Kterak léčiti „alzheimera“ fackami
9.2.2013, Lidové noviny, str. 16, Václav Drchal
Středočech V. V. chodil do nemocnice za matkou stiženou Alzheimerovou chorobou a na pokoji ji fackoval a bil. Okresní soud v Nymburku i Krajský soud v Praze loni rozhodly, že jde o týrání svěřené osoby a muži uložily dvacetiměsíční podmíněný trest. Nejvyšší soud nyní jejich rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět na okres. Na případu jsou pozoruhodné dvě věci - odrzlý styl obhajoby a hyperkorektní (vůči fackovateli) právní názor Nejvyššího soudu (8 Tdo 1459/2012).
Nejdřív ta obhajoba. Muž (spíš jeho advokát) v dovolání namítal, že se nižší soudy „náležitě nevypořádaly s otázkou, zda poškozená byla v době pobytu v nemocnici osobou, která byla v jeho péči“. Dodával, že za ní jen chodil každý den na návštěvu, a tudíž, ať se dělo, co se dělo, o týrání svěřené osoby jít nemohlo, protože „opačný závěr (...) vede k neakceptovatelnému závěru, že každá osoba, která vstoupila do nemocničního pokoje (za účelem návštěvy poškozené či bez ohledu na svůj vztah k poškozené), se mohla dopustit přečinu“ týrání svěřené osoby.
Muž připustil, že matce kvůli tomu, že nezvládala plnit jeho požadavky (neseděla a nechodila), pětkrát nafackoval. Tvrdil však, že to byly ojedinělé excesy, kterých hned litoval, a namítal, že jeho jednání nemělo takovou intenzitu, aby šlo o trestný čin.
Námitku, že matka nebyla v synově péči, Nejvyšší soud smetl ze stolu s tím, že člověk se nemusí jinému člověku dostat do péče jen úředním rozhodnutím, ale i „fakticky, neformálně, na konkludentním základě“. O týrání svěřené osoby může jít navíc i tehdy, když se nejedná „o péči výlučnou“.
Proč tedy Nejvyšší soud muži vyhověl? Hlavně proto, že oba nižší soudy podle něj příliš neřešily, jak bylo synovo nakládání s matkou opravdu zlé. Shrňme si důkazy, které měly soudy k dispozici:
- syn přiznal, že matku během asi čtyřměsíční hospitalizace pětkrát fackoval, bil a tahal za vlasy;
- tyto inzultace personál neviděl, sestry pouze přes dveře slyšely křikaméně než pětkrát „mlasknutí“, které znělo jako facka;
- matka na sobě měla po návštěvě syna několikrát modřiny.
Podle okresního i krajského soudu to k uznání viny stačilo, podle Nejvyššího soudu však nešlo o systematické bití, „a i proto se soudy měly zevrubněji zabývat intenzitou páchaného násilí“. Nejvyšší soud rovněž odmítl názor, že těžce dementní matka musela i přes mlhu nemoci jednání syna subjektivně vnímat „jako těžké příkoří“.
V potaz je podle Nejvyššího soudu nutno vzít i celkové okolnosti případu - „dlouhodobost stresové situace (tu vyvolala neléčitelná nemoc matky) ve spojení s určitými osobnostními rysy“ syna. Tomu navíc šlo podle znaleckého posudku hlavně o dobro matky, když se prý snažil „dokázat, že důslednou péčí lze dosáhnout zlepšení samoobsluhy poškozené, třebaže lze mít o objektivní kvalitě této péče důvodné pochybnosti“.
Takže se zdá, že muž, který léčil alzheimera fackami, vyklouzne.
