Insolvenční řízení někdy připomíná proces, ve kterém dlužník přemístí vše co má do kapes od kalhot a svůj kabát odevzdá věřitelům
23.8.2013, Konkursní noviny - Bulletin, str. 2
Hovoříme s předsedou Rady expertů Asociace insolvenčních správců JUDr. Michalem Žižlavským
Asociace insolvenčních správců (ASIS) představ uje nejvýznamnější organizaci, která zastupuje insolvenční správce. Jedná se o dobrovolnou, profesní a nezávislou organizaci, která vahou své členské základny aktivně působí ve všech oblastech, které ovlivňují prostředí insolvenčních řízení v České republice. Cílem ASIS je vybudovat odpovídající platformu pro rozvoj a neustalé zkvalitňováni úpadkového řízení a činnosti insolvenčních správců. O tom , jak se jí to daří a o aktuálních otázkách insolvenčního proces u jsme hovořili s předsedo u Rady expertů ASIS JUDr. Michalem Žižlavským.
* Před více než pěti lety vznikla Asociace insolvenčních správců. Co se jí v uplynulých letech podařilo a co nikoliv?
Asociace insolvenčních správců vznikla v době, kdy byly přijaty nové předpisy, které zpřísnily podmínky pro výkon této profese. Asociace sdružuje výhradně osoby, které mají právo vykonávat činnost insolvenčních správců podle platných předpisů, nikoli dřívější správce konkurzních podstat. Hlavními partnery Asociace jsou Česká advokátní komora, Ministerstvo spravedlnosti ČR a Justiční akademie, která poskytuje Asociaci prostory pro vzdělávací akce. K našim úspěchům patří, že se nám podařilo nastartovat program pravidelných seminářů pro insolvenční správce, advokáty, soudce a další pravidelné účastníky insolvenčních řízení. Tyto akce organizujeme ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti ČR a Justiční akademií. Semináře probíhají jednou měsíčně v Praze a v poslední době i v Brně, Ostravě, Hradci Králové a Plzni. Vysoká návštěvnost seminářů ukazuje, že jsou kvalitní. Věnují se totiž praktickým otázkám a insolvenční správci, advokáti i soudci zde mají možnost neformálně komunikovat a odstraňovat bariéry, které zbytečně prodlužují insolvenční řízení. Dále Asociace připravuje ve spolupráci s Českou advokátní komorou nový portál, který bude přístupný nejen na stránkách Asociace insolvenčních správců, ale i na stránkách České advokátní komory. Kromě poradny zde bude zejména centrální evidence majetku zpeněžovaného v insolvenčních řízeních. Od toho si slibujeme zvýšení transparentnosti insolvenčních řízení, zejména pak v otázce zpeněžovaného majetku. Nový portál by mohl být plně funkční začátkem příštího roku. Za úspěch považuji také to, že Asociace v současné době navazuje kontakty v zahraničí. Jednáme o spolupráci s mezinárodní organizací INSOL Europe a hodláme se podílet na mezinárodní konferenci insolvenčního práva, která se uskuteční příští rok v Praze. Co se nám naopak stále úplně nedaří, je prosazení racionální úpravy v odměňování insolvenčních správců. Problém zde vznikl v minulosti tím, že nová úprava přinesla vyšší nároky na kvalifikaci insolvenčních správců a současně radikálně snížila jejich odměny. Myslím, že není možné, aby například exekutoři, kteří řeší vždy jen jednu pohledávku, měli vyšší odměny než správci, kteří řeší v rámci jednoho případu třeba i sto pohledávek najednou. Delší dobu se snažíme o to, aby byl systém odměňování správců vyváženě nastaven. Zpracovali jsme různá srovnání, jak je to s odměňováním insolvenčních správců v jiných evropských zemích a na základě toho jsme dosáhli dílčího úspěchu, který již věřím, správci zaznamenali. Jde o zvýšení odměn za zpeněžení zajištěného majetku.
* Kolik má dnes ASIS členů a jak velkou část z celkového počtu insolvenčních správců reprezentuje?
