Paraziti práva
16.3.2013, Lidové noviny, str. 13, Tomáš Němeček
Dopravních přestupků se dnes projednává tolik, že z obstrukcí a protahování se stal druh podnikání
Několik společností se úspěšně živí tím, že zastupuje lidi v přestupkovém řízení.
Některé se netají tím, že jejich strategií je – uvláčet úředníky.
Doyen tuzemské sociologie Ivo Možný se rozzlobil, jak už dlouho ne: to když v LN četl o společnostech, které za úplatu dělají obstrukce v řízení o dopravních přestupcích.
Řidič jim platí roční „pojištění“ 1500 až 2000 korun a v případě přestupku ho zastupují před úřadem. Cyničtější majitelé se netají tím, že prostě tak dlouho podávají námitky podjatosti, odvolávají se a zpochybňují důkazy, až vyprší lhůta. A přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.
Únorový zpravodajský článek LN tyto společnosti jmenoval (název je často totožný s jejich internetovou adresou). „Je na pováženou dělat firmám, které se živí mařením práva, reklamu. Skrytou!“ napsal redakci profesor Možný.
Ale jak jinak o nich tedy psát? „Myslím, že o parazitech práva se má psát jako o parazitech práva. Nejmenovat jednotlivé firmy ani kriticky,“míní Ivo Možný. „Poskytovatelé těchto služeb se podobají prostitutkám tím, že obchodují s naším sklonem k neřesti, a proto nebudou mít nikdy potíže s nedostatkem poptávky. Na rozdíl od nich jsou to ale společensky nebezpeční darebáci, neboť jimi krytí a podporovaní silniční piráti zabíjejí a mrzačí nevinné lidi. Pro existenci jejich živnosti nelze uvést žádný vedlejší přínos, což u prostituce lze.“ Nemorální – to je váš názor Práce na tomto textu probíhala neobvykle: jen málokdy se stává, že ti, o nichž se píše, telefonují dřív, než je kontaktují samy noviny.
Ve čtvrtek v 9.21 poslal autor tohoto textu e-mailový dotaz několika magistrátům a obecním úřadům na zkušenosti s profesionálními protahovači (v e-mailu byl uveden kontaktní mobil). Už v 9.55 volal rozčilený J. V. ze společnosti č. 1; někdo z úředníků městské části Praha 10 mu e-mail překopíroval do kontaktního formuláře na firemním webu. A to s varováním „pozor, chystá se proti vám článek“.
J. V. se neprojevil zrovna jako bystrý konspirátor, hned v prvních větách nechtěně prozradil zdroj. „S Mladou frontou jsem si to vyřídil už loni, tak si dejte pozor,“ varoval a zavěsil. (Loni v říjnu reportérka MF DNES popsala svůj zážitek z dopravní kontroly. Policista jí rovnou předal vizitku na společnost č. 1 – s tím, že odchází ze služby a nechá se zaměstnat v této firmě.)
P. K. ze společnosti č. 2 volal v pátek ráno; i on se dozvěděl o chystaném článku. „Vy to považujete za nemorální. To je váš názor, možná ho sdílí půlka národa, ale ta druhá půlka ne,“ řekl. Podle jeho slov mu jde podnikání skvěle: má čtyři tisíce klientů („včetně advokátů, kteří vědí, že máme specialisty na přestupkové řízení“) a chystá založení vzájemné pojišťovny.
Soustavně poskytovat právní služby za úplatu, a přitom nebýt advokát – to je na hraně neoprávněného podnikání. „Už tu byl živnostenský úřad i kriminální policie a závěr byl stejný – není to protiprávní,“ říká P. K. (Předseda kárné komise České advokátní komory Petr Čáp reaguje se slyšitelnou melancholií v hlase: „Komora podávala už několikrát trestní oznámení na osoby, které neoprávněně poskytovaly právní služby za úplatu ve velkém rozsahu. Ale nikdy to nedospělo ani do stadia obžaloby.“)
P. K. se ohrazuje pouze proti poznámce, že jeho společnost dělá čiré obstrukce: „To se mě opravdu dotýká. Ano, například důsledně žádáme u projednání dopravních přestupků přítomnost policistů, kteří je zjistili – ale tak to má být!“ říká. „Nás obviňujete z průtahů, ale myslíte, že stát je nedělá? Když uběhne pět měsíců, než přestupek projedná odvolací orgán? Pište si klidně, že jsme nemorální, ale neříkejte, že nám nejde o věc. Proti rozhodnutí o přestupku s třístránkovým odůvodněním sepíšeme 50 stran námitek s 20 konkrétními body.“ Rozloučil se přívětivě, s přáním pěkného víkendu.
