Vylepšení dosavadní judikatorní praxe
27.11.2013, Parlamentní magazín, str. 18, Tomáš Sokol
Bude asi symptomatické, že mediální informace o novinkách, které přináší nový občanský zákoník (NOZ), se soustředí spíše na kuriozity než na opravdu zásadní ustanovení. Jednou z opravdu významných norem, o nichž, pokud vím, zatím nikdo ani nemukl, je ustanovení § 13 NOZ. Podle něj „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní pfiípad bude rozhodnut obdobně jako jiný právní pfiípad, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní pfiípad rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodů této odchylky.“
Ustanovení je zvláštní hned z celé řady důvodů. Především neupravuje žádné vztahy či vzájemná práva a povinnosti osob v rámci soukromého práva, ale v podstatě ukládá soudům, jak mají soudit. Konkrétně, když už jeden soud nějak rozhodl, stejný případ by jiný soud měl rozhodnout stejně. Anebo své, tedy odlišné, rozhodnutí náležitě odůvodnit. Ustanovení ani nemá strukturu klasické právní normy, neboť neobsahuje žádnou sankci. Neříká například, že rozhodnutí soudu, které nebude respektovat ustanovení § 13 je neplatné, neúčinné apod. Prostě jen dává na vědomí, co má občan právo očekávat.
To je úprava v našich poměrech takřka revoluční. Až doposud jsme se dopracovali v tom, čemu se říká judikatura, k závěru, že by rozhodnutí soudu měla být, pokud možno, předvídatelná. Zejména, pokud už Nejvyšší soud ČR (NS ČR) rozhodl určitým způsobem, mělo by být takové rozhodnutí v obdobných případech respektováno. Mimochodem, pojem judikát u nás obecně znamená jakékoliv soudní rozhodnutí, v užším slova smyslu rozhodnutí vyššího soudu, které je nějak významné pro další rozhodovací praxi. V tomto kontextu právní teorie dokonce hovoří o tom, že bezdůvodné opomenutí rozhodnutí NS ČR (míněno v rámci rozhodování o stejné věci u jiného - nižšího soudu) nese rysy jurisdikční libovůle. Současně ale u nás platí, že soudní rozhodnutí nejsou pramenem práva, tedy že rozhodnutí soudu je závazné pro ty, kdo byli účastníky rozhodovaného sporu, ale pro někoho dalšího.
Výjimku tvoří rozhodnutí Ústavního soudu, ale pro zjednodušení je pominu. Nicméně máme vertikální soustavu soudů, standardně dvoustupňovou a pro mimořádné opravné prostředky třístupňovou. Tedy soud nalézací, soud odvolací a soud dovolací, míněno v trestních a civilních věcech. Z logiky věci asi vyplývá, že pokud dovolací, takto NS ČR rozhodne určitým způsobem konkrétní právní problém, pak bude mít tendenci podobným způsobem rozhodovat ve shodných věcech. Podotýkám, že „bude mít tendenci“, protože NS ČR je tvořen řadou tříčlenných senátů a už se stalo, že různé senáty měly na řešení určitého právního problému, který jim byl v dovolání předložen, diametrálně odlišný názor.
Výsledkem obvykle bývá sjednocující stanovisko pléna NS ČR, které se od původního judikátu může výrazně lišit.
Nicméně je to spíše nežádoucí výjimka. Není-li jí, pak soudce na nižším stupni, zná-li takový názor, také ví, že pokud se jím rozhodovaná věc k NS ČR dostane, pak ten bude mít tendenci posuzovat ji stejně. A také to, že pro účastníka řízení v podstatě není problém dostat se k NS ČR s námitkou odlišného rozhodnutí.
