pravděpodobně muset poslat. Oni tak trochu mlží, nasazují obhájcům psí hlavu, že něco vynesli, ale současně jsou opatrní, protože říkají, že bylo vyneseno usnesení. Ale v tom by nebyl žádný problém. Já přepisy odposlechů mám od září loňského roku, je to tlustý svazek, jsou tam doslovně všechny přepisy. Kdybych to někomu dal, jsem zralý na kárné řízení, i kdyby mi k tomu klient dal souhlas. Protože tyto záznamy jsou jen pro účely trestního řízení, je to intimní atd. Ale celý povyk se najednou rozvinul poté, kdy státní zástupci přepsali část odposlechů do usnesení v procesní banální věci, že se vylučuje věc doktora Grygárka k samostatnému projednání, a tam z nějakých důvodů přepsali pár stránek těchto odposlechů. A teď se děje tato aféra.
Když jste se zmínil o Unii obhájců, v níž jste prezidentem, někteří kritici včetně státních zástupců upozorňují, že šest ze sedmi zakládajících členů obhajuje obviněné v této trestní kauze a že založení tohoto sdružení je účelová záležitost. Je to náhoda, že jste obhájci v této kauze, nebo je to logický důsledek toho, že máte pocit, že v této kauze došlo k různým excesům ze strany některých žalobců?
Žádnou jinou souvislost to nemá, než že tohle byl jeden z případů, kdy jsme se při soukromém hodnocení shodli na tom, že se tady státní zastupitelství chová excesivně, jde o některé případy a některé státní zástupce, v žádném případě to nechci generalizovat, nicméně jinou souvislost to nemá. To je moje prohlášení. Moje doporučení je, ať si každý zkusí uvážit, jaký by to mělo smysl, co bychom dosáhli tím, kdybychom činnost Unie obhájců spojili s touto věcí, když jsme za prvé každý na jiné lodi, něco jiného jsou zástupci exposlanců, kteří už nejsou stíháni, něco jiného jsem já, jenž zastupuje generála Páleníka, který je trestně stíhán v jedné větvi té záležitosti. Co bychom dělali? Že bychom v této věci ovlivňovali státní zástupce? My se jasně zaměřujeme na kritiku postupů, které jsou zcela evidentní, nesporné, a pokud možno v kauzách, které už skončily. Tady si nijak nepomůžeme, tady to skončí u soudu a tam si těžko můžu vyskakovat a říkat, můj klient je nevinný, protože já jsem členem Unie obhájců. To je přece blbost.
Proč vznikla vlastně Unie obhájců, když máte stavovskou organizaci - Českou advokátní komoru? Ta se nezabývá věcmi, na které se chcete zaměřit?
Když se bavíme o vytýkání obecných nebo systémových vad v činnosti orgánů činných v trestním řízení, ne ve vztahu k advokacii, tak to už podle mého názoru České advokátní komoře nepatří. Protože to je, jak jste řekla, stavovská organizace, hájí tedy zájmy advokátů, a za druhé je to zbytkový orgán veřejné správy, a to ve vztahu k správě advokátních věcí, tedy evidence, povolování činnosti, kázni, etice, odnímání licence. Ale my se tady dostáváme trochu přes tento rámec, protože říkáme, že ty systémové nedostatky nedopadají na advokáty, pak by to byla věc Advokátní komory, ale dopadají negativně na jiné lidi, na obviněné, na jejich rodiny. My kritizujeme něco, co si myslíme, že České advokátní komoře nepřísluší, a komora to vidí také tak. Komora tu není od toho, aby se vyjadřovala k veřejným pořádkům a k chybám některých státních orgánů nebo institucí obecně. Spolek je logickým pokračováním toho, kde Advokátní komora končí a nastupuje zájem jen některých advokátů, protože část advokátů to nemusí zajímat, chtějí mít klid, nechtějí se se státem hádat.
Takže kdokoli z advokátů, kteří se nebojí se státem hádat, se k vám může připojit?
To se právě děje. Máme webové stránky, advokáti se mohou hlásit, v současné době máme první setkání s novými zájemci.