Řídí 25letý muž z Karlovarska Jsou tyto společnosti skutečně tak úspěšné, anebo mají jen chytře nastaven „pojišťovací“ ceník?
Není vyloučeno, že platí druhá možnost – tedy že většina jejich klientů si je najme z opatrnosti, ale pak nic nespáchá. Podle statistik ministerstva dopravy za loňský rok má trestné body za přestupek každý jedenáctý řidič (8,75 procenta řidičů, tedy půl milionu). Těch nejhorších – s dvanácti body, což znamená ztrátu řidičského průkazu – je 36 tisíc, tedy 0,5 procenta řidičů. Ze statistik si lze vytřídit rizikové klienty: nejčastější „dvanáctibodový“ řidič je 25letý muž. (Poměr mužů a žen mezi všemi řidiči je 57 : 43, mezi pachateli dopravních přestupků 84 : 16 a mezi nejhoršími, „dvanáctibodovými“ je to 95 : 5.)
Mezi kraji je nápadně vyšší podíl řidičů s trestnými body na Karlovarsku (10,5 procenta, tuto statistiku ovšem zhoršují Němci); Praha je na republikovém průměru, nejnižší podíl má Vysočina (7,5 procenta) a Pardubicko. Z dat lze vyčíst i města s nejmenším počtem „bodovaných“ řidičů: je to Česká Třebová a Žamberk (6,2 procenta), zatímco rizikové je okolí Pohořelic a Mikulova (16 až 17 procent).
Jenže ministerská statistika zachycuje pouze řidiče, kteří se svými námitkami neuspěli a dostali trestné body. Pro odpověď, zda jsou „paraziti práva“ úspěšní, je třeba sestoupit na úroveň obcí, které projednávají dopravní přestupky. Obsílku mi doručte do Kuvajtu Společnosti č. 1 a 2 už jsou docela známé. „Skutečně se s nimi při přestupkovém řízení opakovaně setkáváme. Především uplatňují opakované omluvy z ústního jednání, opakované návrhy na provedení nových důkazů a vznášení námitek podjatosti – ať už vůči konkrétním osobám, nebo všem pracovníkům našeho odboru, či dokonce úřadu,“ líčí Jan Kostík ze správního odboru magistrátu v Českých Budějovicích. S profesní hrdostí ale dodává, že loni projednali 3400 dopravních přestupků, přičemž pouze 23 případů museli zastavit kvůli překročení roční projednací lhůty.
Také Hradec Králové na ně narazil. Podle Magdaleny Vlčkové z kanceláře primátora se pokaždé přestupek projednal rychle: „Evidujeme dva takové případy. V jednom byl přestupek oznámen loni 6. listopadu a tento týden rozhodnutí nabylo právní moci. Ve druhém byl oznámen loni 30. října, v únoru jsme vydali rozhodnutí a čekáme na nabytí právní moci.“
Ředitel Odboru dopravněsprávních činností na pražském magistrátu Josef Mihálik mluví o profesionálních protahovačích s despektem: „Tyto firmy nejsou schopny vymyslet nic nového, ale používají stále stejnou argumentaci. Proto jsou na jejich procesní postupy a námitky vypracovány modelové vzory odpovědí, které se vždy přizpůsobí konkrétnímu případu. Rozhodně se nestane že bychom nějaký případ vzdali; spíš naopak – čím víc je zřejmá snaha o účelové obstrukce, tím více se referent snaží.“
Některé vynalézavé obstrukce doputovaly až k Nejvyššímu správnímu soudu. Nestály však za nimi profesionální firmy, ale sami pachatelé: jeden se pokusil zamotat úředníkům hlavu tím, že si zvolil zákonného zmocněnce z Kuvajtu a žádal doručování obsílek na jeho adresu.
