Systém funguje, problém jsou lidé
16.6.2014, Mladá fronta DNES, str. 3, Pavel P. Novotný
Triky s insolvencí Podle Bohumila Havla, jednoho z autorů insolvenčního zákona, by lepšímu průběhu insolvenčního řízení pomohla větší kontrola
PRAHA Zákon o insolvencích máme dobrý, ale selhává jeho aplikace a také kontrola ze strany soudů. To si myslí Bohumil Havel, přední český odborník na insolvenční právo a spoluautor současného insolvenčního zákona. Podle něj zadrhává kvůli pochybení jednotlivců, zejména soudců a insolvenčních správců.
* Co říkáte na aktuální případ podnikatele Pavla Juříčka, který poukazuje na podivné praktiky v rámci insolvenčních řízení v Česku?
Překvapil mě, po pravdě. Ne že bych o podobných věcech neslyšel dříve, ale naivně jsem si myslel, že stav mysli účastníků insolvenčního řízení bude v roce 2014 jiný, než tomu bylo v 90. letech minulého století. Není. Ale myslím si, že problém je v právu, problém je v lidech, každá oblast má poctivé a nepoctivé, a to i aplikace práva. Myslím, že opakovaně selhává ochranný, kontrolní systém, ač ho zákony znají a předpokládají.
* Co máte přesně na mysli? Co konkrétně selhává? Kontrola soudu?
Selhává dohledová činnost soudu. Pod rouškou nezávislosti soudce se nehledí na jeho možná pochybení. Chápu, že mezi neznalostí, právním názorem, podceněním skutkového stavu a narušením rozhodovací nezávislosti je tenká linie, ale dokud ji budeme ignorovat, budeme mít kauzy, o kterých se zde bavíme.
* Takže si nemyslíte, že by u nás vznikl systém, který Juříček i jiní označují jako konkurzní mafii?
To neumím posoudit, jsem činný v právu soukromém, to předpokládá poctivost, jinak nemůže fungovat. Selhání jedince, a je jedno, že třeba i časté, neříká bez dalšího nic o tom, jaký je systém. Překvapuje mě ale nepoučitelnost, triky, které se takto používají, přece dnes už umí rozpoznat koncipient, proč ne kontrolní systém? Insolvenčních řízení běží desítky tisíc, systém funguje, excesy však ignorujeme. A ptejme se, proč to děláme.
* Když si však vezmete některé velké případy insolvencí, jako byla Sazka, OP Prostějov a další, které provázela řada sporů, nejsou společným znakem přece jen i některé systémové díry?
To je zajímavá otázka. Mám za to, že některé kroky, které se v těchto kauzách odehrály, nebyly věcí systémové vady, ale zneužitím či ignorováním práva. Chce-li někdo právo zneužít, udělá to, tomu nezabrání ani drakonické tresty. Insolvenční řízení je ve skutečnosti pouhé soukromoprávní řešení dluhu, byť jedoucí na podvozku soudního rozhodování, a jeho další formalizování či zpřísňování sice možná něčemu na čas zabrání, ale současně to těm poctivým zkomplikuje a zdraží život. Celé řízení platí věřitelé, a to nakonec zpravidla ti, co hrají poctivě.
* Jako spoluautor aktuální právní normy tedy nevidíte potřebu zapracovat do zákona některé nové kontrolní mechanismy?
Zákon byl kompromisem, výsledkem diskusí. Současně se jeho aplikace dnes mnohdy posunula jinam, než co bylo zamýšleno, což je asi logické, a výklad v čase se mění. Systémová novela se již udělala, po pěti letech účinnosti. Řada zlých jevů, od šikany, přes spekulativní přihlášky po nahodilý výběr správců, byla rozumně řešena judikaturou. Správce i soudce mají být profesionální odborníci, oba se v řízení starají o cizí majetek, zákon s tím dává jasné povinnosti, co chceme více? Přezkum každého kroku správce soudcem? Nebo věřiteli? Znovu se vracíme k nákladové složce, řízení platí věřitelé a částečně stát, každý nový druhý třetí kontrolní mechanismus celek prodražuje. Myslím, že zákon má mnoho použitelných mechanismů. Nevím, proč je státní správa nepoužívá.
* Pomohly by třeba změny systému nominace do všemocného věřitelského výboru, přísnější kontrola, zda insolvenční správce nepracuje ve prospěch úzké skupiny věřitelů, odkladný účinek třeba v případě incidenčních sporů, které často končí i několik let po rozprodání či likvidaci firmy?
