Myšlenkové monopoly na vrcholných soudech
23.6.2014, Lidové noviny, str. 15, Tomáš Richter
Nikdy nebyla vhodnější doba pro zrušení specializací senátů na Nejvyšším soudu než nyní, po rekodifikaci soukromého práva.
Za minimální pozornosti médií a veřejnosti provedl loni na konci roku Nejvyšší správní soud (NSS) zásadní organizační změnu – zrušil specializaci jednotlivých senátů. Tento krok by měl být impulzem k diskusi o specializaci senátů Nejvyššího soudu (NS). Ještě nikdy nebyla pro takovou diskusi vhodnější doba.
Profesní specializace má nepochybně významné klady a v řadě oborů je dnes nezbytná, má-li profese poskytovat odpovídající kvalitu služeb. Vurčité míře tato úvaha nepochybně platí i pro výkon veřejné moci včetně soudní. Existují agendy, u nichž by strany sporu určitě ocenily rozhodování spíše vysoce specializovaným odborníkem než „generalistou“.
Problém spočívá v tom, že soudce si na rozdíl od advokáta či jiného profesionálního poradce nevyberete. Je vám soudní soustavou přidělen stranami více méně neovlivnitelně, což je správné. V minulosti a bohužel i v současnosti totiž ve fungování tuzemské justice existuje řada odstrašujících příkladů perverzností, k nimž může soudní proces sklouznout, pokud si je některá strana sporu schopná „vybrat preferovaného soudce“.
Soudce je pánem po desítky let „Neprávníka“ to může překvapit, ale v této zemi platí bez ohledu na řečené, že již při zahájení civilního soudního sporu na soudu prvního stupně zpravidla víte, který soudce bude spor rozhodovat v poslední instanci – takzvaném dovolání. Je tomu tak proto, že rozvrh práce Nejvyššího soudu je (alespoň v civilních agendách) založen na principu přísné specializace – jednotlivé senáty NS rozhodují spory ze stále stejných právních institutů, lidově řečeno „paragrafů“.
Takové řešení umožňuje soudcům NS vysokou míru specializace, z níž by měly profitovat strany sporů. Současně však vytváří korupční riziko, jemuž se justiční systém na jiných soudních stupních snaží zabránit přidělováním sporů jednotlivým soudcům či senátům na principu rotace.
Navíc vytváří v jednotlivých oblastech civilního práva myšlenkové monopoly ovládané dvěma či třemi lidmi představujícími většinu příslušného specializovaného senátu. Tito soudci přitom ve svých funkcích nezřídka setrvávají třicet let či déle – tedy po dobu blížící se deseti volebním obdobím Poslanecké sněmovny. Rozhodující slovo o konkrétním významu právních pravidel však mají ve skutečnosti oni, nikoli parlament.
Neudržitelná situace Uvedené monopoly nejsou stoprocentní. Dostane-li se navzdory silné specializaci stejná právní otázka na agendu různých senátů NS a dospějíli k rozdílným řešením, musí být otázka postoupena takzvanému velkému senátu – pluralitnějšímu rozhodovacímu sboru soudců. Takový postup ale je právě s ohledem na silnou specializaci jednotlivých senátů spíše výjimečný.
Je nesporné, že specializace senátů NS vedla – přinejmenším v některých případech – v uplynulých zhruba deseti letech k pozorovatelnému zvýšení kvality argumentace v dovolacích rozhodnutích. Stejně nesporné však je, že tento výsledek neplatí ve všech senátech. (Monopol funguje z hlediska lidských motivací stejně neúprosně jak na trhu, tak i v soudnictví.)
Problém spočívá v tom, že vyšší kvality argumentace je dosaženo za cenu vzniku zmíněných myšlenkových monopolů. Zatímco za běžné dějinné situace může být tento „trade off“ přijatelný, po 1. lednu 2014 je spíše neudržitelný. K tomuto datu totiž nahradil parlament dosavadní civilní právo novými právními předpisy, jejichž význam bude muset být v příštích desetiletích hledán a nalezen v nesčetných soudních sporech, jejichž konečným arbitrem je právě NS. Ponechat interpretaci právních změn natolik epochálního rozsahu myšlenkovým monopolům složeným ze dvou či tří lidí se mi jeví stěží přijatelné. Přínosy myšlenkové plurality by zřejmě měly dostat přednost před přínosy přísné specializace, ačkoli náklady nebudou nulové. Právní změna má však již natolik enormní společenské náklady, že ty dodatečné na odstartování procesu „learning by doing“ a odstranění specializace na Nejvyšším soudu se mi zdají docela přijatelné.
Je třeba zdůraznit, že i po zrušení specializace civilních senátů Nejvyššího soudu a s ním související zrušení rozdělení „civilní strany soudu“ na občanskoprávní a obchodněprávní by kolegium NS nadále zůstalo specializovanou instancí ve smyslu rozdělení jeho soudců na civilněprávní a trestněprávní. (Například u Ústavního soudu obdobná specializace neexistuje.)
V tiskové zprávě ze 4. prosince 2013 zdůvodnil předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa zrušení specializace na tomto soudu mimo jiné následovně: „Zrušení specializace umožní širokou odbornou debatu ve všech agendách napříč celým soudem, zabrání nebezpečnému zakonzervování a ustrnutí judikaturního vývoje, parcelaci práva či neprovázanosti rozhodování mezi jednotlivými agendami.“
Rekodifikace soukromého práva je příležitostí, aby se nad stejnými otázkami zamyslel i Nejvyšší soud.
