Advokát má mít široký záběr
14.2.2014, Právní rádce, str. 8, Jan Januš
S Janem Brožem, Právníkem roku 2013 a partnerem kanceláře Brož & Sokol & Novák, o milnících v jeho kariéře i současné advokacii.
* Při takto významném ocenění, uvedení do právnické síně slávy, mívá člověk často tendenci bilancovat. Které okamžiky určovaly vaši právnickou kariéru?
Bylo jich hned několik. První z nich spočívá v tom, že jsem se rozhodl pro práva. Původně jsem totiž začal studovat na VŠE. V té době – na střední škole – to totiž vypadalo, že studium práv a uplatnění se v praxi a životě je příliš ovlivněno neblahými 50. lety.
Samozřejmě to bylo trochu dáno i mým otcem – také právníkem –, který mi v té době studium práv nedoporučoval, a to až důrazně slovy, že mi „zakroutí krkem“. Měl pro to své důvody. Šel jsem tedy na ekonomii, ale po dvou letech jsem zběhl na práva. Rodiče to nevěděli, dozvěděli se to, až když jsem tam už studoval, ale krkem mi už nezakroutili, protože režim se uvolňoval a blížil se rok 1968.
Druhý zlomový bod byl po skončení studia, když jsem se rozhodoval, co budu dělat. Chtěl jsem do advokacie. Soudnictví ani prokuratura mě příliš nelákaly, zdály se mně příliš „politické“. Měl jsem představu, že bych rád své úspěchy a neúspěchy denně vyhodnocoval sám, respektive byl hodnocen svými ? klienty. Jakákoli služba v pracovním poměru v nějaké socialistické organizaci znamenala, že tomu tak nebude. V tom mě posléze utvrdilo i mé několikaleté zaměstnání ve strojírenství, neboť pro takzvaný status quo jsem se o přijetí do advokacie snažil čtyři roky. Podařilo se to až v roce 1975. A pochopitelně po 14, 15 letech v advokacii před rokem 1989 byla posledním zlomovým bodem privatizace advokacie.
* Před rokem 1989 jste působil v jedné advokátní poradně s Tomášem Sokolem nebo Otakarem Motejlem. Jak na to období vzpomínáte?
Svým způsobem se dá říct, že ty časy byly v mnohém bezstarostnější. Konkurence v advokacii nebyla taková jako dnes. Advokátů v Praze bylo přes 200. Všichni jsme se znali. Věděli jsme, kdo jaký je, s kým se dá komunikovat férově a kdo má naopak s výkonem advokacie eticky trochu problém. Nemuseli jsme se jako teď starat o ekonomické otázky, i získání klientely bylo jednodušší. O mnohé věci z hlediska organizace se staralo tehdejší Městské sdružení advokátů. Z tohoto pohledu byl ten život jaksi idylický. Pokud jde o vlastní odborný záběr, tak ten byl podstatně užší. Občanský zákoník nepředpokládal takovou složitost všech materií jako současný. V trestním právu to bylo také jednodušší, nedocházelo například k odborně komplikovaným ekonomickým trestným činům, byly uzavřeny hranice, takže nedocházelo ani k přeshraničním trestným činům. Obchodnímu, tehdejší terminologií hospodářskému právu, se advokáti prakticky nevěnovali. Advokacie byla jednodušší z hlediska jejího výkonu. Politické poměry v 80. letech samozřejmě tak idylické nebyly.
* Advokátní poradna č. 2 byla také spojena s obhajobou disidentů…
Byla. Snažili jsme se tyto věci přejímat na plnou moc. Nedělat úhybný manévr ve smyslu „ať jsme raději ustanoveni ex offo“. Nebylo považováno za příliš korektní udělat takovou výhybku. Tímto směrem se angažovalo podle mého odhadu 10 procent pražských advokátů a z nich šest sedm v rámci naší poradny.
* Jak složité pro vás tehdy bylo se k něčemu takovému odhodlat?
Složité… Člověk si v rámci kolektivu těchto korektních advokátů říkal, že se bude taky takto angažovat, a postupně k tomu jejich příkladem dospěl. Samozřejmě věděl, že jeho kroky jsou sledovány. Bylo to takové vnitřní vymezení, kam až v té obhajobě můžu zajít. Shodou okolností jsem se o tom nedávno bavil s jedním mimopražským kolegou a shodli jsme se, že jsme mohli realizovat v rámci obhajoby prakticky všechno, jen se to muselo umět dobře zaobalit. Aby to vyplynulo ze situace a advokát nemohl být házen do jednoho pytle s obviněnými. Samozřejmě byly jistě i extrémní případy, ale k těm jsem se nedostal.
* I po revoluci jste pokračoval s Tomášem Sokolem. Jak jste se k sobě dostali?
Když došlo k privatizaci advokacie, byl můj už tehdejší kolega Sokol vystřelen do pozice městského prokurátora v Praze a posléze do pozice ministra vnitra. Začal jsem tak působit sám. S tím, že až to situace umožní, začneme advokacii vykonávat společně. Kolega Sokol svoji „misi“ považoval vždy za dočasnou a chtěl se do advokacie vrátit. To se stalo v roce 1992.
* Zmínil jste porevoluční kariéru Tomáše Sokola ve veřejné sféře, vás tohle nelákalo? Věděl jste, že chcete zůstat advokátem?
