Jsme nestranní, tlaky zvenčí nás neovlivní
14.6.2014, Brněnský deník, str. 11,Kateřina Perknerová
Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana nechává nekonkrétní kritika chladným a Deníku k tomu řekl:
Praha – Doktor práv Pavel Zeman v televizi či na tiskových konferencích působí jako člověk bez úsměvu, emocí a politických preferencí. Ctí právo a profesionalitu. Při osobním styku zjistíte, že je nejen zcela kompetentní, ale také vtipný, galantní, široce vzdělaný. Muž na svém místě a ještě něco navíc, říkáte si s pocitem, že státní zastupitelství je tentokrát opravdu v dobrých rukách.
* Ministerstvo spravedlnosti se otřáslo sporem mezi Helenou Válkovou a Hanou Marvanovou, přičemž ve hře jsou tak zásadní věci jako jmenování předsedů krajských soudů nebo exekuční norma. Jak je to důležité s ohledem na finální fázi přípravy zákona o státním zastupitelství?
S paní ministryní Válkovou jsem se několikrát sešel nad zákonnou předlohou, kterou v podstatě vytvořilo Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ). O obsahu těch debat nechci podrobně hovořit, protože jsme se dohodli dát si bobříka mlčení, než bude předložena definitivní verze.
* Helena Válková ho ale nedodržela. V neděli v televizi uvedla, že z hlediska struktury státního zastupitelství jsou ve hře tři možnosti, přičemž sama preferuje jiné uspořádání než vy, konkrétně ponechání čtyřstupňové soustavy a posílení vrchních státních zastupitelství.
S ohledem na vývoj situace na ministerstvu spravedlnosti rozhovory na toto téma poslední měsíc a půl neprobíhaly, předpokládám, že se k nim vrátíme i s novým panem náměstkem pro legislativu Pelikánem. Častokrát se to prezentuje tak, že Zeman a Bradáčová jsou pro zrušení vrchních zastupitelství, ministryně je proti a zbytku je to jedno. Užitečnější by bylo položit si otázku, co v této zemi chceme, jak dostupná má být justice pro občany, jak dlouho má trvat trestní proces, jak má co nejefektivněji fungovat státní zastupitelství.
* Vy jste přesvědčen, že když bude soustava třístupňová, zodpovíme všechny tyto otázky pro občany příznivěji?
Myslím, že to bude příznivější. Není to tak, že současný systém nefunguje, ale v případě redukce by mohl fungovat lépe.
* V jakém smyslu?
Uvedu několik příkladů. Vyšší stupeň státního zastupitelství vždy vykonává dohled nad tím nižším, takže cesta od nejvyššího k okresnímu je poměrně zdlouhavá. Nebo další věc. Představte si, že podáte na NSZ trestní oznámení, my ho přijmeme, shledáme ho důvodným, ale zjistíme, že nejsme věcně ani místně příslušní, a tak ho předáme na vrchní stupeň. Tam se to opakuje, jde to na kraj a až poté váš podnět skončí na okrese.
* A konkrétní policista to dostane na stůl mnohem později.
Řekněme, že zdržení může být několik dnů i týdnů. Je evidentní, že takový systém je poněkud těžkopádný.
* Neplatí tudíž argument prezidenta Miloše Zemana, který tvrdí, že je nerozumné rušit něco, co funguje a má výsledky, v tomto případě Vrchní státní zastupitelství v Praze a Olomouci pod vedením Lenky Bradáčové a Ivo Ištvana?
S tímto argumentem bych úplně nesouhlasil. Co nejefektivnější systém se musí nastavit bez ohledu na to, kdo v něm momentálně působí. Výběr lidí je samozřejmě podstatný, neboť sebelepší systém selže, když ho nebudou tvořit kvalitní osobnosti. Nemůžeme ovšem stavět na těch, které tam jsou nyní, nebo snad nikdy nemohou odejít, unavit se, zkazit se?
* Jak se rýsuje podoba protikorupčního speciálu, vznikne jako útvar při NSZ?
