Vážený kolego, pak tedy kandidujte
5.1.2013, Lidové noviny, str. 15,Vladimír Jirousek
Otevřený dopis advokátu Tomáši Richterovi
V závěru roku vyšel v Právu & Justici LN článek Tomáše Richtera, který shrnoval dosavadní debatu o návrhu České advokátní komory na možné prodloužení praxe koncipientů. Nyní otiskujeme reakci bývalého předsedy ČAK. Vážený kolego, se zájmem jsem si přečetl váš článek Kdyby 14 000 noblesních advokátů (Právo & Justice LN, 27. prosince). Článek je napsán skutečně profesorsky a se zjevnou ambicí závěrečného hodnocení dosud vyřčeného a napsaného, navíc s ambicí hodnocení „v kontextu“. (Můj příspěvek do diskuse z 8. listopadu byl skutečně pouze reakcí na předchozí článek a tam užitou argumentaci.) I když s mnoha vašimi úvahami lze souhlasit – a v té souvislosti doufám, že budete v příštím roce kandidovat do vrcholného orgánu České advokátní komory (ČAK) –, je pro mne až neuvěřitelné, s jakou neznalostí skutečného stavu věci (?!), a tedy svým způsobem bezohledně, napadáte komoru.
Nevíte, že jsme to už navrhli?
Samozřejmě vím, že ne každý krok, záměr, čin České advokátní komory je či byl krokem správným směrem; na druhé straně se mne dosud dotýkají (a nejen jakožto bývalého předsedy) dezinformační ataky postavené na neznalosti, vadné či nedostatečné informovanosti a často též na oponentní „zášti z principu“.
A to tím více, pokud je činí někdo, kdo současně tvrdí, že situaci pozoruje dvacet let, a zároveň předmětný atak nabývá medializací punc „jisté pravdy“. Ale nyní konkrétně. Tvrdíte, že „ČAK se po celou listopadovou historii tváří, jako by problém s dosažením kvality byl jednou provždy vyřešen složením advokátní zkoušky (...). Téma povinného celoživotního vzdělávání advokátů se v tuzemsku objevuje periodicky a je komorou periodicky ignorováno.“ V letech 2005 až 2007 jste se asi nedozvěděl, že návrh povinného vzdělávání advokátů (nejprve v rozsahu 20 hodin ročně, pak 16 hodin ročně) byl do novely zákona o advokacii imputován právě ze strany České advokátní komory. Následně byl jako údajně antiliberální politicky smeten, a to mj. po mnohem „divočejších“ negativních reakcích ze strany advokátů než těch, jež provázejí diskusi o délce a náplni (!!) koncipientské praxe.
ČAK však na oblast vzdělávání advokátů nerezignovala a vydala se cestou vybudování vlastních školicích center (v Praze je to palác Dunaj, v Brně Kleinův palác a také sídlo ombudsmana) a cestou realizace zcela nového vzdělávacího systému. Školicí centra jsou dnes jak koncipienty, tak advokáty (byť v rámci dobrovolného vzdělávání) využívány prakticky v rozsahu celé své únosnosti.
Dovoluji si připomenout vám asi neznámou věc, že postup České advokátní komory v oblasti vzdělávání advokátů byl v roce 2008 na konferenci Rady evropských advokátních komor (CCBE, Conseil des barreaux européens, The Council of Bars and Law Societies of Europe) v Římě hodnocen jako nejlepší v zemích Evropské unie. O realizaci projektu vzdělávání byl natočen film – doporučuji shlédnout!
Není chyba spíš na fakultách? Podle vás by vedení komory „... mohlo třeba přemýšlet, zda nezahájit směrem k fakultám (...) debatu směřující k akreditaci studijních programů právnických fakult pro účely vstupu jejich absolventů do advokátního stavu“.
