Odposlechová závislost
16.8.2013, Lidové noviny, str. 9, Václav Vlk
Špiclování vede k totalitě moci. Politika zde vychází vstříc nejnižším pudům voličstva
Náklonnost k odposlechům se projevuje u represivních orgánů – a bohužel i u politiků a běžného občanstva – jako droga. Nebál bych se přirovnat ji k formě drogové závislosti, jakou je třeba alkohol a kouření. Odposlechy jsou snadné, lahodné, uživateli pozitivně vnímané, společensky akceptovatelné a v okamžiku, kdy dojde k překonání hranice závislosti, si už postižený neví rady a je odsouzen k zániku, aniž by si subjektivně připouštěl, že tomu tak je.
Zajímavé je, jak se k problému staví nová ministryně spravedlnosti. Zaznamenal jsem její vyjádření „Kdo nepáchá žádnou závažnou trestnou činnost, tak se nemusí obávat žádného sledování ani ve sněmovně, ani mimo ni“ v odpovědi pro online rozhovor s čtenáři iDNES. Sluší se poznamenat, že vyjádření nedosahuje kalibru výroku bývalého policejního prezidenta Koláře, který nám sdělil, že odposlechy jsou úplně nejlepší věc na světě, ale i tak je to výrok hodný zamyšlení. Předpokládám, že šlo o zkrácené vyjádření na malém prostoru, ale očekával bych, že ministr spravedlnosti bude ctít premisu, že každý občan je nevinný a má právo na své soukromí a že sledování či odposlechy jsou nutné zlo, které je třeba hlídat.
Evidence se nevede Nemá na tomto místě smysl příliš rozepisovat, kam špiclování potenciálně nevinných/vinných občanů vede. Vede k totalitě moci. Signifikantní a podstatné je, jak se státní aparát vyrovnává se sledováním svých občanů a jaké kontrolní mechanismy jsou k dispozici, jak se využívají a jak jsou reálně účinné. Po první vlně odposlechů před pár lety, která měla svůj vrchol v odposlouchávání soudkyně–manželky bývalého ministra vnitra –, byla zavedena povinnost státu informovat o realizovaných a neúspěšných odposleších dotčené osoby a její možnost obrany u Nejvyššího soudu příslušnou žádostí o posouzení zákonnosti odposlechu. Pokusil jsem se zjistit, kolik takových sdělení zbytečně odposlouchávaným osobám bylo odesláno a kolik se jich bránilo. A porovnat to s počtem nařízených odposlechů ve stejném období. Je to nemožné. Evidence o odposleších, které byly zbytečné, se nevede. Potvrzeno Nejvyším státním zastupitelstvím i ministerstvem spravedlnosti.
Podle policejních statistik bylo v roce 2012 odposlechů 6200, počet proti minulým obdobím vzrostl o 17 procent. Sledovaček bylo povoleno 4700. Jako poslední záchytný bod slouží databáze Nejvyššího soudu. Kolik lidí se v roce 2012 bránilo odposlechům? 4, ano, to není vtip, slovem čtyři. Pro úplnost se sluší dodat, že letos bylo rozhodováno o jednom návrhu. Z těchto pěti podání byla odmítnuta dvě – přeloženo do češtiny, byl napaden odposlech, u něhož soud uznal, že sloužil svému účelu. Všechny tři návrhy, které byly podány zbytečně odposlouchávanými občany a věcně projednány, byly zamítnuty.
To je hrozné. Už z pouhého principu pravděpodobnosti je jasné, že a) informace o odposleších bez užitku nejsou podchyceny, a mám podezření, že je tomu proto, aby nemohly sloužit parlamentu k možnému porovnání situace a snaze odposlechy omezit, b) kontrola je ve skutečnosti možná jen na papíře, protože nefunguje – v národě stěžovatelů je počet stížností nesmyslně nízký, c) uvedený systém brání Nejvyššímu soudu vytvořit ve věcech, které nejsou trestní, jasnou judikaturu vytyčující práva nevinných občanů.
Fízlování Blíží se volby, a nelze očekávat, že by si některá z formací majících šanci na úspěch vetkla do svého volebního programu jako bod posílení práv občanů a ochranu před plíživým rozrůstáním policejního státu.
Neučiní tak ODS ani TOP 09, neboť by poskytly ostatním lacinou munici vůči sobě. Neučiní tak ostatní strany, pokud naopak dokonce nedejbože nezasadí do volebního programu jako justiční tahák rozšíření odposlechových a sledovacích možností v rámci boje se „zločinností“. Je smutné sledovat, jak politika vychází v tomto směru vstříc volání nejnižších pudů voličstva. Nechci věštit černou budoucnost, ale nevidím velkou naději v zabránění dalšímu fízlování. Závislost na odposleších už překročila magickou hranici, jsme u patologické závislosti. Poslední nadějí jsou soudy a aktivní občané. Občané, kteří se budou ptát, jestli je někdo „náhodu neodposlouchává“, a bránit se u soudu. A soudy, které obranu uznají a poskytnou větší satisfakci než pouhé konstatování: odposlech byl nezákonný.