Může to být oddělená část NSZ nebo samostatné státní zastupitelství s centrální působností. Základní otázka opět zní, co od něj požadujeme. Pokud chceme účelně bojovat s korupcí a hospodářskou kriminalitou, musí mít tento úřad působnost na celém území ČR a je nutné v něm koncentrovat nejlepší mozky ze všech státních zastupitelství. Tito lidé musejí mít zkušenosti i kapacitu na takovou práci a zároveň vědět, že tam nebudou nadosmrti. Každý člověk by měl mít základní míru jistoty, ale také určitou míru nejistoty, aby podával konstantně výborný výkon. Když tomu tak nebude, půjde o stupínek níž.
* Aby nešlo jen o útvar na oko, bude mít k dispozici i nejlepší policejní mozky?
Nepochybně. Centralizace informací je podstatná. Díky tomu se mohou propojit zdánlivě nesouvisející kauzy. Třeba v daňové kriminalitě tak lze pochytat nejen bílé koně, ale reálné organizátory, což je vždy důležitější. Pokud tedy tento protikorupční speciál vznikne, o čemž musejí rozhodnout politici, pak by měl spolupracovat s policejními složkami, které si vybere. Budeli na útvaru patnáct dvacet státních zástupců, půjde o skupinu lidí, kteří si mohou důvěřovat, bez obav si vyměňovat informace. Tyto sociální aspekty nepodceňujme, neboť pro takovou jednotku jsou zásadní. A to se týká i spolupráce s policisty, s nimiž je bude pojit nejen pouto odbornosti, ale také důvěry.
* Říkal jste, že nastavení systému je podstatné, ale bez kvalitních lidí stejně nebude fungovat. V posledních letech jsme to zažili téměř v přímém přenosu. Obrat nastal s vaším příchodem, návratem Ivo Ištvana, s výměnou Vlastimila Rampuly a Libora Grygárka za Lenku Bradáčovou a Adama Bašného. Je jasné, že nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti. Jak je to ale u těch nižších stupňů, kde na žalobce není tolik vidět, ale pro funkčnost zastupitelství jsou klíčoví?
Vedoucí soudní funkcionáři se jmenují na základě výběrových řízení, která zatím u státních zástupců zavedena nejsou. Funguje to tedy tak, že vyšší stupeň soustavy vždy navrhuje vedoucího státního zástupce nižšího stupně a všechny jmenuje ministr spravedlnosti. Kandidáti se vybírají na základě pohovorů, doporučení a osobní zkušenosti.
* V tom případě jde o velmi subjektivní záležitost.
Může se to tak jevit, ale ujišťuji vás, že každý vedoucí státní zástupce se vždy snaží pozici šéfa podřízeného stupně obsadit co nejschopnějším člověkem. Tato jednoduchá úvaha vyplývá z toho, že tím mu odpadá spousta starostí. V návrhu nového zákona by ovšem navrhovaní funkcionáři měli vycházet z výběrových řízení. Za ještě důležitější považuji pevné zakotvení funkčního období. Dnes je člověk jmenován, a pokud sám nerezignuje nebo neprovede něco obzvlášť ohavného, za co by mohl být kárně či trestně stíhán, zůstává tam až do 70 let. To podle mě není ideální, myslím si, že funkční období by mělo být pro nejvyššího státního zástupce desetileté, pro ostatní vedoucí funkcionáře sedmileté.
* Ministryně Helena Válková zdůrazňuje, že nový zákon má sice podpořit nezávislost státních zástupců, ale též posílit jejich odpovědnost. Je fakt, že když žalobci před soudem neuspějí, jejich důkazy jsou nedostatečné a kauza skončí osvobozením, tak jen pokrčí rameny a řeknou, že zkrátka měli jiný právní názor.
Často se říká, že když státní zástupce neuspěje u soudu, měl by za to být odpovědný. To je stejné, jako kdybychom řekli, že když prohraje obhájce, nedostane zaplaceno, eventuálně ještě doplatí.
* Proč ne?
Netvrdím, že některé advokátní kanceláře nepracují na principu odměny za úspěch, ale rozhodně to není běžné. Opět si musíme říct, co chceme a čeho můžeme za současných podmínek dosáhnout. Trestní proces je u nás ovládán zásadou legality a oficiality, která znamená, že státní zástupce musí stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví. Trestní řízení má několik fází. První končí rozhodnutím, zda bude člověk obviněn, nebo ne. Pokud státní zástupce případ odloží, znamená to, že nezjistil okolnosti nutné pro zahájení trestního stíhání, chyběly třeba důkazy, pachatel je neznámý, věc byla promlčena. V opačném případě je státní zástupce povinen podezřelého člověka obvinit. Další fáze řízení je před podáním obžaloby, kdy buď řízení zastavíte, nebo ho postoupíte na přestupek. Pro to jsou dány dost striktní procesní podmínky. V opačném případě musíte věc žalovat. Řízením před soudem vrcholí právo na spravedlivý proces, poněvadž tam se obžalovanému dostává beneficia, že stojí před nezávislým soudcem.
