Exekuce jako státem podpořená lichva?
3.6.2013, Hospodářské noviny, str. 9, Jan Libich, Jiří Urbánek
Určitě jste ty příběhy zaznamenali. Pan Josef zapomněl zaplatit pokutu 800 Kč za jízdu tramvají načerno, pak někde založil i pozdější upomínku a po třech letech mu přišel exekuční příkaz na částku přes 15 000 Kč. Vyvstává otázka, jestli je rozhořčení pana Josefa nad výší dlužné sumy oprávněné. Ač otázka zní jednoduše, odpověď na ni rozhodně jednoduchá není. Nicméně nám může pomoci lépe pochopit správnou roli státu při nastavování pokut za různé delikty a při regulaci jejich exekucí. A tudíž navrhnout principy, podle kterých by měl být současný systém vylepšen.
Pan Josef argumentuje následovně. Za spotřebitelský nebo kreditní úvěr od banky se platí řádově 20% úrok ročně (RPSN, tzn. včetně všech poplatků), takže 800 Kč po třech letech vyroste na částku 1382 Kč. Za úvěr od seriózní nebankovní instituce to většinou bude jen o trochu více. Kdežto „úrok“ odvozený stejným způsobem z exekutory požadované částky dělá 165 %. Pan Josef tedy namítá, že se jedná o lichvářský úrok, a kritizuje dvojí standard státu. Na jedné straně stát považuje lichvu za nezákonnou, ale na druhou stranu ji systémem exekučních a advokátních poplatků, jež zmnohonásobí dlužné částky, de facto podporuje.
Lichva je, když...
Ještě než se pokusíme posoudit, jestli je tato argumentace pana Josefa správná, zmiňme, že lichva byla považována za nemorální již mnohými mysliteli starověku a je odsouzená „Bohem“ ve Starém zákoně, koránu, védských textech i v jiných náboženstvích. Vnímání lichvy a její zakotvení v současných legislativách se však velmi různí. Některé kultury, např. většina současných muslimů, považují jakýkoli, byť nízký úrok za lichvářský. Mnoho zemí má v zákonech fixní maximální roční úrok, jenž je možno požadovat (a to kupodivu nikoli reálný, ale nominální, tzn. neočištěný o inflaci).
Například Polsko ve výši 20 %, Kanada 60% či stát Alabama v USA ve výši 8 %. V kontrastu s tím mnoho zemí včetně Česka a některých států v USA nemá žádnou hranici stanovenou, nebo dokonce nestaví lichvu mimo zákon (např. Velká Británie). Z této různorodosti vyplývá, že i přes všeobecnou shodu o nemorálnosti lichvářského úroku neexistuje mezi lidmi shoda o konkrétní definici lichvy ani o její správné zákonné úpravě. Výsledky výzkumu ohledně vlivu stropu na úrokové sazby také nejsou jednoznačné (odkazy na relevantní odborné studie jsou k dispozici v on-line verzi článku v rubrice Economix Jana Libicha na IHNED.cz).
Zamysleme se tedy, co je účelem pokut a následných exekučních a advokátních poplatků a jak tyto souvisí s lichvou. Soustředíme se pouze na legitimní případy jako ten pana Josefa, kdy nedošlo k žádnému „podfuku“ ve stylu neobdržené upomínky či zneužití ukradeného občanského průkazu (které se jistě stávají a potřebujeme je razantně vymýtit).
Trojjediná pokuta Principiálně má pokuta mít tři průhledně oddělené složky. První je úhrada nákladů věřitele, například na revizory či související administrativu. Při následné exekuci se zde dále promítají náklady na advokáta, exekutora a soudní a exekuční poplatky. Druhou složkou je úrok z prodlení; čím později dojde k zaplacení, tím větší částka by měla věřiteli připadnout. Třetí složkou je pobídka, aby lidé necestovali bez platného dokladu, a tudíž na úkor ostatních cestujících a daňových poplatníků. Je to jakýsi zastrašovací prostředek. Ekonomický výzkum zde může pomoci, neboť se dlouhodobě zabývá vlivem různých pobídek na chování lidí. Například ukazuje, že vysoká pravděpodobnost odhalení má mnohem větší odrazující účinek než výše případného trestu; že jisté typy pokut mají větší odrazovací účinek na ženy než na muže; že určité typy trestů mohou být kontraproduktivní; a že zvýšení počtu revizorů musí být lidem dostatečně přesvědčivě sděleno, aby mělo žádaný efekt. K ideálu daleko Je zřejmé, že důvěru lidí si systém pokut a exekučních poplatků zaslouží jen v případě, že tyto tři složky pokutového systému budou transparentně rozlišeny a jejich výše stanovena na základě pečlivé analýzy dat a široké diskuse. Jen v takto průhledném uspořádání může exekuční řízení setřást nálepku lichvy a korupčního jednání. Jak je tomu v české praxi? Lze tvrdit, že do transparentního ideálu má náš systém stále daleko, ale dochází k posunům správným směrem. Problémem byla mimo jiné nejistota spojená s faktem, že výše požadované částky mohla být určena jak podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti, tak podle nálezu Ústavního soudu z března loňského roku (to již čerstvě neplatí, Ústavní soud na konci dubna letošního roku vyhlášku zrušil a nově bude platit advokátní tarif, který zohledňuje počet úkonů).
Držme se při kalkulacích té druhé možnosti (použijeme shrnutí serveru Aktuálně.cz a pro zjednodušení pomineme DPH). Podle ní původní pokuta 800Kč narostla ještě před měsícem následujícím způsobem. Pokud uhradil pan Josef dluh na výzvu soudu, tak navíc zaplatil 800Kč za advokáta v nalézacím řízení a 800Kč za soudní poplatky. Pokud uhradil dluh až na výzvu exekutora, ale do 15 dní, tak navíc zaplatil ještě 1850Kč za advokáta v exekučním řízení, 1500 Kč jako odměnu soudního exekutora a 1750 Kč jako náklady exekučního řízení. Pokud exekuce proběhla do konce, tak se poslední dvě položky zdvojnásobily. Summa summarum, původní pokuta narostla maximálně o deset tisíc korun plus DPH. Podle nového rozhodnutí Ústavního soudu se jedná ještě o nižší částku. A mějme na paměti, že toto je krajní případ, kdy se pan Josef dopustil hned čtyř „přešlapů“: (1) jel načerno, (2) nezaplatil pokutu ve stanovené lhůtě ani po upomínce, (3) nereflektoval na rozhodnutí soudu ani se mu aktivně nebránil a (4) nezaplatil ani do patnácti dnů od výzvy exekutora. Ztracená stopa poplatků Nepřísluší nám hodnotit, jestli výše stávajících právních poplatků je nastavena adekvátně ani jak nejlépe celý proces zefektivnit a zabránit nekalým praktikám. To musí posoudit odborníci na základě všech relevantních informací. Ať už je to jakkoli, je však třeba občanům jednoznačně vysvětlit, jestli poplatky slouží pouze k pokrytí právních nákladů zúčastněných osob, nebo i jako bič odrazující od opakovaného černého pasažérství.
Rozhodně to není jen slovíčkaření, protože v tom druhém případě by měla jít příslušná část peněz státu či městům na účely zvelebení hromadné dopravy ve prospěch poctivě platících cestujících. Ale především, dokud nebude nastolen transparentní systém ohledně účelu pokut a výše poplatků, tak se těžko podaří státu smýt cejch lichvy a korupce, jenž nyní na veřejnosti převládá. A motivovat pana Josefa, aby si začal kupovat jízdenky.
