I amnestie lze přezkoumávat
19.1.2013, Lidové noviny, str. 15
Pohled mezinárodního práva: jihoamerická beztrestnost pro nejvážnější zločiny narazila u soudu
Skepse ústavních právníků ohledně soudního přezkumu amnestie je překvapivá, píše Pavel Šturma. V moderní době už amnestie není absolutním právem suveréna.
I odborná právnická veřejnost žije diskusemi o amnestii prezidenta Václava Klause z 1. ledna 2013. Problematický je především článek II, který znamená abolici, zastavení některých probíhajících (pravomocně neskončených) případů trestního stíhání, jež trvalo aspoň osm let.
Navzdory tvrzením Hradu se ukázalo, že se abolice může dotýkat řady velmi závažných hospodářských trestných činů. Není proto překvapující rozhodnutí skupiny senátorů napadnout tuto část amnestie u Ústavního soudu.
Spíše je překvapivá převažující skepse ústavních právníků, pokud jde o možnost přezkumu amnestie Ústavním soudem. Jen málo (pokud vůbec) se zatím objevilo srovnání se zahraničními zkušenostmi. Už žádné absolutní právo Aby bylo jasno, nezpochybňuji právo prezidenta vyhlásit amnestii, jež vyplývá z platné ústavy (pravomoc byla přepisována z ústavy do ústavy a prapůvodně pochází z období rakousko-uherské monarchie).
Něco jiného je ale věcný obsah. Stejně jako zákon – byť formálně správně odhlasovaný – nebude mít právní účinky, bude-li jeho obsah shledán v rozporu s ústavním pořádkem či některými závaznými mezinárodními smlouvami, neměl by přezkumu ústavní konformity uniknout ani obsah amnestie.
V moderním právu založeném na konceptu vlády práva (právního státu) není už ani amnestie považována za absolutní, nikým nepřezkoumatelné právo suveréna. Ať už jím je dědičný panovník, volený prezident, vláda, nebo parlament. Velmi zajímavá a poučná je v tomto směru zejména novější latinskoamerická praxe po roce 2000.
Právo obětí převládlo Amnestie vyhlašované v řadě latinskoamerických států – většinou ve formě zákonů – měly za cíl zajistit beztrestnost pro závažné zločiny osob spojených s vládnoucími režimy. Byly přezkoumávány nejen některými národními soudy (nejvyššími či ústavními), ale také Interamerickým soudem pro lidská práva, který je obdobou Evropského soudu pro lidská práva.
Historickým, přelomovým rozhodnutím byl případ Barrios Altos vs. Peru (2001). Interamerický soud prohlásil, že dva amnestijní zákony z éry peruánského prezidenta Alberta Fujimoriho jsou „neslučitelné s Americkou úmluvou o lidských právech, a proto bez právních účinků“. Následně rozhodoval i o právu obětí na peněžní odškodnění a další formy reparace. Vnitrostátní soudy pak příslušné amnestijní zákony neaplikovaly.
Další taková rozhodnutí se týkala amnestií v Chile (Almonacid Arellano, 2006), znovu v Peru (La Cantuta, 2006), v Brazílii (Gomez Lund, 2010) a v Uruguayi (Gelman, 2011). V posledním případě byl dokonce odsouzen amnestijní zákon, jenž byl předtím potvrzen v referendu. Ani lidové hlasování mu v očích Interamerického soudu pro lidská práva nedává legitimitu z pohledu mezinárodního práva a ochrany lidských práv.
Ve všech těchto případech se jednalo o závažné zločiny hrubě porušující lidská práva. Právo obětí (či jejich příbuzných) na spravedlnost a pravdu o spáchaných činech převládlo nad formálně legálními amnestiemi. Stejný přístup potvrzuje moderní vývoj mezinárodního trestního práva, pokud jde o zločiny podle mezinárodního práva (Římský statut Mezinárodního trestního soudu, 1998).
Není to zákon, ale...
V českém případě nebyla amnestie vyhlášena ve formě zákona a její článek II se asi netýká takových zločinů jako v Jižní Americe (mučení, únosy, mimosoudní popravy). Přesto nelze možnost přezkumu z pohledu ústavně a mezinárodně chráněných lidských práv a priori odmítnout.
I zde jde v prvé řadě o právo na spravedlivý proces, a to nejen z pohledu poškozených, ale koneckonců i obviněných (po zastavení stíhání ztrácejí šanci na případné zproštění viny soudem). Pachuť neoprávněného úniku spravedlnosti zde navždy zůstane. Navíc nepotrestané závažné činy hospodářské a jiné organizované kriminality rozdělují českou společnost, procházející transformací do jisté míry podobně, jako tomu bylo u zločinů latinskoamerických vojenských junt.
V řadě případů se jedná i o trestné činy, k jejichž postihu Českou republiku zavazuje mezinárodní smlouva, která je podle článku 10 ústavy součástí právního řádu. Mezinárodní smlouvy se totiž netýkají pouze nejzávažnějších zločinů (genocidium, zločiny pro lidskosti, válečné zločiny), ale i terorismu, organizovaného zločinu včetně různých forem obchodu s lidmi, legalizace výnosů z trestné činnosti („praní peněz“), korupce atd.
Jistě, amnestijní rozhodnutí prezidenta není zákon, i když se vyhlašuje ve Sbírce zákonů. Ale svým obsahem představuje – na rozdíl od milosti, která je vždy individuálním aktem – spíše akt normativní povahy, který dopadá na velký okruh obecně definovaných případů. Je věcí soudů, aby v každém případě zvážily, zda jsou splněny podmínky pro zastavení stíhání.
Třetí cesta: soudy Nechci zde predikovat, zda z hlediska případného úspěchu u Ústavního soudu má větší šanci ústavní stížnost poškozených osob, nebo návrh skupiny senátorů.
Je zde však ještě třetí, svým způsobem nejlogičtější cesta. Jestliže trestní soudci aplikují toto obecné ustanovení, mohou mít jistě v některém konkrétním případě pochyby, zda se důsledky tohoto rozhodnutí (zastavení trestního stíhání) nedostávají do rozporu s ústavním pořádkem. V takové situaci mají nejen právo, ale i povinnost přerušit řízení a předat věc k rozhodnutí Ústavnímu soudu. Od něj pak lze očekávat, že se vší vážností posoudí obsah a důsledky sporné části amnestie v širším ústavním a mezinárodněprávním kontextu.