Asociaci založili původně čtyři insolvenční správci, kteří složili jako první zkoušky insolvenčních správců podle nové právní úpravy. Poté počet členů postupně narůstal. Dnes má Asociace necelých dvě stě členů. Musím ale říci, že nesdružujeme všechny insolvenční správce, kterých je více než čtyři sta. Záměrně nepřijímáme správce, kteří nemají dostatečnou praxi a zkušenosti potřebné k výkonu profese. Ne každý, kdo formálně splní podmínky pro výkon funkce insolvenčního správce, se může stát členem Asociace. Sdružujeme nejzkušenější správce na trhu, kteří se navíc zavazují k etickému výkonu své profese a dobrovolně na sebe kladou vyšší nároky, než vyžaduje zákon. Tím se také členové Asociace odlišují od ostatních insolvenčních správců. Databázi členů s podrobnými údaji o jejich regionální působnosti, délce praxe, velikosti kanceláře, výši pojištění a jazykové vybavenosti spravuje Asociace a poskytuje ji insolvenčním soudům jako podklad pro rozhodování o ustanovení správců, jakož i bankám a dalším pravidelným účastníkům insolvenčních řízení.
* Roste v české republice počet insolvencí?
Ano. V posledních letech prudce roste počet osobních bankrotů. Zvyšuje se i počet firemních úpadků, které sice nerostou tak rychle jako osobní bankroty, ale postihují větší počet věřitelů, zvyšují nezaměstnanost a způsobují druhotnou platební neschopnost. Osobní bankroty rostou z jednoduchého důvodu. Lidé zjistili, že jsou pro ně výhodné. Když je člověk zadlužený a není schopen splácet své závazky, tak mu oddlužení dává možnost uhradit jen část závazků a zbytek se mu odpustí. Na to již lidé přišli a hromadně oddlužení využívají. Jestli je to dobře, nebo špatně, to je samozřejmě otázka. Cestou soudních žalob a exekucí bychom možná nedostali více finančních prostředků zpět k věřitelům, než prostřednictvím osobních bankrotů. Jde o racionální nástroj, který částečně řeší problém. Na druhou stranu je třeba říci, že možnost oddlužení mnohdy podporuje dlužníky v nezodpovědném přístupu. Mohou kalkulovat s tím, že si naberou půjčky a pak z nich splatí jen část. Zde vidím problém v tom, že neexistují účinné nástroje, které by zamezily zadlužování. Myslím, že zde musí být silnější povinnosti bankovních a zejména nebankovních subjektů, které poskytují půjčky. Ty musí nést jasnou odpovědnost za to, že špatně vyhodnotí situaci dlužníka a poskytnou mu půjčku, i když je zřejmé, že ji nebude moci splatit.
* Jak se vyvíjí insolvence podnikatelů?
Podnikatelé nemohou využít institutu oddlužení. Insolvenční zákon jim ale nabízí možnost reorganizace podniku, kterou lze s jistou mírou fantazie označit za oddlužení podnikatelů. firma může dosáhnout odpuštění části svých závazku na základě soudem schváleného reorganizačního plánu. Tato možnost se zatím využívá minimálně. V oblasti insolvence podnikatelů navíc existuje jeden problém. Zejména právnické osoby, korporace, se dostávají do insolvenčního řízení pozdě, v době, kdy už nemají žádný majetek. Situace v České republice mnohdy připomíná bonmot, podle kterého je insolvenční řízení proces, ve kterém dlužník přemístí vše co má do kapes od kalhot a svůj kabát odevzdá věřitelům. Je to věc postupné kultivace podnikatelských vztahů, což se ovšem v extrémních případech neobejde bez prostředků soudní represe. Soudy v současné době rozhodují o první vlně žalob proti statutárním zástupcům firem, kteří nesplnili zákonnou povinnost podat včas insolvenční návrh a padají také první rozhodnutí v incidenčních sporech o navrácení vyvedeného majetku zpět do majetkových podstat dlužníků. Právní úprava, která souvisí s novým občanským zákoníkem, konkrétně nový zákon o obchodních korporacích také výrazně zpřísňuje sankce za to, když člen statutárního orgánu korporace nepodá včas insolvenční návrh.
* Hodně se mluví o řešení úpadku podniků cestou restrukturalizace a reorganizace. Proč se tyto nástroje v praxi tak málo využívají?