V „kuvajtském“ případě byl jistý K. H., podnikatel v informačních technologiích, třikrát chycen v Liberci při jízdě bez řidičáku. Dostal pokutu 35 tisíc korun a zákaz řízení na déle než rok. K odvolání přiložil plnou moc pro svého právního zástupce z Kuvajtu.
Liberečtí úředníci se Kuvajťana pokusili obeslat (marně), ale jelikož všechna podání dál posílal K. H., doručovali obsílky prostě jemu. Nejvyšší správní soud úředníky napomenul – cizozemské zmocněnce nelze tak lehce ignorovat –, ale sankci schválil, protože řidiči žádná újma na právech nevznikla (rozsudek 1 As 27/2011). „Legendární je případ zástupce, kterému se měly písemnosti doručovat do mongolské jurty,“ poznamenává soudce Zdeněk Kühn, jehož senát se na „kuvajtském“ rozhodnutí podílel. „Ale ten k nám nedoputoval. Traduje se, že adresa zněla Jurta č. 8.“ Senát pod předsednictvím jeho kolegy Vojtěcha Šimíčka řešil případ řidičky S. M., která v ranní špičce v Plzni překročila povolenou rychlost minimálně o 40 km/h. Trvala na ústním projednání – a pokaždé se (celkem pětkrát) omluvila potvrzením od lékaře.
Napopáté vytrvalí úředníci z plzeňského magistrátu zavolali lékaři. Ten potvrdil, že údajný „bolestivý pád“ byl staršího data, nebyl nijak akutní a že po ranní návštěvě v ordinaci mohla žena klidně stihnout odpolední jednání o přestupku.
Pokutu 6000 korun a půlroční zákaz řízení potvrdil i Nejvyšší správní soud: „Bylo zcela namístě, aby magistrát stěžovatelčinu omluvu neakceptoval, neboť neprokázala (...) náležitou omluvu nebo důležitý důvod.“ (Rozsudek 2 As 121/2011) Cynický individualismus Procedurální námitky patří ke každé lidské hře, ať jde o soud, nebo o fotbal. „Je to stejné, jako kdyby někdo nazval parazity advokáty,“ namítá expert na správní právo Patrik Šebesta, který je předsedou přestupkové komise v obci Jesenice u Prahy. „Vedu akreditovaná školení jak pro úředníky, tak pro zaměstnance společností, o nichž píšete. Už tam je vidět markantní rozdíl, protože si troufám tvrdit, že 70 procent úředníků patří mezi právní analfabety, kteří využívají sílu svého razítka. Naopak si vážím 30procentní kompetentní menšiny.“
Jenže jeden rozdíl tu přece je. K procedurálním námitkám patří základní srozumění, že jejich smyslem je chránit práva slabší strany a že směřují k vyššímu cíli hry – tedy konečnému výsledku, nikoli ke kontumačnímu skrečování kvůli překročení časového limitu.
Vznik společností specializovaných na obstrukce je reakcí na technický pokrok: díky kamerám a moderním radarům lze bez námahy zdokumentovat víc přestupků. Čas od času se proto objevují návrhy na prodloužení nepřekročitelné lhůty v přestupkovém zákoně z jednoho roku na dva. (Mimochodem, momentálně leží další takový návrh v ústavněprávním výboru, ale poslanci nejsou jednotni.) Možná ale vůbec není nutné pravidla měnit. Ekonom specializovaný na analýzu práva Libor Dušek z pražského institutu CERGE-EI doporučuje kombinaci několika opatření: 1) zvýšit pokuty ve správním řízení, aby víc řidičů raději akceptovalo blokovou pokutu na místě, 2) stanovit si jako prioritu efektivní vymáhání pokut, 3) při zjevných obstrukcích stíhat se vší vervou, aby řidičům nestálo za to jít do takového rizika.
„Mám to za zásadní téma,“ říká k tomu profesor sociologie Ivo Možný. „Cynický individualismus, jak to nedávno v Respektu výstižně nazval můj mladý kolega Pavel Pospěch, je vážným symptomem úpadku Západu. Ten posun od individuální odpovědnosti přímo před Bohem, jak byl individualismus vnesen do naší kultury protestantismem, k individualismu jako legitimaci prospěchářské neodpovědnosti – to je posun, který každého, kdo má děti, musí děsit.“