* Sám říkáte, že žalobce si dvakrát může rozmyslet, zda věc dovede až před soud. Když tam neuspěje, pak to pro mě jako pro laika svědčí o jeho špatné přípravě či neschopnosti.
Dobře, pak ale změňme zásadu legality na zásadu oportunity. Státní zástupce tak nebude mít zákonem uloženo, že musí stíhat, ale bude na jeho zvážení a výběru, zda bude, či nebude stíhat. Jistě se bude držet nějakého nastavení trestní politiky, ale vyhodnocení důkazní situace bude jen na něm. V tom případě musíme všem občanům jednoznačně sdělit, že ze sta tisíc současných trestních stíhání jich bude polovina.
* Čili pocit nespravedlnosti ve společnosti by se vlastně zvýšil?
Domnívám se, že ano. My tu nejsme jen proto, abychom stíhali obviněné, ale také kvůli šetření práv poškozených, kteří se připojují se svými nároky k trestnímu řízení, jež jsou okamžikem vykonatelného rozsudku naplněny. Toto si musíme rozmyslet, protože při zásadě oportunity velká část kriminality stíhána nebude. Ochabne represe, ale také prevence. Stát by přestal občanům garantovat poměrně velkou míru represe, na kterou jsou zatím zvyklí.
* Vysvětlíte to?
Stačí se podívat do státu, jako je Holandsko. Když jsem tam působil, vykradli mi v garáži auto, což pro mě byla zajímavá zkušenost. Došel jsem na policejní stanici, oznámil, že došlo k trestnému činu, a policisté se zeptali: No a stalo se vám něco? Řekl jsem, že ne, že mi jen vykradli auto. Tak mi poradili, ať si na internetu stáhnu formulář, vyplním ho a odešlu na pojišťovnu. To jsem odmítl, žádal jsem, aby šli se mnou, nabrali stopy, udělali daktylku atd. Oni na mě koukali a ptali se, odkud jsem? Odpověděl jsem a oni se shovívavě uvolili k tomu, že když vůz přivezu, podívají se na něj. Nakonec těch sto metrů ke mně ušli, ale neudělali ani fotku, podívali se na zámek, stáhli okýnko a znovu mi řekli, ať si vytisknu formulář, že mi na něj dají razítko. Důrazně mi oznámili, že po nikom pátrat nebudou, a to i na moji námitku, že to může být začátek nějaké šňůry vloupaček. Oni nevěřícně opáčili, že snad jsem pojištěný, tak o co mi jde.
* Lupiči je zkrátka nezajímali.
Tito ne. A já říkám, že v případě změny pohledu na trestní řízení se musíme připravit na podobný přístup, a to i u závažnější trestné činnosti, než je vykradení auta.
* Zeptám se tedy jinak, protože pocit frustrace se dostavuje pokaždé, když státní zástupce odchází od soudu poražen a velká ryba – jako v případě exministra obrany Martina Bartáka – se nejen směje, ale ihned vypočítává miliony, jež bude po státu žádat. Kolik obžalob u nás končí osvobozením?
Vytáhl jsem si statistiku a podle ní to v předminulém roce byla čtyři procenta případů a loni dokonce jen tři.
* To je překvapivě nízké číslo.
Jistě, zvláště když si uvědomíte, že v našem státě máme ročně 300 až 330 tisíc trestních řízení, z toho třetina se dostává před soud čili zhruba sto tisíc. Pokud tři čtyři procenta z nich končí zproštěním, jde o velice dobrý výsledek. Mediální harašení zbraněmi a volání po odpovědnosti za výsledek je možná dáno tím, že některé známé věci končí zproštěním, ale třeba také tím, že se o nich hodně mluví na začátku a daleko méně po odsouzení. Podívejte se na kauzu metyl, která za necelé dva roky od spáchání trestného činu skončila odsuzujícím prvoinstančním verdiktem. Podobně dopadl soud v Českých Budějovicích, který řešil vojenské zakázky, v nichž bylo 52 obžalovaných a pouze tři zprošťující rozsudky. Úspěchy jsme zaznamenali v záležitostech daňových podvodů nebo bývalého poslance Petra Wolfa, který byl pravomocně odsouzen na šest let a ke splacení pěti milionů korun.
