Diskuse
4.2.2013, Lidové noviny, str. 12, Karel Čermák
Mojžíšova doktrína platí i pro Česko
V prvních pěti knihách Starého zákona zvaných knihy Mojžíšovy se vypráví o tom, jak Hebrejové upadli do egyptského otroctví, jak v něm strávili asi 15 generací a jak je pak Mojžíš z egyptského zajetí vyvedl už jako izraelský národ do země zaslíbené. Je to příběh o prvních počátcích naší současné euroamerické civilizace koncem 2. tisíciletí př. Kr., tedy asi před 3200 lety.
Pochod ze severovýchodního Egypta (z biblické země Gošen) do dnešní Palestiny zabral Izraelitům 40 let a my se divíme, jak jim mohlo těch pár stovek kilometrů tak dlouho trvat. Pravda, byla to víc válečná výprava než pochod Praha–Prčice, ale i tak je čtyřicet let dlouhá doba. A proč to nebylo dvacet let nebo šedesát let?
Pozornému čtenáři knih Mojžíšových neujde, že pochod Gošen–Jericho nebyl ani výlet, ani husitská spanilá jízda. Byla to cesta z otroctví ke svobodě vyvoleného národa, a to s sebou neslo četné komplikace. Když si připomeneme, jak vyvolený národ na cestě ke svobodě naříkal, jak vzpomínal na hrnce masa a rovnost mezi otroky v Egyptě, uvědomíme si, co Mojžíš se svým lidem zkusil a že ho neponechal „na poušti“ zrovna čtyřicet let náhodou.
40 let byla v těch časech doba dvou generací. Ten, kdo se na cestě za svobodou hned na začátku narodil, tomu bylo před branami Jericha, kde pochod vítězně skončil, 40 let. Jeho dětem narozeným po cestě bylo 20 let. Dvě generace hledící dopředu ke svobodě, a ne zpět do otroctví. Bez těchto dvou generací zde nebyla pro svobodu žádná šance. To Mojžíš věděl nebo mu to vnukl sám Jahve. Dříve než za 40 let nebylo možno na vyvolený národ svobodu pustit. Nevěděl, co to je a co to není. Neuměl se svobodou zacházet. Zahubil by ji a ona možná jeho.
My Češi jsme se na pochod za svobodou vydali před 23 lety. Teď jsou generace delší, tedy sotva před jednou generací. Mnozí jsme si teď chtěli zkusit, zda Mojžíšova doktrína dvou generací dosud platí. Zda platí i pro vyvolený národ český, zda platí pro informační společnost. Za ten experiment to stálo. Stará civilizační doktrína platí pořád.
Doktrína dvou generací platí i pro Čechy. Český národ žil v otroctví. Bylo to příjemné otroctví. Kila vepřového, levné pivo, plno legrace na účet otrokářů. Svoboda 1918? Pozor, ve svobodě žila jen jedna generace, nikoliv potřebné dvě. Druhá už byla zase v otroctví a třetí i čtvrtá rovněž.
Doktrína dvou generací platí i v informační společnosti. Marketingové agentury ve volebních štábech dělaly svou práci dobře a kandidáti jim právem děkovali. Marketingové techniky, které uvádějí na trh jogurty a minerálky, jsou účinné. Ví se, jakou informaci pro publikum vybrat a hlavně v jakém obalu ji publiku prezentovat. Jenomže svoboda a cesta k ní nejsou produkty. Svoboda není výběr mezi dvaceti jogurty. Svobodu na trhu ani nekoupíš, ani neprodáš. Svoboda není zadání pro marketingovou agenturu. Zmýlili jsme se. Svoboda jako dítě pomalu roste v srdcích alespoň dvou po sobě jdoucích generací.
Svoboda není výtvor demokracie a demokracie není výtvor svobody. V demokracii někdy vznikne svoboda a ve svobodě někdy vznikne demokracie. Svoboda nesnáší odplatu neboli retribuci. Spojte si to s Benešovými dekrety nebo s Klausovou amnestií. Kdo volá po odplatě nebo ji obhajuje, ten ještě svoboden není. Svoboda je milosrdenství. Retribuce nemá co dělat ani se spravedlností. Ke spravedlnosti patří náprava, ne pomsta.
Prezident patří státu Říkáte, že ten nebo onen není můj prezident. Autor této úvahy žil v době všech deseti dosavadních československých a českých prezidentů. Může vám je pro pobavení obodovat podle kvality. Masaryk 10, Havel 9, Beneš 6, Hácha 5, Klaus 3, Svoboda 2, Zápotocký 1,5, Novotný 1, Husák 0,5, Gottwald 0. Dokonce by se mohl o své bodování i hádat. Ale žádného z těch pánů by nemohl nazvat „můj prezident“. Prezident nepatří občanům, ať už se volí přímo, nebo nepřímo. Prezident patří státu, a chcete-li už trochu emocí, tak patří naší vlasti. „Můj prezident“ je nesmysl. Ani Karel Schwarzenberg by nebyl „můj prezident“, jakkoliv to byl i podle mého mínění už od samého počátku, kdy mu agentury pro průzkum veřejného mínění dávaly pět procent, ten nejlepší kandidát. Proč? Inu, protože věděl, co není svoboda a taky kdy má prezident bdít a kdy spát. Ale věděl, co to je svoboda? To se ví, že ne. To vědí jenom ty dvě generace po sobě, které si vždy znovu a znovu musí ke své svobodě přes vyprahlou poušť dojít.
Úloha prezidenta spočívá v tom, nebránit generacím vjejich cestě za svobodou, i když on sám, podobně jako ten Mojžíš, do země zaslíbené už nevstoupí. Prezident musí pečlivě zkoumat podezřele svůdné okraje naší civilizace, z nichž se zdá kynout moc, sláva, peníze a spotřební blahobyt. Jsou to i teď, jako vždy byly, různé temelínizace, manažerizace a vůbec hanbatizace na věčné časy. To všechno je jen marketingový trik, bludné světélko nad bezednou bažinou. Padnout do té bažiny a utopit v ní svou svobodu je nebezpečnější než kdy dřív. To riziko čeká nejen jedenáctého prezidenta, ale ještě i toho dvanáctého a třináctého. Možná i čtrnáctého. Teprve pak uzraje svoboda pro druhou generaci, která se právě teď rodí.
Na jaké místo v pořadí kvality se příští prezidenti zařadí? Alespoň místo třetí budiž jejich cíl. Jaká bude skutečnost?
Bože, chraň a veď české prezidenty, když můžeš už stovky let chránit i tu britskou královnu. Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím. Hlavně nedej zahynouti svobodě druhé generace.