Z toho tedy vyplývá, že již z důvodu prosté logiky je pro soudy nižších stupňů vhodné a žádoucí znát a respektovat judikaturu NS ČR. Desítky let jsou publikována významná rozhodnutí, a to nejen NS ČR, ale i nižších stupňů, která nicméně řeší zajímavý právní problém publikovaný v tzv. zelené sbírce. To je měsíčně vycházející sešit se zeleným přetiskem a názvem Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. O zařazení do sbírky rozhoduje speciální senát NS ČR, ovšem trochu zvláštním způsobem, který popíšu. Kromě toho ale dnes již existuje i přímý přístup k rozhodnutím Nejvyššího soudu přes jeho webové stránky. Pokud v téhle chvíli čtenář dospěje k závěru, že všechna rozhodnutí NS ČR ovlivňují rozhodování nižších soudů, dost se plete. Především už onen zmíněný pojem právní síly fakticky vůbec nic neznamená. Právní teorie hovoří o tom, že jde či má jít o sílu právní argumentace, což ne vždy je pravda. Zejména pokud se rozhodnutí jednotlivých senátů Nejvyššího soudu v názoru na řešení určitého právního problému diametrálně liší. Kromě toho ovšem, jak jsem již výše uvedl, zařazení do zelené sbírky předchází jakési výběrové řízení a mnohá rozhodnutí do ní zařazena nejsou. Dílem proto, že nemají obecnější význam, dílem pro nějakou drobnější vadu. Netvrdím, že jde o vyslovené apokryfy, ale tak trochu ano. Takže všechna rozhodnutí NS ČR jsou si rovna v tom, že jsou volně přístupná, a některá jsou si rovnější. Ta v zelené sbírce. A nutno říct, že jde o naprostý zlomek celkové produkce Nejvyššího soudu. Fakticky tedy existují judikáty s větší a menší silou právní argumentace. Jednak ty zařazené do zelené sbírky, pak ty, co prostě jen byly vydány, a konečně ta rozhodnutí, která byla explicitně ze zařazení do zelené sbírky vyřazena. Což se ale žádným reglementovaným způsobem v praxi neprojevuje. Aby se to ještě více mátlo, pak o tom, zda rozhodnutí bude zařazeno do zelené sbírky, se vyjadřují tzv. připomínková místa, což jsou typicky právnické fakulty, Ministerstvo spravedlnosti, Nejvyšší státní zastupitelství, Česká advokátní komora apod. Jinými slovy o tom, zda rozhodnutí bude judikátem v pravém slova smyslu, zveřejněným ve sbírce, nerozhoduje jen obsah tohoto rozhodnutí a podstata řešeného právního problému, ale i připomínkové řízení.
Nicméně v právní praxi se právníci vedoucí soudní spory navzájem trumfují rozličnými citáty z rozličných rozhodnutí Nejvyššího soudu, namnoze velmi protichůdných, případně rozhodnutími nižších soudů, pro svou právní sílu zařazených do zelené sbírky. Do téhle, i pro odborníka poněkud nepřehledné situace, přichází ustanovení § 13 NOZ.
Na rozdíl od doktrinálních výkladů významu rozhodnutí NS ČR, či obecněji judikatury zveřejněné v zelené sbírce, který striktně nikoho nezavazoval, nyní přichází povinnost uložená zákonem, a to kterémukoliv soudu, ve stejném případu rozhodnout stejně. Argumentace důvodové zprávy k NOZ je poměrně srozumitelná a jasná. Hovoří o potřebě předvídatelnosti soudního rozhodnutí ve stejném případě a tedy o principu legitimního očekávání určitého způsobu řešení sporu. Zmíněná předvídatelnost je důležitá pro úpravu vzájemných právních vztahů, například pro koncipování smluv. I podle dosavadní praxe bylo třeba přihlížet k výkladu právních norem, najmě podanému judikaturou. Je tedy třeba brát obsah relevantních judikátů v úvahu. Dokonce se má za to, že při následném posuzování obsahu smlouvy z hlediska její zákonnosti je třeba přihlížet též i k judikatuře existující v době uzavření smlouvy. A to i kdyby později došlo k její změně, což je možné, protože nic není definitivní a i názory na výklad právní normy se mohou změnit. Ale šedá je teorie, leč zelený strom života přináší nepříjemná překvapení v podobě ignorování tohoto pravidla a jejich ujednání jsou v případě sporu posuzována prizmatem aktuální judikatury. Tedy legitimní očekávání v současné praxi někdy funguje a někdy nikoliv, protože doposud žádný zákon závaznost nadřízené judikatury či judikatury publikované v zelené sbírce nestanovil. Právě v tom je to, co by bylo možné na úpravě ustanovení § 13 NOZ považovat za přelomové, kdyby to slovo ve vztahu k právním normám novináři už dávno nezdiskreditovali. Poprvé se v tomto státě jasně hovoří o vázanosti soudu obdobným rozhodnutím vydaným ve stejné či podobné věci jiným soudem. Nutno ovšem podotknout, že zákon nemůže a také ani neukládá jinému soudu povinnost, pouze deklaruje právo očekávat shodné rozhodnutí, případně přesvědčivé vysvětlení, proč soud rozhodl jinak. A lze se domnívat, že pokud odlišné rozhodnutí nebude přesvědčivě odůvodněno, respektive odlišný názor nebude důvodný, měl by chybu odstranit nadřízený soud. Zákon se také ani nezabývá hierarchií soudů. Striktně pojato by formulace tohoto usnesení znamenala, že pokud například v rámci nalézacího řízení bylo rozhodnuto určitým způsobem a toto rozhodnutí se stane pravomocným, pak zřejmě takovéto rozhodnutí zavazuje i všechny ostatní soudy, které budou rozhodovat v podobné věci. Ale je otázkou, zda a nakolik se to týká i nadřízených soudů včetně NS ČR.
Zákon tedy jasně hovoří jen o zmíněném legitimním očekávání, ale nikoliv o odstupňování soudní hierarchie. Jak se situace vyvine teprve uvidíme, ale já to rozhodně vnímám jako vylepšení dosavadní dost nepřehledné judikatorní praxe.