Musím říct, že mě to nelákalo. Možná ale za tím také bylo ne úplně vědomé rozhodnutí, že když jsme si s Tomášem Sokolem řekli, že to spolu zkusíme, tak jeden z nás musel zůstat v kanceláři. Ale nešlo o nic násilného. A přestože jsem v posledním desetiletí měl dvakrát nabídku na politickou kariéru, tak jsem nakonec stejně odmítl. Svoji roli také sehrála současná velikost kanceláře. Tomáš Sokol je mediální tváří a spíše pracantem na poli práva. To se odráží i v klientele a růstu kanceláře. Moje pozice se postupně měnila, vlastní klientela se také rozrůstala, k tomu jsem „přibral“ povinnosti v advokátní komoře, do kanceláře přišel další společník exministr Jiří Novák a moje pozice doznala změny, že jsem se do značné míry stal „manažerem“ kanceláře s 30 právníky. Navíc ty politické nabídky byly na dobu určitou.
* Sám jste zmínil, že doktor Sokol je mediálně známou tváří. Je patrně jedním z nejznámějších advokátů mezi neodbornou veřejností. Jaký to má význam pro vaši kancelář?
Je to samozřejmě důležité v tom pozitivním slova smyslu, protože jeho známost také vytváří možnost další klientely. Na druhou stranu tato mediální stránka věci může mít někdy i svá negativa, protože se na mediálně známějšího advokáta svede všechno, co ani není pravda a může to být negativní. Ale ve výsledku i negativní reklama je dobrá a má svůj smysl. S tímto vším člověk musí při společném výkonu advokacie, který je někdy, jak já v uvozovkách říkám, horší než manželství, počítat.
* Loni už jste nekandidoval do představenstva České advokátní komory. Takže teď se budete věnovat advokátní kanceláři?
Ano, po 20 letech v představenstvu, z toho po 11 letech jako místopředseda komory, jsem se rozhodl opustit volené funkce. Teď se budu dále věnovat kanceláři a trochu zvolním tempo. To, co jsem věnoval advokátní komoře, nebudu přesouvat do kanceláře, ale o to zvolním. Navíc, jak jsem již uvedl, jsem se vzdal jen volených funkcí, takže mi ještě nějaké penzum práce v rámci komory zbylo.
* Po uvedení do právnické síně slávy jste se nechal slyšet, že vás to opravdu překvapilo. Jak to na vás působí teď s odstupem několika dní?
Vždy jsem byl spíše praktik, nikdy jsem se nevěnoval vědecké činnosti a ani nijak výrazně nepublikoval. Z tohoto pohledu v tom cítím ocenění tradičního způsobu výkonu advokacie se širokým záběrem, který jsem vždy preferoval. Ne nějaké úzké specializace, ne že advokát musí být akademicky činný či se účastnit legislativního procesu, eventuálně se politicky angažovat. Rovněž jsem rád, že bylo oceněno to, jaké jsem měl a prosazoval představy o celkovém směřování advokacie po roce 1990.
* Mluvíte o širokém výkonu advokacie a o tom, že má advokát znát právo v co nejširších souvislostech. Jak je ale v současné době, kdy vychází kolem 500 právních předpisů ročně, možné udržet si přehled ve všech právních oblastech?
Mnoho z těch právních předpisů ve Sbírce se týká určitých částí právního řádu, které nejsou v rámci advokacie často frekventovány, respektive se jimi zabývají jen advokáti výjimečně. Ze všech právních předpisů je jen část stěžejních. Je zapotřebí si udržet základní informace. Znalost, co se kde děje, protože pak se ke konkrétnímu případu lépe studuje, respektive řeší věc konkrétního klienta. Obzvlášť, když novelizace jsou tak časté, že mnohdy bohužel ani zákonodárce neví, co platí. Mnoho věcí je rovněž takových, že člověk díky svým zkušenostem ví, jak je daná materie zhruba upravena. Krátké nahlédnutí do zákona pouze zpřesní jeho názor. Není ani možné znát celý právní řád, dokonce to zaznělo i u Ústavního soudu, kdy tuším profesor Musil se vyjádřil tak, že už začíná být otázkou, zda bude možné dále uplatňovat starý princip „neznalost zákona neomlouvá“.
* Jak vnímáte nový občanský zákoník?
Vždy jsem prohlašoval, že nový předpis je potřeba. Je jen škoda, že k takové změně nedošlo před 15 20 lety. Tehdy by byla i ze strany veřejnosti lépe přijata, protože jsme zažívali i přerod hospodářský a ekonomický. To bylo v 90. letech. Pokud by došlo k naplnění základní premisy zákona, že dojde ke zlepšení celkového ovzduší, morálky a dodržování závazků, tak by to bylo jedině dobře. Přál bych si, aby ta norma byla principiálně na mnoho let neměnná. Na druhou stranu si uvědomuji, že určité úpravy technického charakteru budou nutné už v poměrně blízké době. Celkově mohu říct, že kodex vítám a trochu lituji, že nebyl přijat dřív. Uvědomuji si, a nejenom já, že bude muset být trochu doladěn, ale hrozně bych si přál, aby jeho zásady nedoznaly nějaké výrazné změny. V tomto směru také vítám novelu jednacího řádu sněmovny, který má zakázat přílepky k zákonům. Je kuriózní, že se nám nyní stává, když přijímáme nového koncipienta a zeptáme se ho, jestli má zkoušku z nového občanského zákoníku, a on přisvědčí, že ano, tak mu říkáme, že je momentálně dál než my. Je to v tomto kontextu trochu smutné, když se po 40 letech praxe člověk dostává na úroveň studenta právnické fakulty. To se třeba medikům stát nemůže.
* Myslíte, že ta novela by měla přijít už letos, nebo by se měl nechat nějaký čas?
Neměla by být uspěchaná. Abychom nenovelizovali něco, co se dá vyjudikovat. Domnívám se, že právě rozhodovací praxe bude správnou metodou, jak některé oblasti vyložit. Přikláněl bych se k tomu, aby se případná technická novelizace skutečně týkala opravdu zjevných problémů, třeba pojmových nesrovnalostí. Měli bychom s ní ale počkat alespoň rok.
