Co udělá nové soukromé právo s bankovními poplatky?
29.11.2013, Hospodářské noviny, str. 26, Robert Němec, Petr Bezouška
Různé bankovní poplatky se v posledních letech staly vděčným terčem mnoha iniciativ. Pořádají se soutěže o to, který z poplatků je absurdnější, banky pod tlakem veřejného mínění mění svoji poplatkovou politiku, klienti bank žalují o vrácení některých poplatků (na jejich stranu se postavil i finanční arbitr), politici přicházejí s návrhy legislativních změn… Každá diskuse by se však měla nést v racionálním duchu a měla by se oprostit se od emocí a předsudků, k čemuž bychom v tomto článku rádi přispěli. Problematiku zasadíme též do kontextu nového občanského zákoníku, jehož účinnost se nezadržitelně blíží.
Zrádné přebírání zahraničních vzorů Mediálně nejvděčnější jsou momentálně poplatky za vedení úvěrových účtů a s tím související kampaň za jejich vracení. Toto tažení kulminovalo poté, co se v médiích objevily zprávy o tom, že německý Spolkový soudní dvůr (obdoba našeho Nejvyššího soudu) rozhodl o nepřípustnosti takových poplatků. A hned se utvořila jednoduchá rovnice: zakázali to u našich sousedů + jsme členy EU s harmonizovanou ochranou spotřebitele = české soudy musejí postupovat stejně. Je to líbivé, ale chybné. Nutno dodat, že tato vlna nezasáhla pouze Českou republiku, ale též Slovensko, kde vyústila v zákonný zákaz účtovat poplatky za vedení úvěrového účtu.
Na jedné straně sice platí, že jsme členy EU a v našem právním řádu je transponována směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, na druhé straně však neplatí, že tato směrnice je též základem německé právní úpravy.
Německá právní úprava je totiž starší než směrnice a poté, co byla směrnice přijata, nedošlo k její změně. Proto je nebezpečné jednoduše přebírat německá rozhodnutí, neboť vycházejí z odlišné právní úpravy. Ostatně pokud bychom se chtěli vydat touto jednoduchou cestou, brzy bychom narazili na jiné rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora ze stejného období, ve kterém rozhodl, že poplatek za zpracování úvěrové žádosti při stavebním úvěru je přijatelný, i když z něho nemá prospěch konkrétní spotřebitel, avšak celé společenství spotřebitelů z něho prospěch mít může.
Jak do situace zasáhne nový občanský zákoník Samozřejmě že i v novém občanském zákoníku najdeme pravidla, která reagují na směrnici o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (konkrétně jde o § 1813 – § 1815). Proto i v novém zákoníku čteme, že jsou zakázána ujednání, která v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, a zároveň v něm čteme, že z tohoto přezkumu jsou vyloučena ujednání o ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. A zde je zakopáno jádro pudla: je poplatek za vedení úvěrového účtu (či podobný paušální poplatek, za který na první pohled spotřebitel nedostává žádné protiplnění) ujednáním o ceně, anebo není?
Jde o stejný problém, se kterým se musíme vypořádat podle dosavadního občanského zákoníku. Nahlížímeli na vztah banky a klienta komplexně, můžeme říci, že banka nabízí svoji službu za cenu, která je rozdělená do různých poplatků, což znamená, že poplatek za vedení úvěrového účtu je součástí ceny a jako takový nemůže být přezkoumán z hlediska přiměřenosti. Musí však být transparentní, slovy občanského zákoníku: musí být ujednán jasným a srozumitelným způsobem. Pro milovníky přebírání zahraničních vzorů lze poukázat na rozhodnutí anglického Supreme Court (opět obdoby našeho Nejvyššího soudu), který v roce 2009 dospěl k obdobnému závěru. Na transparentnost klade nový občanský zákoník silný důraz nejen v rámci spotřebitelských smluv, ale i v jiných pravidlech, když třeba chrání před překvapivými ujednáními v obchodních podmínkách. Paušalizovat se nemá, a to ani u paušálních poplatků Prozatím jen z novinových článků se veřejnost dozvídá, jak úspěšné či neúspěšné jsou strany v soudních sporech o navracení poplatků za vedení úvěrových účtů. Lze říci, že situace na bojišti je vyrovnaná, a všichni s napětím očekávají, jak se případně zachová Ústavní soud, doputuje-li mu některý spor k rozhodnutí v souvislosti s přezkumem ústavnosti rozhodnutí obecného soudu. Každopádně však platí, že paušální řešení jsou nebezpečná, což platí i pro rozhodování o paušálních poplatcích, neboť každý případ je jiný, provázejí jej jiné okolnosti.
Podle našeho soudu tak poplatek sám o sobě není nepřípustný, ale jako každé jiné ujednání ve spotřebitelských smlouvách musí podléhat testu transparentnosti. Lapidárně řečeno: ani nový občanský zákoník (v návaznosti na evropské právo) nechrání spotřebitele před vysokou cenou, ale před tím, že neví, jaká je skutečná cena. Chránit spotřebitele před každým neuváženým rozhodnutím, kterým dal přednost nabízené službě před svojí peněženkou, by byla cesta do pekla. Má-li spotřebitel jasné a pravdivé informace, není v tísni či v obdobném duševním rozpoložení, musí ctít uzavřenou smlouvu.