Věřitelský výbor není vůbec všemocný a nemá být. To správci je často chtějí nechat vše schvalovat. Nezávislý správce, což je předpoklad, takový vliv sledovat nemusí, má jasné zákonné mantinely. Jenže řada věřitelů vůbec do výboru nejde, tedy tam logicky jdou jiní, aktivističtí, konzervativní... Odkladný účinek lze získat v rámci procesního práva a zde je jistě místo pro hlubší úvahu, nejen pro potřeby insolvenčního řízení. To je věc širší rekodifikace procesního práva. Jenže co když bude incidenční žaloba, tedy klasický spor, neúspěšná? Kdo ponese náklady toho, že kdysi se jaksi předběžně myslelo, že úspěšná bude? Vždy to má dvě strany.
* Ze slov ministerstva je patrné, že problém vidí zejména v systému nominace a výběru soudců a insolvenčních správců, a to i přes loňskou novelizaci. Hovoří o zavedení automatického elektronického generátoru, který by příslušné správce vybíral nahodile. Co si o tom myslíte?
Jsem členem expertní skupiny ministerstva pro insolvenční právo, nicméně skupina nebyla svolána ani za této vlády, ani za předchozí. Expertní názor se zjevně nechce. Pokud jde o výběr soudců a správců, jedna věc je generování jmen, druhá jejich odbornost. Již v roce 2005 jsme při tvorbě nového zákona prosazovali speciální centralizované senáty na reorganizace. Nepovedlo se a myslím, že to bylo znát na rozhodovací praxi. Osobně proti automatizovanému výběru nejsem, budou-li všichni stejně zdatní, což nejsou.... Ale má-li ministerstvo za to, že věc řeší automatizovaný systém, je to legrační předpoklad.
* Tématem je také odvolatelnost soudců, která se dnes řeší v obecné rovině. Právě v případě insolvencí, kde má soudce pochopitelně klíčovou roli, se tato otázka také nabízí. Sám říkáte, že problém některých případů je zejména problémem lidí.
Nejsem politik, tedy chápu soudce, když říkají, že to může zasáhnout do jejich nezávislosti. Nicméně to předpokládá odbornost a poctivost, nejsou-li, nejde o nezávislost, ale o selhání. Zcela souhlasím s úvahami, že má být zpřísněn případný následný systém trestů nejen pro soudce, ale i pro úředníky soudu a insolvenčního správce. Oni mají garantovat férovost procesu, u věřitelů je logické, že mají protichůdné záměry a jdou si, lidově řečeno, po krku. Vždy ale bude třeba zvažovat, co je pochybení a co korektní, byť odlišný právní názor.
* Při psaní současné podoby zákona jste se inspirovali v zahraničí? Neexistují v Evropě další nástroje, které by třeba přicházely v úvahu i pro českou praxi?
Právě systém sociální kontroly je jeden z nich – funguje a padá s prostředím, ve kterém se nachází. Právní transplantace je dobrá věc, ale nikdy nevíme, jak tělo cílového práva na cizí orgán zareaguje. Máme v zákoně většinu toho, co znají okolní insolvenční světy, a americký model u nás můžeme těžko více rozvíjet. Navíc, u nás je zvykem, že každý je rychle expert na vše – vidíme to na novém soukromém právu, každý ho umí, každý ho chce přepisovat, a je jedno, že se soukromému právu věnují posledních pár měsíců. Myslím, že právní schéma je nastavené, můžeme řešit detail, ale nic zcela nového nepřineseme. Změny musí nastat, ale zejména v rámci kontroly správce a soudu, v rámci procesního práva, v rámci dalšího vzdělávání soudců či orgánů činných v trestním řízení a podobně. Možná bychom také měli vytvořit další senát na Nejvyšším soudu, aby probíhala vnitřní oponentura.
* Už jste to trochu naznačil. Jak nyní spolupracujete s novou vládou? Byl jste dlouhá léta členem Legislativní rady vlády, řešíte aktuálně nějaké změny v této oblasti?
Jak jsem zmínil, komise pro insolvenční práva nebyla od nástupu nové vlády svolána. Obdobně se mluví o novele soukromého práva, ale netuším, kdo a co píše. Výkřiky v tisku, ať již v otázkách nejmenování toho či onoho předsedy soudu, nebo zrušení svěřeneckých fondů, či „oprava“ nového občanského zákoníku, nejsou sděleními, která lze oficiálně přezkoumat a která třeba v oblasti insolvenčního práva cokoliv řeší. Neslyšel jsem o žádné aktivitě, která by měla snížit excesy, jako je ten, o kterém se dnes bavíme. V rámci Legislativní rady vlády jsme jistě připraveni nad finálními texty diskutovat, ale stěžejní diskuse má probíhat dříve než před branami vlády.
