Horké srdce – a bohužel i horká hlava
4.5.2013, Lidové noviny, str. 15, Martin Richter
V zápalu boje proti vyhlášce o paušálních náhradách Ústavní soud přehlédl § 71 zákona o Ústavním soudu
Nestává se každý den, aby Ústavní soud musel opravit či dovysvětlit své rozhodnutí, jako to udělal toto úterý, kdy doplnil svůj nedávný nález.
Minulý čtvrtek Ústavní soud nálezem Pl. ÚS 25/12 zrušil s okamžitou platností vyhlášku o paušálních náhradách za advokátní zastoupení. Pak si ale soudci zjevně uvědomili jedno opomenutí; toto úterý vydali k nálezu upřesňující sdělení, kterým notně ohnuli zákon.
Vyhlášku, která byla účinná víc než dvanáct let, totiž zrušili tak rychle, že tím mohli vytvořit značně nespravedlivý stav.
Ústavněprávní dávka emocí Za dobu účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. postupně došlo k vytvoření dnes už obecně známého byznysu s bagatelními pohledávkami. Díky jednomu jejímu ustanovení (§ 3, odst. 1) začalo být výhodné soudit se i o malé částky, protože vyhláška přiznávala vítězi v těchto případech poměrně vysokou paušální náhradu za právní zastoupení. Například při vymáhání pohledávky ve výši 1000 Kč dlouhou dobu přiznávala paušální odměnu advokátovi 4500 korun (nedávná novela tyto částky snížila).
Nelze než souhlasit, že „pohledávkový byznys“ se tím vymkl z rozumných mezí. Při čtení nálezu z minulého čtvrtka se ale vnucuje dojem, že ústavní soudci podlehli emocím. Značná část odůvodnění se nezakládá ani tak na právní argumentaci jako na rozhořčeném popisu dnešní praxe „pohledávkového byznysu“.
Ústavní soud staví silné teze, aniž se je snaží jakkoli empiricky doložit, například že „počet (…) sporů vedených s vidinou snadného zisku je v posledních letech enormně vysoký a tvoří značný podíl občanskoprávní agendy soudů“. Je tomu tak opravdu i dnes, kdy se částky přiznávané vyhláškou snížily a kdy některé okresní soudy oznámily, že nepřiznávají náhradu nákladu řízení profesionálním „inkasním agenturám“ nebo že ji redukují tak, aby byla přiměřená částce, o niž se vede spor?
Chladnou hlavu zachoval ve svém odlišném stanovisku pouze Vladimír Kůrka, který se pozastavil nad emotivními formulacemi (typu „ožebračování značné části obyvatelstva“). Ústavní soud ani neprovedl svůj test tří kroků: zda vyhláška sleduje legitimní účel, zda volí vhodné prostředky a zda nepřiměřeně nezasahuje do jiných ústavně zaručených práv. Kůrka také upozornil, že výhrady pléna nesměřují proti celé vyhlášce, ale v podstatě jen vůči jednomu jejímu ustanovení.
Použijte manuál, prosím
A aby toho nebylo málo: tím, že se Ústavní soud rozhodl vyhlášku zrušit okamžitě, málem sám zasáhl do základních práv těch, kteří v poslední době vyhráli spor, o jehož nákladech se rozhodlo podle nešťastné vyhlášky.
Podle § 71 zákona o Ústavním soudu „pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat“. Jinými slovy: pokud někdo v poslední době vyhrál spor a domáhal se náhrady nákladů řízení, částku mu přiznanou podle vyhlášky by – podle jazykového výkladu § 71 zákona o Ústavním soudu – nemohl nyní vymáhat.
Ústavní soud si toho ale všiml až ex post a 30. dubna vydal „Sdělení“ k účinkům nálezu, kde vyložil § 71 v rozporu s běžným výkladem prostě tak, že se ustanovení v těchto případech nemá aplikovat.
Je to jakýsi ad hoc manuál pro výklad zákona („Sdělení“ nemá samozřejmě právní účinky, je to jen vzkaz obecné justici, jak by měla o těchto případech rozhodovat; pokud rozhodne jinak, Ústavní soud patrně její rozhodnutí zruší). Nepřímo z něho plyne, že ústavní soudci pozapomněli na § 71, jinak by výklad napsali rovnou do nálezu, nikoli do dodatečného „Sdělení“.
Pokud ale cítili tak naléhavou potřebu celou vyhlášku zrušit, stačilo to jen udělat méně zbrkle: s mírným odkladem k určitému datu tak, aby ministerstvo spravedlnosti mohlo v mezidobí přijmout vyhlášku novou, ústavně konformní.
Kdo za to může?
Ústavní soud – možná nechtěně – v nálezu odhalil jednoho z viníků rozbujelého pohledávkového byznysu: obecnou justici. V bodě 104 nálezu totiž připouští, že dnešní právní rámec (sama vyhláška a občanský soudní řád) poskytují dostatečný prostor pro takový výklad, který by nepřipustil hrubý nepoměr mezi skutečnými náklady řízení a přiznávaným paušálem.
Jenže jak dále píše v bodě 106, odchýlení od paušálu musí soudce odůvodnit. Aprávě tato potřeba napsat odůvodnění podle Ústavního soudu „demotivuje soudce, aby využívali těchto variantních postupů“. Zřetelně z toho vyplývá, že problém nebyl ani tak ve vyhlášce jako v konkrétních rozsudcích.
Měl jsem za to, že v právu platí zásada, že pokud lze právní předpis vykládat ústavně konformním způsobem, tak by zpravidla neměl být zrušen jako protiústavní. V tomto konkrétním případě ale soud zásadu obrátil: jestliže lze právní předpis vyložit protiústavním způsobem, je nezbytné ho zrušit.