* Na druhou stranu si právě v těchto dnech připomínáme roční výročí policejního zásahu na Úřadu vlády, který zásadně ovlivnil politickou scénu v Česku. Petr Nečas podal demisi, konaly se předčasné volby, vládne nám zcela jiná sestava, zato výsledky práce policistů a žalobců jsou poměrně mizivé. Politici ODS stále hlasitěji hovoří o prokurátorské republice, vládě plukovníků a podplukovníků, Ištvanově taktovce. Nově ustavená Unie obhájců ČR hovoří o tom, že „pomyslné vahadlo se naklonilo trvale a značně na stranu represivních složek“. Dovedete si představit, že takto zlomová věc může skončit nepodáním obžaloby nebo zproštěním?
V tomto směru nechci vůbec předjímat, jednak to dělám nerad, jednak žádné spekulace vyslovovat nemohu, neboť v té věci vystupuji jako stížnostní orgán pro fázi přípravného řízení trestního.
* Přesto mi jako hlava celé soustavy státního zastupitelství jistě můžete říct, zda cítíte v posledních týdnech zvýšený tlak na orgány činné v trestním řízení, jmenovitě pak na návladní z Vrchního státního zastupitelství Olomouc?
Osobně se mohu domnívat, že volání po odpovědnosti státních zástupců se zvedlo právě během vyšetřování této kauzy. Koneckonců o mnohém vypovídá, že v Unii obhájců sedí většina advokátů, kteří zastupují obviněné v této věci. Státní zastupitelství je ovšem nastaveno tak, že postupuje nestranně a případnými tlaky se nenechává ovlivňovat.
* Tomu rozumím, ale nemyslím, že pasivita je nejsprávnější odpovědí. Zvláště když šéfové unie advokátů Sokol, Gřivna, Vlk, Toman či Nespala hovoří o ztrátě sebereflexe žalobců, systémových chybách, kdy namísto omluvy či kárných řízení přichází snaha je legalizovat.
Při vší úctě k panu kolegovi Sokolovi a všem zúčastněným advokátům má pro mě jejich vyjádření zhruba stejnou relevanci, jako když někdo řekne, že se krade. Jde o konstatování velmi obecného charakteru. Je to soukromá aktivita těchto advokátů, kteří si založili spolek. Tato příliš silná vyjádření podle mě opomíjejí fakt, že advokáti, státní zástupci i soudci jsou příslušníky jednoho stavu a možná bychom se všichni měli zamyslet, jak jako jeho příslušníci vystupujeme vůči veřejnosti. Domnívám se, že bychom mu měli dělat čest. Majíli někteří advokáti konkrétní poznatky, nechť je přepošlou příslušným orgánům státního zastupitelství. Pokud my máme dojem, že se advokáti chovají nekorektně či neeticky, též upozorňujeme advokátní komoru, která může dále konat.
* Nebyla bych na právnický stav tak příkrá, naopak jsme svědky výjimečného jevu, kdy se justice nebojí sáhnout do svých řad, před několika dny byl k pětiapůlletému trestu vězení odsouzen soudce Josef Knotek, obviněn je exnáměstek vrchního pražského žalobce Libor Grygárek. Ledy se tedy evidentně hnuly. Otázka je, jestli se nehnuly až moc a někteří žalobci či policisté neztratili zábrany a nestíhají hlava nehlava každého, o něhož podezření jen zavadí?
Státní zástupci jsou limitováni zákonem a soudem. Ten nám přece vždy stanovuje mantinely, za něž jít nemůžeme. Koneckonců i v kauze Nagyová soud státní zástupce výrazně limitoval. Nejvyšší soud, s jehož rozhodnutím nemusíme souhlasit, ale respektovat ano, jasně řekl, že exposlanci jsou v dané věci kryti indemnitou, a tudíž vyňati z trestního stíhání. To vymezilo naší práci jasný koridor.
* Zákon a soud jsou tak pro vás garancí, že žádné meze nebudou překročeny?
Bezesporu.
