Netrestat vazbou
4.4.2013, Lidové noviny, str. 13, Václav Vlk
Čím komfortnější bude vazba, tím menší bude počet osob, které se do ní budou vracet
Pokud si chcete užít „osmdesátky“, tak to si buď můžete pustit Michala Davida a sednout si v šusťákové soupravě do vyřazeného trabanta, nebo se nechat zavřít do výkonu vazby. V obou případech budete mít potěšení z neskutečných rozkoší debilního života, ovšem z trabanta můžete vystoupit. Opustit vazbu je poněkud obtížnější, čeká vás však v ní mnoho nepopsatelných rozkoší. Procvičíte si vstávání bez výzvy jak na vojně, když přichází osoba v uniformě, 23hodinové civění do zdi, prokládané roztomilou procházkou po vězeňském dvorku. A to vše v podmínkách vazební cely či již zmiňovaného vězeňského dvorku, jejichž velikost, pokud by se jednalo o klece v zoo, by přiměla všechny ochránce zvířat k ozbrojenému útoku na dotyčnou instituci, který by skončil defenestrací ředitele zoologické zahrady.
Český helsinský výbor nedávno vydal svoji zprávu o stavu českých vazebních věznic, kterou lze shrnout jednoduše. Vazba v Česku je horší než vězení, seznam výtek je poměrně obsáhlý a nemá smysl na tomto místě opakovat, že jsme se dostali až do situace, která je na hony vzdálená „nehumánnímu rakousko-uherskému modelu“, v němž mohli obvinění nechat sobě přinášet alespoň stravu z protějšího hostince za své peníze. To, že se neustále cca 23 let bojuje o takové věci, jako že by se mohly každodenně koupat alespoň obviněné těhotné a menstruující ženy, je úžasnou vizitkou trestní politiky tohoto státu.
Nemá smysl na tomto místě opakovat argumenty, v čem jsou vazební podmínky nedůstojné, ponižující a urážlivé, a obsáhle se odvolávat z tradičních pozic lidskoprávní ochrany. Jsem přesvědčen, že zaznívá málo intenzivně, že smyslem trestní represe je snížit na maximální možné minimum rozsah páchání trestné činnosti ve společnosti. Pokud vezmeme navíc ty trestné činy, které považujeme za nejkřiklavější a společnost nejvíc obtěžující, tedy kriminální činnost krádeží, loupeží, odcizení nebo podobných typů jednání, musíme přistupovat k osobám, které tyto trestné činy páchají, zcela komplexně. A právě situace, ve které je vazba horší než vězení, vyvolává subjektivně u obviněných pachatelů pocit nespravedlivého trestání. Kdo má takový pocit, není schopen vnitřně nikdy trest přijmout a jakýkoliv výkon spravedlnosti se ve skutečnosti změní na výkon nespravedlnosti, ta bude věčně zakořeněná v osobě odsouzeného či obviněného a bude se přenášet do všech jeho činů. Úplně po lopatě řečeno, čím komfortnější bude vazba, tím menší bude počet osob, které se do ní budou vracet, tím méně nás bude stát jako nákladová položka ve státním rozpočtu, tím méně bude v budoucnu spáchaných trestných činů.
Navíc je tady nezanedbatelné procento osob, které ve vazbě skončí a u nichž se ukáže, že jsou nevinné nejen podle zásady presumpce neviny, tedy do doby, kdy o tom rozhoduje soud, ale které jsou nevinné zcela od počátku. V trestní praxi je objektivně 80 procent usvědčených a 20 procent zproštěných. Kdyby tomu bylo jinak, nemělo by ani smysl trestní soudnictví. Rozhodnutí o vině by mohl vydávat automat. Máme-li zde trestní soudnictví, máme zde i instituty vazby a musíme neustále počítat s tím, že kdokoli, kdo je ve vazbě, je nevinný nejen formálně, ale i doopravdy.
Nadužívání Protože v rozhodování o vazbě je vše otázkou přesvědčení soudu o možném ději, nikoliv rozhodnutí konečné o faktech, která jsou nezvratná, měla by být naše senzitivnost v otázce vazby a jejího výkonu vysoká. Pokud se podíváme na řadu rozhodování z poslední doby, můžeme si učinit obrázek o tom, jako kupříkladu v kauze Davida Ratha, co znamená se z vazby dostat, jak je to někdy obtížné a prakticky nemožné. Právě proto by měly být vazební věznice místem, které přináší minimální zatížení osobám, jež se v nich ocitnou, a nikoliv zatížením největším, jak tomu ve skutečnosti je.
Problém je systémový a připouští si ho ministerstvo spravedlnosti. Přesto však nevěřím na žádné lepší budoucí příští. I když amnestie věznice vylidnila, základní problém přílišného nadužívání vazby ve spojení s naprosto nedůstojnými podmínkami ve většině z nich bude stále přinášet plody v podobě zvýšené recidivy kriminality a pocitu nespravedlnosti u nevinných. Samozřejmě že všechny tyto argumenty lze odmítnout, pokud přistoupíme na tezi „lepší v base jeden nevinný než deset zločinců na svobodě“. Tak ale doufám naše společnost není založena.