Je to proto, že soukromé korporace zatím neobjevily, na rozdíl od občanů, kteří se oddlužují, výhody tohoto řešení. Ale upřesním jednu věc. Mimosoudní restrukturalizace je možná jen tehdy, když podnikatel není v úpadku. Pokud je již v úpadku, musí vše procházet soudním řízením, reorganizací. Reorganizace je vlastně soudní forma restrukturalizace, pro kterou zákon stanoví určitá pravidla, která chrání věřitele. Reorganizace povinně nahrazuje neformální restrukturalizaci u korporací a živnostníků v úpadku. Jde o jakési oddlužení podnikatelů. Například developer se může dostat do problematické situace tím, že prudce poklesnou ceny nemovitostí, což se také nedávno stalo. Pominu-li vyrovnání, které nefungovalo, mohl dříve řešit svůj úpadek jedině konkurzem. Insolvenční správce rozprodal majetek a korporace zanikla. Reorganizace dává poctivému dlužníkovi možnost přežít svůj úpadek a uskutečnit nový start up. Klíčoví věřitelé mohou například developerovi odpustit část dluhu a poskytnout mu úvěrové financování s přednostním právem na vrácení úvěru. Když dlužník přežije, bude jim generovat další příjmy. Mohou získat více finančních prostředků než v konkurzu. Zatím ale ne všichni relevantní hráči pochopili pravidla reorganizace. Hovoří se o byrokracii a zdlouhavosti soudního řízení. Z praxe ale vím, že průtahy nejčastěji působí elementární neznalosti účastníků řízení. Ti si neuvědomují, že soudní proces má jiná pravidla než běžný obchodní styk. Málo se například ví, že při kvalitní přípravě soud při předbalené variantě reorganizace rozhodne o povolení reorganizace do patnácti dnů od podání insolvenčního návrhu a navíc ustanoví insolvenčním správcem osobu, která je uvedena v reorganizačním plánu. Reorganizace, která je provedena včas, omezuje firemní i osobní rizika a zvyšuje naději věřitelů na uspokojení jejich pohledávek. Vyžaduje ale odbornou přípravu na proces soudního řízení, které má jiná pravidla než neformální restrukturalizace.
* Dokáží insolvenční správci, nejen členové ASIS, insolvence zvládnout?
Počet insolvenčních správců je dostatečný, spíše bych řekl, že je nadbytečný. To platí, i když roste počet insolvenčních případů. Myslím, že je nezbytné, aby se insolvenční správci profesionalizovali a jejich počet se ustálil na číslech, která praxe reálně potřebuje. Asociace hodlá prosazovat model, kdy bude ministerstvo spravedlnosti v součinnosti s předsedy insolvenčních soudů určovat počty správců podle reálného nápadu věcí. Zkoušky insolvenčních správců se budou vypisovat jen tehdy, pokud počet správců poklesne pod stanovená čísla. Správa cizího majetku a řešení korporátních insolvencí je vážná věc. Trend legislativních úprav je ten, že se zpřísňují podmínky pro výkon funkce insolvenčních správců. Poslední přijatá novela zákona o insolvenčních správcích, která je účinná od srpna letošního roku, vyžaduje například u správců se zvláštním povolením bezpečnostní prověrku. Jsem přesvědčen o tom, že je správné, že se na insolvenční správce kladou vysoké nároky. Dvojnásob to platí u správců se zvláštním povolením pro řešení úpadku podniků, bank a finančních institucí. Ti spravují mnohdy rozsáhlý majetek a závisí na nich zaměstnanost v regionu. Musí proto jít o důvěryhodné osoby, které mají dostatečnou morální integritu, rozsáhlou praxi a vysokou kvalifikaci pro výkon své profese. Pokud se mají insolvenční správci profesionalizovat, musejí mít dostatečný počet případů, ve kterých působí. Tím získávají praxi a zdokonalují se v agendě. Chceme-li mít kvalifikované insolvenční správce, musí se jejich počty ustálit na číslech, které praxe reálně potřebuje.
* Konkurzy někdy trvaly i roky. Jsou dnes insolvenční řízení kratší?
Je pravdou, že se délka některých insolvenčních řízení zkrátila. Na druhou stranu je poctivé říci, že na délku insolvenčních řízení má rozhodující vliv to, zda jsou vedeny incidenční spory. To jsou pohledávkové a majetkové spory, konkrétně spory o existenci pohledávek přihlášených věřitelů vůči dlužníkovi a spory o to, zda určitý majetek spadá nebo nespadá do majetkové podstaty dlužníka. Když tyto spory vzniknou, až do jejich konce není možné skončit insolvenční řízení. Problém je v tom, že incidenční spory mají stejnou procesní úpravu jako soudní spory mezi bonitními účastníky, trvají řadu let a nezbytně s sebou nesou dlouhou dobu trvání insolvenčních řízení. Řada incidenčních sporů přitom vůbec nemá logiku a vede se naprosto zbytečně. Když dlužník nemá žádný nezajištěný majetek, je zbytečné, aby se nezajištěný věřitel pět let soudil o to, kolik z této nuly dostane. Incidenční spory by si zasloužily zvláštní úpravu, která by umožnila soudci přihlédnout k ekonomické situaci dlužníka a skončit zbytečně vedené incidenční spory. Mohli bychom se inspirovat anglosaskou právní úpravou.
* Co očekáváte od nového občanského zákoníku?