Představte si, že jsem projekt obdobné spolupráce osobně a opakovaně projednával jak s představiteli jiných složek justice (s mnohými dokonce předjednal), tak konkrétně se dvěma fakultami. Opakovaně jsme narazili na nezájem, tj. chyba asi bude jinde. Souhlasím však s tím, že bez ohledu na dosavadní neúspěch by podobné pokusy měly být opakovány.
Zmiňujete také absurdnost a nespravedlnost advokátních zkoušek.
Zdůrazňuji, že advokacie je v justiční sféře jediná, jež zavedla, že pětičlenné zkušební komise musí být složeny nejen z advokátů, ale též z akademiků, soudců, státních zástupců apod. Budu velmi rád, pokud svůj návrh „anonymních písemných zkoušek“ doprovodíte uceleným a konkrétním projektem, jež bude způsobilý nahradit stávající „nepřezkoumatelné“ (?) zkoušky (jak písemné, tak ústní) a například z pozice člena představenstva ČAK tento projekt prosadíte.
„Italské“ nebezpečí za dveřmi Ve svém článku připouštíte, že problematika počtu advokátů je závažná. Domníváte se však, že „italský efekt“ (který dnes už zdaleka není pouze italský) nám nehrozí. Obávám se, že opak je pravda.
Přitom právě orgány komory, které se problémem svěřené regulace zabývají a dnes a denně musí zabývat, vnímají toto riziko ve všech konkrétních souvislostech a oprávněně se na něj dívají jako na „nebezpečí za dveřmi“.
Pokud na rozdíl od názorů, s nimiž polemizujete, vidíte jako „mnohem vhodnější“ postup, jenž by spočíval „v omezení ročního počtu nových licencí“, pak já takový nápad hodnotím jako přímo šílený. Byl by – mimo jiné právě vzhledem k ústavním předpisům – absolutně nepřijatelný.
Diskutujme v kontextu V každém případě souhlasím, že o všech otázkách dotčených v dosavadní diskusi je třeba hovořit, debatovat o systémových změnách atd., avšak zásadně v potřebném kontextu, při dodržení nutné logické kontinuity (například téma „diskriminace právniček“ bylo do diskuse vřazeno bez potřebných kontinuálních determinací).
Tvrdím, že nelze samostatně hovořit „o koncipientské praxi a zkouškách“, samostatně „o náležitostech školitelství“ či samostatně „o kontrolních mechanismech kvality advokátních výkonů“, jak se to více méně doposud děje. Mimochodem: stejně jako vy považuji retrospektivní kontrolu kvality za hrubě nedostatečnou a už dávno volám po profesionalizaci Kontrolní rady ČAK v duchu anglického systému. Tato systémová změna by si však bez dalšího vyžádala například zvýšení advokátních poplatků... a to by bylo křiku!
Dehonestující a nespravedlivý Na závěr si neodpustím připomenutí článku profesora JUDr. Ing. Alexandra J. Bělohlávka zveřejněného svého času v Bulletinu advokacie. V návaznosti na své nejen evropské, ale doslova celosvětové zkušenosti připomněl členům advokátního stavu, že ona věčně kritizovaná komora jim vytvořila a stabilizovala takové podmínky pro výkon povolání, jaké jim mohou advokáti většiny vyspělých zemí závidět.
Tím samozřejmě nechci říct, že by nebylo co zlepšovat, ale váš v mnoha směrech dehonestující přístup ke komoře, jenž jste ve svém článku zvolil, je – taktně řečeno – velmi nespravedlivý.
Vážený kolego, poznámku o vaší kandidatuře do představenstva České advokátní komory z úvodu tohoto dopisu neberte, prosím, jako invektivu. Zcela vážně: Budete-li kandidovat, budu vás volit.
***
Asi nevíte, že postup České advokátní komory v oblasti vzdělávání advokátů byl hodnocen jako nejlepší v zemích EU Pokud vidíte jako vhodnější „ omezení ročního počtu nových licencí“, pak já takový nápad hodnotím jako přímo šílený
