S vlaječkou v klopě saka
18.3.2013, Lidové noviny, str. 11, Václav Vlk
Takto vybaven nemůže Václav Klaus v řízení o žalobě prohrát
Podání žaloby pro ústavní zločin velezrady skýtá pro advokáta značné možnosti teoretických i praktických cvičení, jak prezidenta ve sporu obhajovat, respektive právně zastupovat. Podobných ztřeštěností se totiž v demokratickém světě vidí jen velmi málo.
Zastupování by rozhodně bylo velmi příjemné, protože s bývalým prezidentem v mnoha věcech nesouhlasím a to by umožnilo postavit se do velmi profesionální role. Nebyly by totiž kritizovány názory mně blízké a mohl bych zachovat ledový klid chirurga operujícího jen problém, nikoli konkrétního pacienta.
Postavil bych svá mediální tvrzení na rozlišování toho, že ve věci jde o ústavní žalobu, a i když pojem velezrada svádí k příklonu k právu trestnímu, důsledně bych upozorňoval na onen právníky vnímaný rozdíl mezi obžalobou a žalobou. Jedná se o institut práva ústavního, resp. civilního nebo možná správního, rozhodně však nikoli o věc trestní. Zdůraznil bych prvky nezdrženlivosti a absurdity využívaje pojmu velezrada, jak je vžito v běžné mluvě, a tak bych na stranu svého klienta získal, resp. utvrdil jeho příznivce v tom, že jde o politickou mstu.
V písemném vyjádření obhajoby by bylo následující. Procesní zjištění, splnění podmínek řízení. Zdůraznil bych opakovaně, že způsob, kterým došlo k iniciaci žaloby Senátem, je postup contra legem v situaci, kdy starý procesní postup evidentně dozníval a nový procesní postup by iniciaci takového „mstivého podání“ neumožňoval. Pokusil bych se delegitizimovat způsob, kterým bylo dosaženo odpovídající senátorské podpory na „ tajném“ zasedání Senátu.
Jenom okrajově, byť jako druhý významný bod obhajoby bych zmínil fakt, že Václav Klaus tím, že pozbyl prezidentskou funkci, pravděpodobně ztratil žalovatelnost. Neboť takovéhoto výkladu lze dospět i v případě, kdy analyzujeme minulý text Ústavy, který ústavní žalobu umožňoval, včetně komentářů k ní se vázajících. Rozhodně bych své protivníky znejistěl.
Pokud se týká věci samé, obrátil bych se na odborníky z mezinárodního práva a požádal bych je o spolupráci, o krátkou rešerši, která by vyústila v text mezinárodního srovnání, kdy je možno přezkoumávat akty prezidenta nebo osobu prezidenta pohnat před soud za porušení demokratických principů. Hravě bych dokázal, že skutky, které představují úspěšné prezidentské žaloby, přesahují mnohonásobně intenzitu namítaných porušení práva ze strany žalujících.
Každému z pěti bodů obžaloby bych věnoval maximálně stránku a půl, protože dlouhá podání stejně nikdo nečte a ve věci nejde o složité výklady ústavy a „zajímavý právnický problém“, jak se snaží její předkladatelé dovodit. Bod obžaloby prvý Václav Klaus přes souhlas parlamentu nepodepsal tzv. mechanismus stability pro eurozónu. Vzal bych argumentaci žalovaných a vykreslil bych jejich námitky při kontrasignaci amnestie ve vztahu k premiéru Nečasovi. Buď je Václav Klaus neodpovědný podepisovatel, tedy kývačka a loutka na Hradě, a pak musí podepisovat všechno, co mu parlament předloží, a nebo využil toho, že takovou povinnost přímo zákonem stanovenou nemá a jedná v souladu s názory prezentovanými jeho kritiky, a má-li za něco přijmout zodpovědnost, podílet se na stavbě tzv. eurovalu, který dlouhodobě politicky kritizuje na základě rozumných argumentů, učinil to, co učinit měl. Jako prezident jednal v duchu svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Bod obžaloby druhý K bodu druhému týkajícímu se soudů Ústavního soudu bych namítl, že uvedené projednávání zavdává u všech soudců Ústavního soudu námitku podjatosti, neboť jednání, které je žalováno, fakticky u soudců Ústavního soudu vyvolává jednoduchý vztah zájmu na věci. Čím déle byl Václav Klaus nečinný, tím hůře fungoval Ústavní soud, neboť mu ubývali soudci a ostatním soudcům nabývala práce. Možná je to námitka pro zábavu, ale chci poukázat na celkovou absurdnost žaloby. Navíc bych se mohl omezit též na konstatování, že podle nejlepšího vědomí a svědomí prezidenta nebyly v právnické obci osoby, které by dosahovaly kvalit, které já považuji za nutné, abych je jmenoval soudci Ústavního soudu. A přidal bych doušku, že Ústavní soud není obecným soudem, jak z něj politici činí, a to zejména žalující Senát.
Bod tři, amnestie Bez ohledu na dnes již známé rozhodnutí týkající se nepřípustnosti stížnosti vůči amnestii, poukázal bych na to, že pokud text žaloby opravdu psal erudovaný právník a na jeho vzniku se podíleli erudovaní právníci, není možné „zasáhnout do důvěry v demokracii“, když poškozeným právo na zpětné získání peněz, o které přišli, primárně přiznává právo civilní. A pokud trestní řízení je prostředek ultima ratio, kladl bych otázku, jestli není přeceňováno. Zdůraznil bych též, že jsou poměřována obyčejné majetkové právo a právo na to „nebýt mučen“ bez soudu, za což lze trestní stíhání spolehlivě označit. Pak bych dovodil, že podle nejlepšího vědomí a svědomí je délka osmi let tou, jakou já považuji jako bývalý prezident České republiky za správnou a rozhodující.
Bod obžaloby čtvrtý Ke čtvrtému bodu bych nejprve použil dostatek argumentů z odborného tisku, proč jmenování osoby mladší 30 let považuje a považoval prezident za nevhodné. Dále bych pak pohovořil o vzájemné autoritě, kdy nemohou ti, kdo jsou mnou jmenováni (soudci), mně (prezidentu republiky) současně nařizovat, co mohu nebo nemohu dělat. Prezidentství je vrcholná funkce a nese odpovědnosti zejména vůči celému občanstvu ČR a vlastnímu svědomí, až na druhém místě vůči soudu. Dal najevo, co si o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu myslí, ale rozhodně nenarušil podstatné záležitosti demokratického režimu.
Poslední bod No a k poslednímu pátému bodu vyčítajícímu otálení s podpisem dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě bych uvedl maximálně tři věty. Pokud je podstatným narušením režimu o nějaké věci dlouhodobě přemýšlet, tak se už ze své podstaty nejedná o demokratický režim.
Pokud by věc dospěla do projednávání před soudem, o čemž v tuto chvíli nejsem zcela přesvědčen z důvodu uvedených na začátku tohoto článku, měl bych velkou výhodu v osobě klienta. Klient je dostatečně inteligentní, aby pochopil, co mu říkám a možná i dostatečně schopný ovládat se natolik, aby se držel mých rad. Rozhodně bych však neměl problém s oblékáním. Doporučil bych mu, aby si na projednání věci vzal tmavě modré sako, bílou košili a červenou kravatu. Své oblečení v národních barvách by mohl vhodně doplnit, a to zcela bez ironie, malou vlaječkou v klopě svého saka.
Takto vybaven, se domnívám, že nelze v řízení o žalobě, jejíž samotná existence „je podkopáním základních demokratických principů platných v našem státě“, prohrát.