Občanský zákoník je účinný od ledna příštího roku. Má své příznivce i odpůrce. Napsalo se o tom toho hodně. Já si jako praktik myslím, že jeho kvalitu prověří praxe a čas. Co ale vidím zcela jistě jako problém, je to, že nebyly dotaženy prováděcí a související předpisy. S novým občanským zákoníkem nebyl přijat nový občanský soudní řád. Namísto moderního procesního předpisu, který by dokázal uchopit občanský zákoník, zde máme jen další, jedno sto čtyřicátou druhou novelizaci občanského soudního řádu z roku 1963. Procesní normy jsou navíc roztříštěny do dalších předpisů, jako je správní řád soudní, zákon o některých zvláštních řízeních soudních nebo i insolvenční zákon. Orientace v tom, u kterého soudu má být podána žaloba, aby nedošlo k promlčení, jaké náležitosti má mít podání, aby nebylo odmítnuto, do kdy je třeba tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, aby k nim soud přihlížel v tom kterém typu řízení a nevydal rozsudek pro zmeškání nebo nezamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene, vyžaduje stále vyšší kvalifikaci. Dílčí novely občanského soudního řádu sice zavedly formální soudní proces, neupravily jej ale komplexně. Na jedné straně posílily prvky koncentrace řízení, zavedly přísná pravidla a propadné lhůty pro skutková tvrzení a důkazní návrhy a umožnily vydávat rozsudky pro zmeškání nebo předpokládané uznání nároku. Na druhé straně neobnovily advokátní proces, takže je soudní řízení předvídatelné jen pro kvalifikovaně zastoupené účastníky řízení a ostatním účastníkům omezuje přístup ke spravedlnosti.
* Začátkem roku jste se stal členem Legislativní rady vlády. Budete iniciovat zavedení advokátního procesu?
Již jsem zde na tuto potřebu opakovaně upozorňoval. Problém je, že nový občanský soudní řád, zahrnující advokátní proces, musí někdo připravit. Myslím, že by zde mohla pomoci Česká advokátní komora. To je také hlavní důvod, proč jsem opětovně přijal kandidaturu do představenstva České advokátní komory. Pokud budu zvolen, pomohu prosadit zavedení advokátního procesu, tedy povinného zastupování advokáty v civilním soudním řízení. Nejde o žádnou novinku. Advokátní proces zavedl na našem území již civilní řád soudní z roku 1895. Zrušili jej až komunisté po únoru 1948. Do občanského soudního řádu z roku 1963, který platí dodnes, se už nedostal. Advokátní proces omezuje v civilizovaných zemích, kde ho mají, počet soudních sporů. U nás může zprůchodnit justici a pomoci soudům snáze aplikovat nový občanský zákoník. Tak jako je v zájmu jistoty právních vztahů povinný sepis důležitých listin notáři, je v zájmu reálné vlády práva povinné zastupování advokáty v soudních řízeních, je-li spor tak vážný, že jej strany nedokázaly vyřešit mimosoudně. Nemá logiku, aby se v soudních síních střetávali profesionálové s neprofesionály. Laik se může domnívat, že mu k zajištění spravedlnosti postačí profesionalizované státní zastupitelství a soudy. Praktik ale ví, že státní zástupce v duchu svého jména hájí výhradně zájem státu a že žádný soudce nesmí přemýšlet za účastníka řízení a formulovat jeho tvrzení. Soudce musí naopak pečlivě zkoumat, zda uplatněný nárok vyplývá z řádně a včas podané žaloby a zda jej prokazují účastníkem navržené důkazy. Soudce, který by nahrazoval povinnost tvrzení a důkazní povinnost účastníka řízení, sestoupí z pozice nad stranami do pozice jedné ze stran, jejichž spor rozhoduje. šlo by o stejnou situaci, jako by rozhodčí v ringu kromě souzení zápasu ještě zasazoval údery jednomu z boxujících soupeřů. Lidové soudy jsme z právního řádu naštěstí odstranili. Zbývá odstranit lidové právní zástupce. Jedině plná profesionalizace justice, zahrnující nejen profesionalizované státní zástupce a soudce, ale i profesionály na straně právních zástupců účastníků, zajistí vládu práva na místo legitimizace bezpráví. Nejen advokáti, ale především lidé a soukromé korporace potřebují ke každodennímu prosazování práva advokátní proces. Jen tak budou v praxi fungovat koncentrovaná soudní řízení, zrychlí se rozhodování soudů, stanou se předvídatelná soudní rozhodnutí a vytvoří se stav právní jistoty, tolik potřebný v soukromých i korporátních právních vztazích.